Článek
Ať už jsem Martince jako miminku udělala jakýkoliv příkrm, vždy ho s nadšenýma očičkama spořádala. Chlubila jsem se ostatním maminkám na hřišti, jak je Martinka šikovná a všechno vždy sní.
Přitom netrpí žádnou nadváhou, nepřejídá se, jen jí chutná, a obzvlášť maso. To má každý den k obědu, tedy kromě králičího, tomu prozatím nepřišla moc na chuť, ale jehněčí, hovězí, krůtí, kuřecí nebo ryby si doslova užívá.
„Maminko, dáš mi prosím ještě trochu toho masíčka?“ ptala se mě potutelně dcerka, když dojedla svou porci. „Ale jistěže, zlatíčko,“ odpověděla jsem ji sladce a na talíři ji přistála další malá naběračka. Víte, tohle mě vždy potěšilo, že dítěti chutná a nemusela jsem řešit problémy ostatních maminek, které se na své děti často zlobily, že ta nejí to a ten zas tamto…
Na oslavě prarodiče dceři předváděli, že maso je z prasátka Peppy
Bohužel se to nedávno změnilo. Když jsme jeli k našim na víkend oslavit tátovy padesátiny, těšili jsme si, jak si užijeme oslavu. Rodiče vídáme jednou do měsíce na celý víkend, protože bydlíme docela daleko a vždy si strávený čas všichni užijeme. Tentokrát to nemělo být jinak, ale oslava nabrala jiný spád.
Když se na stůl položil pekáč s pečenými koleny, zvědavá dcerka se do placu nevinně zeptala: „Jééé, co to je? To jsem ještě neviděla! To se jí?“ Slova se hned ujal můj táta: „Ano Martinko, to se jí. A víš, co to je?“ zeptal se jí řečnicky a vzal jedno koleno do ruky a přiložil ho vedle svého kolena.
Malá ho se zájmem sledovala a kývala nechápavě hlavou. „Tak já ti to povím,“ dodal děda a významně prohlásil: „To je koleno od prasátka Peppy, víš! Vlastně všechno maso, párečky, salámek, paštika je ze zvířátek, co znáš. Třeba to prasátko, kravička, kuřátko,“ pokračoval ve svém výkladu a dcera se hned vyděsila.
Chtěla jsem situaci zachránit, ale než jsem stačila cokoliv říct, na pomoc dědovi přispěchala babička. Ta z druhého pekáče vytáhla pečený prasečí čumák, dala si ho před svůj nos a řekla, že je to rypáček tatínka od Peppy. Potom ho hned dceři strčila před pusu ať si kousne, že to je výborná pochoutka. Martinka propukla v hysterický pláč a vyplašeně běžela za mnou.
Naštvaně jsem se na rodiče podívala a spustila: „Jak ji můžete něco takového vykládat, když víte, že prasátko Peppa je její nejoblíbenější postava?“ Rodiče chtěli něco namítnout, pravděpodobně, že všechno moc hrotím, ale já šla s malou do pokoje, abych ji uklidnila. Snažila jsem se jí vysvětlit, že si dělali děda s babi jenom srandu, ale nechtěla to přijmout.
Druhý den dceru podpořili v rozhodnutí
Když přestala brečet, vrátili jsme se mezi ostatní a dcera už nechtěla po zbytek dne nic jíst. Večer jsem si říkala, že snad přes noc zážitek zapomene a já to v případě nouze otočím, že se ji zdál jen zlý sen. Jenže ráno situace pokračovala. „Babi, máš jogurt? Já nechci žádný salám ani maso,“ prohlásila rozhodně dcera.
Vyčítavě jsem se na mámu podívala, a ta ji v jejím rozhodnutí ještě podpořila: „Jasně Marťo, však si klidně dej jogurt, maso stejně není zdravé,“ řekla ji přesvědčivě, načež ji táta přikyvoval. Vzala jsem si rodiče stranou, abych jim vysvětlila, že s nimi nesouhlasím a ať ji nevykládají nesmysly. Jenže jejich reakce nebyla milá: „Když se ti nelíbí, tak se s námi třeba nebav. Každý má právo na své názory a my nemusíme zase respektovat ty tvoje. Taky s tebou nesouhlasíme.“ A bylo po debatě. Sbalili jsme si věci a chladně jsme se rozloučili.
Učitelka ze školky nám doporučila psychologa
Po pár dnech mi volala učitelka ze školky, aby se zeptala, zda dcera nemá nějaké zdravotní omezení, že odmítá jíst veškeré maso. S povzdechem jsem učitelce vše vylíčila, a ta mi doporučila dceru objednat k psychologovi, než to na ní bude mít špatný vliv. Uznale jsem souhlasila a dala dceři ještě jeden týden, v domnění, že ji maso začne třeba chybět, ale stávala se z ní zarytá vegetariánka.
Po čtrnácti dnech jsem s ní zašla k dětské psycholožce, která po jednom sezení dokázala očitý zázrak. Když jsme se s Emou ze sezení vraceli městem, zrovna jsme se procházely kolem stánku s párkem v rohlíku. Dcera se zastavila, podívala se na obrázek hot dogu a řekla: „Mami, já bych už si dala tu prasečí nožku s rohlíkem!“ vypukla jsem v smích a dcera se ke mně přidala. A to byl zlom, kdy zase Marťa začala jíst maso. A naši? Ti samozřejmě nad tím mávli rukou, že se to dalo čekat a maso ji začne chybět, ale svou vinu si nepřiznali.
