Článek
Bydlení u tchyně bylo fajn
Když se řekne dvougenerační bydlení, spoustě mladým lidem se zježí hrůzou chlupy na těle. Musím říct, že jako mladá jsem takhle vůbec neuvažovala. Bydleli jsme na vesnici u manželovy maminky a tatínka a já coby mladá nevěsta jsem ocenila pomoc od zkušenější matky.
Musím uznat, že nám bydlení dobře fungovalo. Tchyně mi dost pomáhala v domácnosti i s hlídáním mých dvou dcer Kláry a Báry, za což jsem ji byla velmi vděčná. Tchán byl bezkonfliktní typ, tak jsem si na něho taky nemohla v ničem stěžovat.
U stavení domu, myslete na děti
Když nám však manželovi rodiče darovali rozsáhlý pozemek vedle svého domu, a k tomu jsme dostali od státu nevratnou půjčku na dům, padla volba si postavit vlastní dům. U tchyně jsme sice měli své soukromí, nicméně 2+1 byl pro mladou rodinu přece jen trochu malý.
A v té době, jak to bývalo zvykem a jak nám poradil tchán: „Myslete na svoje děti, jednou budou třeba potřebovat bydlení,“ tak nakonec jsme dali na jeho radu. Dostavili jsem svépomocí dvougenerační dům až když šla starší dcera Klára na střední školu a já byla ráda, že jsem se konečně dočkala svého bydlení.
Netrpěla jsem syndromem prázdného hnízda
Musím říct, že s oběma dcerami jsme v pubertě trochu bojovali. Měli své party a pravděpodobně nabyly dojmu, že si budou jen užívat s kamarády a škola a povinnosti přece nějak dopadnou…Byla jsem ráda, že jsme to náročné období vzdoru s manželem nějak přežili a dcery dospěly a osamostatnily se.
Mladší dcera Bára (25) se odstěhovala za svým přítelem Vaškem (26) do Brna a žijí si svůj život prozatím bez dětí v podnájmu. Starší dcera Klára (27) odešla z domu hned po maturitě, a taky následovala svého přítele Rosťu (30) se kterým má dvě děti Honzu (5) a Janičku (3).
Naštěstí jsem netrpěla žádným syndromem prázdného hnízda, jak mnohé matky. Ba naopak jsem jim do života přála vše nejlepší a s dcerami jsme udržovali nadále přátelský vztah. Většinou dvakrát do měsíce za námi všichni přijeli na návštěvu.
Starší dcera nás přišla poprosit o společné bydlení
Před rokem však přijela Klára s rodinou a opatrně se nás zeptala: „Mami, tati, máme na vás velkou prosbu. Nemohli bychom u vás bydlet?“ Musím říct, že jsme byli s mužem zaskočeni, a tak jsme možná nezareagovali hned podle jejich představ a jen jsme se zvědavě zeptali: „A co se stalo? Vám už se ve městě nelíbí?“
Dcera se na nás mile podívala a řekla: „Když my už nechceme žít ve městě. Nájem je čím dál dražší a navíc tady by měly děti aspoň zahradu. A to nejdůležitější je, že bychom byli všichni více spolu,“ řekla Klára dojímavým hlasem. Když zakončila svůj výčet výhod, hned jsme s mužem nadšeně souhlasili.
Myšlenka společného bydlení se nám zalíbila. Koneckonců se podělíme o náklady na bydlení, práci kolem domu a ještě si užijeme i vnoučata, malovala jsem si. Bohužel, člověk míní, život mění. Mladí si vzali půjčku na rekonstrukci a nechali si spravit horní patro na 3+1 a ještě jsme jim dali velkou část zahrady, ať si tam můžou udělat takové to domácí hřiště s domečkem pro děti…
Po rekonstrukci patra se náhle změnila
Jenže po rekonstrukci patra se dceřino chování rapidně změnilo, jak mávnutím kouzelného proutku. „Kláro, mohli byste posekat zahradu, prosím? Tráva už je vysoká,“ informovala jsem dceru, když ji to samotnou nenapadlo. Její reakce však byla otrávená a řekla mi: „Panebože! To potřebuješ teď hned? Nejsem tvůj otrok, mám dost práce v kuchyni. Až budeme mít čas, tak to bude,“ odsekla mi a naštvaně odešla. Zůstala jsem jak opařená, vůbec jsem ji nepoznávala.
Svěřila jsem se manželovi, ten se naštval a šel dceři domluvit, že takhle tady fungovat nebudeme. Ona se ale ještě na mě víc urazila a přestala se mnou na měsíc mluvit. Mrzelo mě to, hlavně jsem nechápala, co se s ní děje.
Navíc nebyl týden, abychom se kvůli něčemu nepohádaly. Jednou mě přišla pokárat, že oběd, co jsem vnoučatům vařila, jim nechutnal, tak ať se příště polepším. Nebo se urazila, že chci po ní, jestli by nám pomohli složit brikety do sklepa. Ačkoliv jsme byli majitelé domu, najednou jsme si tam připadali jako cizinci.
Poslední kapka přišla s hlídáním vnoučat
Nedávno za mnou přišla, jestli bych ji nepohlídala děti, že jedou s manželem na víkend pryč. Souhlasila jsem. Děti však nejsou zvyklé od rodičů poslouchat, a k tomu jsou dost rozmazlené. Když už mě napotřetí neposlechli a schválně utíkali s jídlem po gauči, dostali lepnutí po zadku. „Já to řeknu mamince,“ vyhrožoval mi s pláčem Honza. Tomu jsem se jen usmála a řekla mu, ať jí to pak klidně požaluje. Taky se tak za dva dny stalo.
Dcera se na mě strašně rozčílila, že její děti mlátit nebudu a ještě jednou něco zkusím, tak klidně na mě zavolá policajty. Tak to už jsem opravdu měla sto chutí jí jednu střelit, ale v jejím případě by to nebylo už nic platné.
Najednou jsem se přistihla, jak svou vlastní nevděčnou dceru začínám nenávidět a vnoučata také. Celé dny jen lítají, křičí a neposlechnou. Vím, že to jsou jen děti, ale rodiče je neusměrní a nechají je klidně řvát a dělat nepořádek i v našem patře dole. My jim ovšem nemůžeme nic říct.
A tak se s manželem sami sebe ptáme: „Máme to všechno zapotřebí před naší šedesátkou?“ Ale co s tím? Mladí už dali peníze do našeho domu, tak leda je vyplatit a mít zase zpátky naše staré životy. V tomto jsem si připomněla slova moji babičky, jak kdysi podobné situace hodnotila: „Nejdřív tě připraví o klid, pak o byt a ještě jsou nespokojení.“ Musím uznat, že měla pravdu.
