Článek
Vychovali jsme s manželem dva syny. Zatímco první drží otěže ve výchově svých dětí pevně v rukou, druhý syn se v tomto ohledu podřídil své manželce.
Mirka (35) a Tomáše (37) jsme vychovávali nejlíp, jak jsme uměli. Neměli všechno na co si ukázali, ale troufám si říct, že i tak prožili šťastné dětství. Fyzické tresty u nás nebývaly na denním pořádku, ale když bylo třeba, o výchovný pohlavek nikdy nepřišli. V pubertě jsme je drželi víc zkrátka, aby se nechytli nějaké nepovedené party. U nás našli vždy spoustu práce kolem zahrady i domu a samozřejmě jsme je podporovali v jejich velkém koníčku, kterým byl fotbal.
Proto nás překvapilo, že mladší syn si nic neprosadí. Vše musí být podle jeho manželky Dany (32). Když se narodila dcera Adélka, byla prvním vnoučetem v naší rodině a všichni jsme si jí užívali. Tedy do té doby, než jí byly asi 3 roky a rodiče ji začali ve všem poslouchat. Když řekla, že se jí nechce jet na plánovanou návštěvu druhé babičky, tak se prostě nikam nejelo a rodiče byli s ní doma.
Snacha vyhodnotila Adélčino chování jako hyperaktivní a vyřídila si na ní příspěvek
Snacha by jí snesla modré z nebe a vlastně nikdy jí neřekla v ničem ne. Takže Dana se dobrovolně hodila do role matky Terezy a služky. Sama si nepodala ani pití, zadek si sama utírala až v 8 letech, protože Dana čekala, až k tomu sama dospěje. Když jsem potřebovala svézt do práce, a syn zrovna od nás odjížděl z návštěvy, tak se zeptal dcery, jestli může jet s nimi v autě i babička, tak Adéla řekla ne. A tak jsem šla raději na zastávku, aby si to s ní rodiče nerozházeli.
Dančina neschopnost vymezit dítěti hranice a vést ji k nějakým návykům dospěla do bodu, že vlastní dceru prohlásila za hyperaktivní a vyběhala si na ní příspěvek pro 2. stupeň nesamostatnosti, že se o sebe sama nepostará. Vjela do nás zlost. „Dano, to nemyslíš vážně, tomu dítěti nic není, jen potřebuje vymezit hranice a taky nějaké povinnosti,“ naštvali jsme se s manželem. Snacha ale nechtěla nic slyšet. „Je to naše dítě. Vy jste si taky nějak své děti vychovali. Adéla je nezvladatelná,“ ukončila debatu rázně. Spíš jsme si mysleli, že měsíční čtyřtisícový příspěvek od státu se jí hodí do rozpočtu. Zkoušeli jsme domlouvat i synovi, ale taky jsme nepochodili: „Mami neřeš to, Dana je přesvědčená, že dělá vše v zájmu Adély.“ A tak jsme nic neřešili a stali se jen tichými pozorovateli.
Vnučka nemá žádné povinnosti, ve škole se jí děti smějí kvůli nadváze
Čím byla vnučka starší, tím to bylo horší. Adéla neuměla prohrávat, protože ji odmala nechali jen ve všem vyhrávat, což v pozdějším věku způsobilo, že se po každé sportovní soutěži hroutila. Když byl školní závod v běhu, byla samozřejmě poslední, protože měla nadváhu a k pohybu ji rodiče nevedli. Prohru nevydýchala, a tak jí maminka nakoupila falešné medaile, aby měla dcerka radost. Když k nám přijela na návštěvu, na krku pod bundou už jí cinkaly. Zvědavě jsem se vnučky ptala, za co je má. „To jsem byla 1. v běhu,“ oznámila mi pyšně a snacha ji v té lži ještě nechala.
Vnučky mi bylo spíš líto. Nemohla za to, že jí rodiče nedali základy do života, a ještě z ní udělali blázna. Bohužel se nic nelepší. Dneska má Adéla (14), děti ve škole se jí smějí, že je tlustá, kamarádku má jen jednu. Doma s ničím nepomáhá, protože nemusí, jídlo má servírované do pokoje a úkoly do školy dělají mnohdy za ní její rodiče. Co z ní jednou vyroste a jak bude připravená na opravdový život? Toho se s manželem děsíme, je nám 63 let a víme, že tady pro ně nebudeme věčně.
