Vyhráli jsme ve sportce, přítel peníze prosázel

Už byl konečně pátek a s mým přítelem Davidem (27) jsme se po práci chystali na víkend za rodiči na venkov. Domů se vždy ráda vracím, prožila jsem tu krásné dětství na malé vesničce a vždy si na chvíli odpočinu od hektického života ve velkoměstě. „Tak hotovo, doufám, že máme všechno,“ hlásím jako vždy příteli a vyrážíme. Po hodině jízdy už nám bliká kontrolka benzínu, tak odbočujeme na čerpací stanici. „A vem, prosím, ještě pití a něco do auta,“ volám na přítele. Když se vrací, má rozzářený úsměv a povídá: „Podívej, co jsem ještě koupil. Za dva dny budeme milionáři,“ nadšeně na mě mrkne a mává mi tiketem ze sportky před očima. „No kéž by, to by byl život,“ zasnila jsem se na chvíli. Tiket jsem schovala do kabelky a pokračovali jsme v jízdě. Víkend u našich byl jako vždycky super, užili jsme si krásné letní počasí, grilování i procházky po lesích. V neděli večer jsme jeli zpátky domů.

Na druhý den v práci jsem v kabelce narazila na tiket, musím ho nechat zkontrolovat blesklo mi hlavou. Když jsem vyřídila poslední pracovní hovor v prodejně se sportovním vybavením, rychle jsem letěla nakoupit a potom zkontrolovat tiket. Paní za pultem otráveně přijala tiket, a po načtení do terminálu, jsem slyšela: „Gratulujeme k výhře, máte tam osm set tisíc,“ usmála se na mě nevěřícně prodavačka. Stála jsem tam jak opařená, nikdy jsem nic nevyhrála. Vyplašeně jsem poděkovala a s tiketem letěla do auta. Když jsem to volala příteli do práce, myslel, že si dělám srandu. Doma jsme to bujaře oslavili. „To je super Davide, konečně si můžeme vzít hypotéku na nějaký menší byt,“ řekla jsem mu nadšeně. „No to bychom asi mohli, ale ještě uvidíme. Raději bych se poradil s nějakým odborníkem,“ řekl mi přítel. Za tři týdny jsme měli výhru připsanou na účtu.

„Pavli, nesmíme se unáhlit. Radil jsem se s tím kamarádem, a říkal, že by ještě rok s koupi bytu počkal, ceny prý půjdou dolů,“ přesvědčoval mě. Mávla jsem rukou: „Rok není dlouhá doba.“ David mi přitakával: „Právě a mezi tím bych peníze uložil na spořicí účet, aby se nám aspoň ještě výhodně zhodnotily,“ dodal s přesvědčujícím výrazem. „Super, mám radost, že máš, takový přehled,“ usmála jsem se na něho. David souhlasně kývl. Peníze jsem pustila z hlavy a pomalu začala sledovat nabídky realitních kanceláří. „Už jsem se viděla v jednom tom krásném bytě s balkónem v odlehlé části města, kde jsou poblíž lesy. Tam by to bylo skvělé místo i pro naši budoucí rodinu. Po šesti letech chození už bychom ten náš vztah mohli posunout,“ snila jsem si dál ve své hlavě.

Čím víc jsem doma o změně bydlení mluvila, tím víc začal být David na mě nepříjemnější: „Musíš to furt řešit? To je furt dokola. Vždyť ti říkám, že je na to ještě čas.“ Trochu mě jeho reakce zklamala, ale první jsem si myslela, že prostě toho má v práci hodně. Když už to trvalo čtrnáct dní, uhodila jsem na něho, co se děje, jestli si snad nenašel někoho jiného. David se lekl a omlouval se. „Promiň jsem jen unavený z práce. Vždyť víš, že miluju jen tebe,“ řekl mi láskyplně. Tak jsem si oddechla. Ale ne na dlouho. Nemohla jsem si nevšimnout, že je David věčně myšlenkami mimo, dokonce po večerech sedával sám u vína, tohle nikdy nedělal. Začala jsem mít zase obavy: „Davide, co se děje? Je všechno v pořádku?“ ptala jsem nervózně. „Ale nic, zas ta práce. Mám tam nějaké problémy. Vedení si asi myslí, že seřizovači stojů, snad jsou roboti. Jsem asi jen přetížený,“ dodal zničeně. „Dobře, kdyby sis to rozmyslel, víš, že kdykoliv se mi můžeš s čímkoliv svěřit,“ připomněla jsem mu. David nepřítomně kývl. Takové období pokračovalo ještě několik měsíců.

Pak za mnou David přišel a pravil: „Páji, víš jak jsem ti říkal, o tom spořícím účtě? Je tam ještě větší úrok, okolo šesti procent. Napadlo mě, že bychom tam přesunuli i těch dvěstětisíc od vašich, co nám dali na bydlení.“ Souhlasně jsem kývla. „Tak dobře, to je fajn, já ti ty peníze pošlu,“ řekla jsem mu. Davidovi se zlepšila nálada. Dny plynuly a já finance dávno pustila z hlavy. Uběhl další měsíc, když u nás zazvonil nějaký chlap a spustil: „Dobrý den paní, bydlí tady pan David Nový? Jsem z exekutorského úřadu a..“ Polil mě studený pot, srdce mi bušilo o sto šest, zatočila se mi hlava. „Paní, jste v pořádku?“ asi si myslel, že každou chvíli to se mnou sekne. „Víc než jindy,“ ujistila jsem ho. Po jeho odchodu jsem se sesypala, proč mi David nic neřekl, a co udělal s našimi penězi? Běželo mi hlavou, od nervů se mi začalo špatně dýchat.

Když večer dorazil David, dělal jakoby nic. „Jaký si měla den?“ zajímal se. „Proč si mi nic neřekl? Jak si to mohl nechat dojít tak daleko? Si normální? Kde jsou všechny naše peníze? Dneska tu byl exekutor!“ řvala jsem po příteli. Přítel dal hlavu do dlaní a začal brečet: „Promiň, Pavli, jsem strašný blbec. Všechny ty peníze na byt jsem prosázel u sázkové kanceláře,“ Myslela jsem, že špatně slyším. „Chtěl jsem je jenom rozmnožit, myslel jsem, že to mám pod kontrolou,“ sdělil.

„Takže žádný spořící účet ani neexistoval, začal si sázet hned jak jsme dostali ty peníze ze sportky, že je to tak?“ naléhala jsem. „Je to tak,“ řekl odevzdaně a v mobilní aplikaci mi ukázal jeden ze svých mnohých tiketů. „Vidíš, tady je jeden lístek za padesát tisíc, kdyby Barcelona dala jenom o jeden gól víc, tak jsem mohl mít půl milionu,“ řekl nešťastně. „Když jsem všechny peníze ze sportky prohrál, vsadil jsem ty naše peníze od vašich. Nevyšlo to, chtěl jsem je vyhrát zpátky. Půjčil jsem si u nebankovních společností,“ sklopil provinile hlavu, jako když malý kluk při fotbale vybije sousedovi míčem okno. „Kolik?“ přimhouřila jsem oči. „Tři sta tisíc, s úrokama je to vlastně víc, asi pět set tisíc,“ hlesl zklamaně.

Pokývala jsem uznale hlavou. „Tak super. Jaktože jsem si ničeho nevšimla? Ve schránce nikdy nebyly žádné upomínky ani oznámení o doručování dopisů,“ přemýšlela jsem si nahlas. „Domluvil jsem si vyzvedávání obsílek na poště, aby si se o tom nedozvěděla,“ vysvětloval mi, načež jsem mu odvětila: „A to sis jako myslel co, že když to nebudeš řešit, že se snad stane nějaký zázrak?“ David mlčel. „Takže ty jsi během půl roku stihl prosázet milion korun a celou dobu jsi mi lhal?! Kdyby si se mi svěřil dřív, mohli jsme to spolu zkusit vyřešit a nastavit třeba nějaký splátkový kalendář a nemuselo to dojít tak daleko. Tak ti teda gratuluju a taky děkuju, že si mi otevřel oči!“ řekla jsem mu naštvaně. „Pavli já jsem chtěl, opravdu, ale už to nešlo. Byl jsem v hrozném stresu, musel jsem vyhlásit osobní bankrot, už to nemám z čeho splácet. Ale všechno napravím,“ řekl smutně. „Davide promiň, ale já ti tohle odpustit nedokážu. Strašně si mě zklamal, okradl si nás o peníze. Říkala jsem ti, že se mi můžeš, kdykoliv svěřit, neudělal si to. Teď na to budeš sám,“ řekla jsem mu. „Pavli prosím, neopouštěj mě,“ naléhal na mě se slzami v očích. Nakonec jsem ještě zůstala dva měsíce, než jsem si našla nový podnájem. A ačkoliv se David hodně snaží a pořád ho miluju, tak mu zatím neumím odpustit.