Z úředníka uhlobaronem. Obří dědictví Ignaze Petschka z Ústí rozkradli nacisté

V palácové vile v Churchillově ulici v Ústí nad Labem se dnes konají svatby a chodí sem děti do umělecké školy. Dům patří městu a jméno muže, který ho postavil, by tu kolemjdoucí hledali marně. Jméno Ignaze Petschka, kdysi nejbohatšího muže ve městě, tu zůstal jen v neoficiálním názvu vily.

Rodina dostala jméno po vesnici ve středních Čechách. Mojžíš Petschek totiž pocházel z Peček u Kolína a podle dokumentů Státního okresního archivu Kolín byl podomním obchodníkem, který zbohatl na spekulacích s pozemky. Vydělané peníze vložil do uhlí. V roce 1871 koupil akcie hnědouhelné společnosti v Mostě a o pět let později se přestěhoval do Prahy.

Měl tři syny. Isidor a Julius vystudovali gymnázium v Plzni a stali se z nich pražští finančníci. Nejmladší Ignaz, narozený 14. června 1857 v Kolíně, o školu podle životopisců příliš nestál.

V roce 1874 nastoupil do učení v pražské bance Prager Bankverein. Ta tehdy vlastnila i velkoobchod s uhlím v Ústí nad Labem, kam se z mosteckého a duchcovského revíru vozilo hnědé uhlí na labské lodě. Obchod vedl Jakob Weinmann, kterému v roce 1875 přišel do Ústí na výpomoc mladý Petschek.

Když banka krátce nato zkrachovala, převzal Weinmann v roce 1876 uhelný obchod na vlastní účet pod firmou Eduard J. Weinmann. Petschek u něj zůstal jako obchodní cestující a podle Neue Deutsche Biographie se brzy vypracoval na prokuristu. Naučil se celé řemeslo: od koho uhlí koupit, komu ho prodat a jak si z toho vzít podíl.

V roce 1880 se třiadvacetiletý Petschek osamostatnil a založil firmu „I. Petschek, Aussig a. d. Elbe“. Podle Neue Deutsche Biographie mu do začátku pomohl rodinný kapitál, hlavně z Vídně, a kontakty bratrů. Okamžitě se pustil do konkurence se svým bývalým šéfem. Dnes se mu připisuje vynález komisního obchodu s uhlím. Kolem roku 1890 už jeho firma prodávala až sedm milionů tun hnědého uhlí ročně.

Mimochodem, Weinmann zůstal podle Neue Deutsche Biographie jeho jediným velkým konkurentem. Prodával hlavně uhlí ze státních dolů. Rivalita obou rodin se nakonec propsala i do architektury, jejich vily stojí ve stejné ústecké ulici.

V roce 1884 se Ignaz oženil s Helene Blochovou z Brna. Měli sedm dětí, mezi nimi syny Ernsta, Karla, Franze a Wilhelma a dceru Elise, která zemřela předčasně.

Od roku 1882 úzce spolupracoval s Anglo-rakouskou bankou, která vlastnila největší uhelná pole v severozápadních Čechách. Skupoval akcie místních těžařských společností, například Britannia nebo Duxer Kohlengesellschaft. Od roku 1895 měl výhradní prodej hnědého uhlí ze severočeského revíru a stal se majitelem nebo spolumajitelem řady dolů.

Po roce 1905 začal kupovat podíly v zahraničí. V roce 1913 převzal sám, bez bratrů, hornoslezský koncern Hohenlohe Werke a dostal se tím do východoněmeckých hnědouhelných revírů.

Bratrům se to nelíbilo. V roce 1917 ovládli Isidor a Julius Mosteckou uhelnou společnost a Ignaze ze hry vyřadili. Přes ni pak prodávali uhlí z celého severočeského revíru a Ignaz tam úplně přišel o odbyt. V obchodním světě se od té doby mluvilo o dvou Petschcích: pražský Isidor byl „velký Petschek“, ústecký Ignaz „malý Petschek“.

Malý Petschek se ale přeorientoval. Po první světové válce využil inflaci v Německu a levně skupoval akcie. V roce 1923 založil ve Vídni prodejní společnost pro Maďarsko, Jugoslávii, Itálii a Švýcarsko. V roce 1929 získal většinu akcií těžařské společnosti Ilse Bergbau. V témže roce vytěžily obě petschkovské skupiny asi 53 milionů tun lignitu z celoněmeckých 174,5 milionu, tedy zhruba 30 procent. Ve východoněmeckém revíru odhaduje Neue Deutsche Biographie Petschkův podíl na 70 procent.

Doma v Ústí stavěl Petschek nejdřív skromně. V roce 1890 si v dnešní Churchillově ulici postavil jednopatrovou vilu. V přízemí byl obývací pokoj, salon, jídelna a kuchyně se spíží, v patře pokoje pro pány, děti a hosty. Při sčítání lidu v roce 1900 uvedl Petschek deset pokojů, dvě kuchyně a tři komory. Bydlel tu s manželkou, syny Ernstem a Karlem a dcerou Elise. O děti se staraly dvě chůvy a kojná, v domě byla kuchařka a služka a o budovu se staral domovník Johann Wanderl s rodinou.

Na rostoucí domácnost byla vila brzy malá. Petschek proto po roce 1900 koupil sousední dům Josefa a Juliany Hellerových a nechal ho zbourat. Na uvolněném místě přistavěl podle plánů vídeňského architekta Hanse Miksche východní křídlo a zimní zahradu. Kolaudace proběhla v roce 1902. Novobarokní stavba je podle městského průvodce jediná ústecká vila, které lze říkat palácová. V roce 1910 v ní žilo 17 lidí: Petschkovi s mladšími syny Franzem a Wilhelmem, čtyři hosté a sedm služebných.

Postupně se dům vyprazdňoval. V roce 1930 z dětí zbyli jen svobodný báňský inženýr Wilhelm a Franz s manželkou Janinou a dcerou Elisabeth. Domácnost obsluhovalo osm služebných, mezi nimi česká kuchařka Veronika Hrbačová, která u Petschků vařila už od roku 1913. V roce 1931 si čtyřiasedmdesátiletý Ignaz nechal přistavět elektrický výtah. Zdobnější fasádu dostala vila v roce 1934.

Okolní parcely postupně zaplnily vily dalších továrníků a velkoobchodníků. Syn Franz si o dům dál, na čísle 6, nechal od roku 1929 stavět jednu z největších vil ve městě. Ulice byla výlučná i počtem obyvatel. Podle historika Aleše Brožka zde v roce 1890 stálo sedm domů se 125 obyvateli. V roce 1939 bylo domů skoro třikrát víc, ale obyvatel jen 131.

Část obrovských zisků Petschek do Ústí vracel. V roce 1915 vybavil na vlastní náklady sanitní vlak. Financoval stavbu dětského pavilonu ústecké nemocnice, pavilon Helena v dětské ozdravovně v Ryjicích, chlapecký výchovný domov a ozdravovnu Na Kabátě a mateřskou školku v Předlicích.

Ignaz Petschek zemřel v Ústí 15. února 1934 ve věku 76 let. Jeho majetek se tehdy odhadoval na víc než 200 milionů marek. Hitler byl v sousedním Německu u moci už rok. Podle Neue Deutsche Biographie starý Petschek na rozdíl od pražské větve rodiny nacistickou hrozbu podcenil, spoléhal na rodinné přátele a poradce a neviděl důvod jednat.

Pražští Petschkové byli opatrnější. Část majetku stihli prodat a v létě 1938 odešli do Anglie a pak do USA. Ústečtí synové pokračovali v podnikání, každý víceméně po svém. Ústí přitom bylo převážně německé město a nacismus tu měl silnou podporu.

V lednu 1938 zřídil Hermann Göring komisi, která měla najít způsob, jak petschkovské firmy rychle „arizovat“. Z dokumentů, které později posloužily u norimberského procesu s Friedrichem Flickem, vyplývá, že skupina Ignaz Petschek odmítala majetek „dobrovolně“ prodat. Berlínští právníci proto hledali zákony, podle kterých by se dal převést i bez souhlasu.

Mnichovská dohoda jim práci usnadnila. V den, kdy do Ústí vstoupil wehrmacht, obsadili Němci správní kancelář skupiny. Hornoslezská uhelná pole koupil většinou Flickův koncern. V prosinci 1939 přešla většina ústeckého majetku na Říšské závody Hermann Göring a zbytek zabavil finanční úřad. Jako důvod posloužil smyšlený daňový dluh emigrantů. Případ Petschek se dnes považuje za největší jednotlivou arizaci v dějinách nacistického Německa.

Rodina mezitím utekla nejdřív do Brna k příbuzným paní Petschkové, potom do Anglie a přes Havanu do Spojených států. Z Ústí odcházel poslední syn Franz.

Petschkova vila vystřídala majitele stejně často jako režimy. Za války v ní sídlilo nacistické policejní ředitelství, po osvobození Sbor národní bezpečnosti a národní výbor. Od roku 1962 až do pádu komunismu tu úřadoval okresní výbor KSČ.

Pět let po sametové revoluci dostala ulice jméno po Winstonu Churchillovi. Palác, ve kterém kdysi uhlobaron vydělával na každé tuně lignitu, dnes slouží k oddávání a sídlí tu ZUŠ Evy Randové.

Článek vznikl ve spolupráci s webem usti-aussig.net.

Zdroje: