Franz Suchomel: Nacista z Krumlova, který hnal ženy do plynu

Kdo viděl devítihodinový unikátní dokument Clauda Lanzmanna Shoah (Šoa) z roku 1985 , možná si vzpomene na zrnitý záběr staršího muže, který ukazovátkem na plánku vysvětluje, kudy v Treblince vedla cesta do plynových komor. Mluví klidně, opravuje režisérova čísla a dbá na přesnost.

Ten muž se jmenoval Franz Suchomel. Narodil se 3. prosince 1907 v Českém Krumlově, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Jak se z krejčího z jihočeského města stal dozorce tábora, kde nacisté zavraždili statisíce Židů?

Suchomel vychodil v Krumlově měšťanku a krejčovinu se vyučil u otce. Po vojně v československé armádě v letech 1927–1929 pracoval v rodinné dílně, šil oblečení pro dámy i pány.

Ale přitahovala ho hlavně politika. Už v červnu 1933 proto vstupil do DNSAP, po jejím zákazu na podzim téhož roku pak do Henleinovy Sudetoněmecké strany. Byl také aktivním členem Německého tělocvičného spolku. Krumlovský rodák Antonín Prokop, který později dezertoval z wehrmachtu, ho za války popsal jako jednoho z předních místních nacistů.

V březnu 1940 Suchomel narukoval do wehrmachtu, pracoval zde jako krejčí a účastnil se i invaze do Francie. Příliš dlouho ale ve wehrmachtu nezůstal, v listopadu ho armáda propustila, aby mohl vést rodinnou firmu. Jenže kariéra v silových složkách ho zjevně fascinovala. O čtyři měsíce později se totiž ohlásil v Berlíně, v centrále nacistické „eutanazie“ na adrese Tiergartenstraße 4.

Suchomel tam nebyl sám. Historik Pavel Zeman zjistil, že v tajném nacistickém programu T4 (název byl odvozen právě od výše zmíněné adresy) působilo hned několik krumlovských Němců, které spojovalo příbuzenství, přátelství a stranická legitimace.

Klíčovou postavou byl fotograf Franz Wagner z Vyšného u Krumlova. Řemeslo se naučil v ateliéru Josefa Wolfa, od roku 1931 byl v DNSAP a v Německu vstoupil do NSDAP. Od února 1940 vedl fotooddělení centrály T4, jeho zástupcem byl další krumlovský rodák Franz Habada z Perneku. Na Wagnerovu přímluvu se do fotooddělení dostali další krajané: Thomas Steffl z Rojova, Wagnerův švagr a původně malíř pokojů, Franz Wolf, syn Wagnerova učitele Josefa Wolfa, jeho starší bratr Josef Wolf a právě Franz Suchomel. Ten tu začal působit jako fotolaborant.

Fotografové T4 snímali oběti v likvidačních ústavech těsně před zplynováním. Vždy zepředu, pak z profilu a nakonec celou postavu. Snímky následně putovaly do Berlína jako „vědecká dokumentace“. Suchomel takto pracoval v první polovině roku 1942 v ústavu v Hadamaru.

Úryvek z dokumentu Shoah, a kterém mluví Franz Suchomel

Práce pro T4 měla své výhody. Kdo v ní sloužil, nemusel na frontu a byl velmi dobře placen. Suchomel i oba Wolfové a Steffl byli shodně otci tří dětí. Po válce Suchomel tvrdil, že o skutečném účelu T4 se dozvídal postupně. Při nástupu ale podepsal slib mlčenlivosti o všem, co se týká „eutanazie“.

V létě 1942 organizace T4 poslala své osvědčené lidi do okupovaného Polska. Tamní tábory v rámci akce Reinhard převzaly její vražednou technologii: plynové komory maskované jako sprchy. Suchomel přijel do Treblinky koncem srpna 1942 spolu s dalšími muži z programu T4, mezi nimi Heinrichem Matthesem, pozdějším velitelem vyhlazovací části tábora.

První den po příjezdu jim jeden z poddůstojníků provedl tábor. Podle Suchomelova vyprávění v Shoah právě otevírali dveře plynových komor a mrtví z nich vypadávali. Nováčci se pak prý posadili na kufry a plakali.

Jejich údajná lítost ale netrvala dlouho. Suchomel nejprve sloužil na táborovém „nádraží“, pak dohlížel na svlékárnu žen a odváděl je takzvanou trubicí do plynových komor. Soud později konstatoval, že ženy pobízel slovy: „Ženušky, rychle, rychle, rychle, voda bude studená.“ Při příjezdu transportů používal bič a střílel do vězňů jako ostatní dozorci.

Později převzal velení nad takzvanými zlatými Židy, kteří třídili cennosti zavražděných, a nad krejčovskou dílnou. Když se nedívali jiní Němci, choval se k vězňům občas slušněji. Někteří vězni mu proto říkali „dobrý Němec“.

Pražský vězeň Richard Glazar vzpomínal, že Suchomel jako krajan posílal několika chlapcům z Čech polévku a pomeranče z německé jídelny. Zároveň ale dodal, že bili všichni – Suchomel nevyjímaje.

Historik Pavel Zeman k tomu nicméně poznamenává, že v místě, kde se vraždilo ve velkém každý den, mohla vězňům připadat jako laskavost i obyčejná slušnost.

V Treblince Suchomel zůstal do října 1943, pak ho převeleli do Sobiboru. Tam krátce předtím zahynuli při vzpouře vězňů dva jeho krumlovští krajané z T4, Josef Wolf a Thomas Steffl.

Po likvidaci táborů akce Reinhard odešel jejich personál na podzim 1943 do severní Itálie. V okolí Terstu vznikla jednotka Einsatz R. Pronásledovala partyzány a politické odpůrce, zabavovala židovský majetek a posílala Židy do Osvětimi. Jejím centrem se stala věznice v bývalé rýžové loupárně San Sabba, kde Němci vraždili a pálili těla v krematoriu.

Suchomel sloužil u jednotky R3 v Udine a v Turíně. Na konci války utekl z Terstu a padl do amerického zajetí. Prošel tábory v Bad Gasteinu, Flossenbürgu a Weidenu, odkud ho ale v létě 1945 propustili.

Jeho rodinu v roce 1946 odsunuli z Českého Krumlova. Suchomel se s ní shledal a usadil se v bavorském Altöttingu, kde dál šil jako samostatný krejčovský mistr. Působil kromě jiného v katolickém kostelním sboru.

Klid trval do 11. července 1963, kdy ho zatkli. O rok později stanul spolu s dalšími příslušníky treblinské posádky před zemským soudem v Düsseldorfu. Vypovídal, nakreslil plánek tábora a přitížil bývalému zástupci velitele Kurtu Franzovi, který mu to ještě po desetiletích vyčítal.

Soud ho 3. září 1965 odsoudil k šesti letům vězení za napomáhání ke společné vraždě nejméně 300 000 lidí (Wikipedia uvádí sedmiletý trest). Z obvinění z jednotlivých vražd byl zproštěn. Soud mu přičetl k dobru, že vězně často varoval před Franzem a dalším obávaným dozorcem Küttnerem, a mnohé tak uchránil před smrtí.

Z vězení vyšel podle většiny pramenů v prosinci 1967. Jeho krajan Franz Wolf dostal v sobiborském procesu v Hagenu osm let.

V dubnu 1976 se Suchomelem setkal v hotelu Post francouzský režisér Claude Lanzmann. Před kamerou mluvit nechtěl, a tak ho Lanzmann natočil tajně. Mimochodem jako vůbec prvního svědka nově vyvinutou skrytou kamerou Paluche. Za rozhovor mu zaplatil 500 marek a slíbil, že jeho jméno nezveřejní. Slib nedodržel.

Suchomel v rozhovoru popsal Treblinku jako primitivní, ale dobře fungující montážní linku smrti. Opravil Lanzmannovy údaje o počtu obětí za den a vysvětlil, jak transporty přijížděly z deset kilometrů vzdálené stanice Małkinia. Na režisérovo naléhání nakonec zazpíval píseň, kterou se vězni museli naučit hned v den příjezdu, a poznamenal, že tu dnes už žádný Žid nezná.

Tvrdil také, že se z „eutanazie“ a Treblinky nemohl vymanit, protože znal dvě tajemství nacistické říše. Kvůli tomu všemu podle svých slov prodělal nervové zhroucení a propadl alkoholu.

Film Shoah měl premiéru v roce 1985. Suchomel se jí nedožil, zemřel 18. prosince 1979.

Zdroje