Případ Krvavého Waltera: brutální esesák vraždil i v Československu, trestu unikl

Walter Hauck se narodil pár měsíců před koncem I. světové války ve městečku Freiburg im Breisgau u francouzských hranic. Do SS vstoupil 1. května 1937 krátce před svými devatenáctiletými narozeninami.

Válka mu nastartovala kariéru. Důstojnickou hodnost získal relativně rychle, byl členem elitní 12. tankové divize SS „Hitlerjugend,“ která získala svůj název, protože jejím kádrem byli především mladí členové Hitlerjugendu.V roce 1944 měl hodnost nadporučíka ( Obersturmführer).

A právě z té doby o něm pochází první veřejný záznam.

Než se Hauck, který později dostal přezdívku Krvavý Walter, dostal na Pelhřimovsko, měla totiž jeho jednotka na svědomí jednu z nejbrutálnějších represálií ve Francii. Dostala název Masakr u Ascq.

Malé městečko poblíž francouzského Lille bylo na jaře roku 1944 ještě pod nadvládou nacistů. Stejně jako na řadě dalších míst země zde působili partyzáni. V noci z 1. na 2. dubna 1944 se rozhodli zaútočit na vlak, ve kterém městečkem měla projíždět právě Hauckova obrněná divize.

Při výbuších několik vagonů vykolejilo, nikdo však nebyl zraněn. I tak se rozhodli esesáci pod vedením Waltera Haucka pomstít. V městečku postupně nashromáždili šedesát mužů, které pak na místní louce postříleli. Dalších 26 obyvatel bylo zastřeleno později.

Příslušníci SS také některé domy vyrabovali a jedna žena byla znásilněna. Hauck podle výpovědí svědků chtěl městečko, které je nyní součástí Lille, vypálit. Řádění by tak zřejmě pokračovalo dál, kdyby velitelství v Lille nevyslalo do obce jednotky wehrmachtu a četníků, kteří donutily esesáky odejít.

Masakr vyvolal v místních nebývalý odpor. Demonstrace v Lille se účastnilo kolem 60 tisíc lidí, na pohřeb obětí do Ascq dorazilo na 20 tisíc lidí, přestože se tomu Němci pokoušeli zabránit.

Odbojáři, kteří stáli za útokem na vlak, byli zatčeni o několik týdnů později a nakonec i popraveni.

Hauck nebyl během války z pochopitelných důvodů potrestán, jeho nadřízení ho naopak ocenili, jeho chování v Ascq bylo označeno za příkladné.

Jeho jednotka se v dalších měsících zapojila do bojů ve Francii, v srpnu 1944 byla ale zničena v Normandii. Sám Hauck byl zraněn při výbuchu granátu, měl popálený obličej a proto ho zajali. Podařilo se mu nicméně utéct a znovu se dostal k jednotkám SS.

Společně s nimi byl převelen na východní frontu u Vratislavi. Před Rudou armádou se ale s několika stovkami převážně zraněných esesáků stáhl na území tehdejšího Protektorátu. V posledních měsících války zastával post velitele SS na Pelhřimovsku a v květnu 1945 zopakoval to, co o rok dříve ve francouzském Ascq.

„5. května 1945 vypuklo v českých zemích povstání. V celých Čechách vznikaly revoluční národní výbory a revoluční gardy, které začaly odzbrojovat místní Němce. Nejinak tomu bylo na Vysočině. 5. května byla odzbrojena i posádka
německých vojáků v Pacově na Pelhřimovsku. Téhož dne přišla telefonická zpráva o této události také do malé vísky Leskovice, ležící 10 km jihovýchodně od Pacova
a 10 km západně od Pelhřimova,“ píše ve své studii Krvavý Walter a tragédie obce Leskovice historik Jiří Sankot.

Místní se proto rozhodli odzbrojit místní posádku karpatských Němců, kteří se celkem ochotně vzdali a nechali se zavřít do místního hostince. Dva ozbrojení obyvatelé Leskovic hlídali, aby se nepokusili utéct.

Dva místní mladíci zároveň dostali nápad, který bohužel skončil tragédií. Postavili se k silnici z Jihlavy na Tábor a stříleli provokativně po každém německém voze, který tudy projížděl. Alespoň tak zní jedna z verzí toho, co se stalo.

O všem se velmi rychle dozvěděli esesáci z Pelhřimova a rozhodli vyslat do Leskovic trestní oddíl. Jeho členové bez varování začali pálit do místních obyvatel. Mezi esesáky a členy revoluční gardy vypukl boj, který probíhal několik hodin. Místní na jeho konci měli osm obětí, mrtvé měla ale i jednotka SS a tak se rozhodla stáhnout.

Sám Hauck, který už měl hodnost kapitána (SS-Hauptsturmführer), v ten den v Leskovicích nebyl. Druhý den brzy ráno ale dal rozkaz, že se trestní oddíl, kterému už bude osobně velet, do obce vrátí. Následně šli esesáci statek od statku a nechávali za sebou spoušť.

Ve statku rodiny Pavlů zuřící nacisté přitloukli na vrata stodoly otce rodiny a musel se dívat, jak esesáci znásilňují jeho dvě dcery a manželku. Následně ženy svázali drátem a hodili do hořícího stavení. Při požáru uhořel i otec rodiny.

V dalším domě zastřelili esesáci i třináctiletého chlapce. A postupně zapalovali další a další stavení. Celkem jich shořelo téměř čtyřicet, obětí bylo pětadvacet.

Většímu masakru zabránily nakonec stejně jako ve Francii jednotky wehrmachtu, které na místo přijely z nedalekého Pacova. Společně s pacovskými dobrovolníky donutili esesáky se stáhnout.

„Šlo o jednu z podmínek příměří mezi revolučním národním výborem v Pacově a kapitulujícím německým vojskem,“ uvádí historik Sankot.

Z Leskovic sice Hauck se svými věrnými ustoupil, ve vraždění ale pokračoval v dalších obcích - v Moravči a Dobré Vodě u Pacova. A podle některých svědectví hodlal stejně jako Leskovice vypálit i Pelhřimov. Nebral v potaz ani fakt, že admirál Dönitz mezitím podepsal kapitulaci německých vojsk.

Na realizaci plánu mu naštěstí nezbyl čas. Jednotky Rudé armády se rychle blížily a tak Hauck s dalšími esesáky z města 9. května utekl jen pár hodin předtím, než do města dorazili sovětští vojáci. Podařilo se mu dostat do americké zóny, tam byl nakonec identifikován, uvězněn a posléze předán francouzským úřadům.

Soud ve francouzském Lille začal jeho podíl na masakru v Ascq projednávat v roce 1949. Nakonec vynesl i 6. srpna stejného roku rozsudek. Hauck i ostatní chycení esesáci byli odsouzeni k trestu smrti. Začalo kolečko odvolání, které naopak vyústilo v to, že tehdejší francouzský prezident René Coty trest zmírnil na doživotí.

Zároveň ale několik vdov z Ascq napsalo na popud místního kněze žádost, aby byl Hauck propuštěn. Stalo se tak v roce 1957. Esesák se následně vrátil do Německa, kde začal pracovat jako vedoucí zásobování jednoho z velkých pivovarů.

Československé úřady o Hauckovi věděly a kvůli Leskovicím požádaly o jeho stíhání hned dvakrát - v roce 1969 a 1977. Ani jednou ale nebyla žádost úspěšná, byť německá policie Haucka vyslechla. U výslechu nicméně tvrdil, že o masakru v Leskovicích nic neví a tak německé úřady případ nakonec odložily.

V roce 2005 se česká policie pokusila případ znovu otevřít a nashromáždila další důkazy svědčící o Hauckově vině. Jenže k soudu už nedošlo. 6. listopadu 2006 totiž Hauck umírá, bylo mu 88 let.

Několik let před jeho smrtí se o případ začal zabývat novinář Stanislav Motl, který tehdy pracoval pro TV Nova. V pražských archivech našel Hauckův deník a vypátral i svědkyni, která slyšela, jak esesák rozhodl o vypálení Leskovic. A zajel kvůli tomu i do Německa, aby ho navštívil. „Bojoval jsem za Německo, všichni jsme bojovali za to, co naši dědové v letech 1914–1918,“ citoval Hauckova slova Motl ve své knize Cesty za oponu času.

Zdroje: