Případ Bienertovi: brutální vražda sudetských bratrů málem skončila bez trestu

Když se oba dva bratři do rodiny provozující povoznictví narodili, patřil Šluknov, dnes nejsevernější město České republiky, ještě pod Rakousko-uherskou monarchii.

Eduard byl starší, do rodného listu mu zaznamenali letopočet 1909. O dva roky později se narodil František, přesněji řečeno Franz. A třetím dítětem byla Elisabeth, česky Alžběta.

Prvních pár desítek let svého života prožili všichni víceméně běžný život lidí z tohoto regionu, a to i přes první světovou válku a následný rozpad Rakouska-Uherska.

Františkovi se během let podařilo i vystudovat textilní inženýrství v Římě, měl talent na jazyky a čekalo se, že „udělá“ kariéru. Jeho bratr zůstával v rodném Šluknově a pomáhal rodičům, stejně jako Alžběta.

Do života rodiny výrazně zasáhla až druhá světová válka, ještě před ní byl Šluknov, tehdy Schluckenau, připojen v rámci Sudet k německé říši. František jako sudetský Němec musel narukovat do wehrmachtu.

Jeho starší bratr Eduard měl zdravotní problémy, proto se službě v uniformě vyhnul. Ale i tak ho povolali, oficiálně pracoval ve vojenské kartotéce v Drážďanech. Podle některých informací to ale byla jen zástěrka pro práci na tajných projektech třetí říše. I on byl totiž jazykově nadaný, zvládal několik druhů těsnopisu a navíc byl i nadprůměrným matematik. Jak to bylo ve skutečnosti, ale není jasné.

Oba dva válku přežili a mohli se vrátit do rodného Šluknova, který se stal po roce 1945 opět součástí obnoveného Československa.

Po konci války postihlo sudetské Němce masové vysídlení z Čech. A mělo se to týkat i bratrů Bienertových i jejich sestry Alžběty. V případě Františka a Alžběty ale nový režim rozhodl jinak. František byl označen za nepostradatelného textilního odborníka a s ním mohla zůstat i jeho sestra. Do odsunu byl zařazen nakonec jen Eduard, který měl začít nový život v sousedním Sasku.

Do rodného Šluknova to tak neměl daleko, hranice tehdy ještě nebyly pevně hlídané, takže se tajně ke svým sourozencům vracel. Třeba i kvůli tomu, že mu jeho sestra ošetřovala bolestivé bércové vředy.

Vše se změnilo v roce 1953, kdy byl na hranicích s Německou demokratickou republikou zaveden přísnější režim. A mezi oběma státy byly natažen i ostnatý drát, byť oba patřily do komunistického bloku.

Rozhodnutí, co dělat, padlo relativně rychle. Sourozenci i po roce 1945 mohli bydlet v rozlehlém domě po svých rodičích. V části půdních prostor proto bratři vybudovali tajný úkryt, ve kterém se mohl Eduard schovat. Mimo dům vycházel jen v noci a to pouze na dvorek.

V domácím „vězení“ byl skoro deset let. Vše změnil až požár, který v roce 1962 vypukl ve stodole u místního kostela sv. Václava. Ten stojí dodnes vedle někdejšího domu sourozenců Bienertových.

Oheň začali rychle hasit lidé z celého okolí a zapojit se rozhodl i Eduard. A protože si ho místní dobře pamatovali, byl rychle prozrazen. Úřady ale nakonec rozhodly, že může zůstat se svými blízkými.

Oba bratři byli nadšenými turisty, vedli i místní turistický kroužek. Region perfektně znali a dokázali skvěle předávat své vědomosti i dalšími lidem. Jejich dům fungoval i jako místo, kde se scházely místní děti. Vypadalo to, že Bienertovi zbytek života už prožijí v poklidu. Vše se změnilo 16. září 1990, kdy Alžbětu probudil v noci hluk. Sešla do přízemí, kde našla své bratry v tratolišti krve. V kuchyni navíc pachatel brutálního útoku založil oheň.

Devětašedesátiletému Františkovi už nebylo pomoci, někdo ho umlátil tupým předmětem. Zasadil mu celkem jedenáct ran. O dva roky starší Eduard ještě žil, zemřel po třech dnech v nemocnici.

Policie poměrně rychle našla pravděpodobného pachatele - místního recidivistu Michala Bílého, který se k vraždě i přiznal. Záhy ale vše odvolal a soud neměl dost důkazů na to, aby ho za brutální čin potrestal. Nakonec ho poslal do vězení na necelé tři roky za porušování domovní svobody a pokus krádeže. V domě Bienertů totiž prokazatelně v době vraždy byl. Oba bratry mimochodem znal už minulosti, společně s dalšími dětmi si totiž k nim chodil v dětství hrát na dvorek.

Následující roky to vypadalo, že se pachatele vraždy už nepodaří usvědčit. Pomohla ale píle novináře Stanislava Motla, který se o případ dlouhodobě zajímal, a po mnoha letech se mu podařilo rozmluvit někdejší přítelkyni Michala Bílého. V době vraždy se ho bála, vypovídala tehdy v jeho prospěch. Motlovi ale řekla, že vraždil skutečně její někdejší druh.

Policie proto mohla v roce 2003 případ znovu otevřít a spis skončil u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který Bílého za obě vraždy odsoudil na čtrnáct let. Odvolací pražský Vrchní soud rozsudek ještě zpřísnil a recidivistu, který měl v podsvětí přezdívku Pičus, poslal na dvacet let za mříže.

A co motiv? V průběhu doby se spekulovalo o důvodech vraždy. Mluvilo se třeba i o tom, že sourozenci měli mít doma tajné nacistické materiály. Jenže motiv byl značně přízemní, Bílý chtěl dům vykrást a bratři ho přitom přistihli. A tak je brutálně zavraždil.

Alžběta své sourozence přežila o osm let. Jejich památku si můžete připomenout u rodinného hrobu na šluknovském hřbitově. Na náhrobní desce Františka Bienerta je německý nápis „bestialich ermordet“ (brutálně zavražděn), na té Eduardově je uvedeno „nach bestialischem Mordanschlag“ (pro brutálním vražedném útoku).

Na jejich bývalém domě je připomíná tabulka s nápisem, že zde žili největší znalci místního kraje. A v Kyjovském údolí pak najdete pamětní desku s textem: „Koho neosloví láska k domovu – kdo necítí se být jí posílen – kdo pro ni v srdci nemá prostoru – zdá se mi bohem opuštěn“.

Zdroje: Česká televize, Jarním Šluknovskem, Prima Zoom, Turistika.cz, iDnes.cz