Článek
Řecký chrám na skále nad Labem, tunel proražený skrz horu, palác od slavného hamburského architekta a náměstí bez stromů určené k pochodům. Ústí nad Labem mělo být po roce 1939 výkladní skříní nacistické Říše – vzorovým městem, na kterém se měl model „říšské župy“ osvědčit pro celé Německo. Z většiny těch plánů ale nakonec zbyly jen papíry v archivu.
Město bez demokracie
Po Mnichovské dohodě se pohraničí proměnilo v Říšskou župu Sudety, kterou Berlín využil jako zkušební polygon. Šlo o území, kde neexistovaly zavedené mocenské struktury jako ve starých německých zemích – a to otevřelo prostor vyzkoušet si tu centralizovaný model správy, který by jinde narazil na odpor. Nová župa měla tři vládní kraje – Opavu, Karlovy Vary a Ústí nad Labem – a nadřazený úřad v Liberci. Ústí se tak ocitlo mezi několika málo městy, která měla demonstrovat, jak má „nová Říše“ vypadat.
Symbolicky to začalo hned v lednu 1939, kdy se Tržní náměstí (dnes nese název Mírové náměstí) přejmenovalo na Platz der SA. Park před divadlem pak musel ustoupit dlážděné ploše pro shromáždění, zmizela kašna z roku 1911. A dnešní Lidické náměstí se stalo Appellplatzem pro vojenské přehlídky. Nacisté z něj vytvořili prostor bez zeleně, ale s dostatkem místa pro davy.
Chrám na skále
Nejambicióznějším projektem byl nový palác vlády pro Hanse Krebse, vládního prezidenta ústeckého kraje. Ten byl mimochodem po válce odsouzen k trestu smrti, oběšen byl 15. února 1947 v pankrácké věznici.
Na začátku války ale Krebs věřil jen ve vítězství a chtěl, aby pro svou funkci měl reprezentativní sídlo. To, které sídlilo v zabraném českém gymnáziu mu brzy přestalo stačit.
Vznikl proto návrh monumentální budovy na Mariánské skále, inspirované řeckým chrámem na Akropoli, sloupová galerie se měla vypínat až na okraj strmého srázu nad řekou. Dochovala se dokonce fotografie modelu. Připravena byla i sochařská výzdoba: trojice svalnatých mladíků s názvem „Osvobození sudetských Němců“.
Návrh budov policejního prezidia v Ústí nad Labem
O zakázku na Mariánské skále usiloval i světoznámý hamburský architekt Fritz Höger, autor proslulého Chilehausu, jedné z ikon moderní architektury. Höger přijel do Ústí na pozvání policejního prezidenta Gustava Nutzhorna, který obdivoval jeho osobitý expresivní styl, přestože estetika Třetí říše tehdy mířila už jinam. Höger nakonec navrhl pro Ústí hned tři velké stavby, včetně konkurenční varianty vládního paláce. Na jeho ústeckých návrzích je znát, že se snažil přizpůsobit dobovému vkusu a svou tvorbu dost umírnil oproti dřívějším progresivním realizacím.
Ulice, které musely zmizet
Höger byl pověřen i palácem policejního prezidia, který měl vyrůst v Hrnčířské ulici na místě dnešního Mírového náměstí. Aby se pro něj uvolnilo místo, musely zmizet celé řady domů. K plánované demolici nakonec ale nedošlo. Högerův palác se nakonec nikdy nepostavil.
Nacisté si na Ústí brousili zuby i mimo centrum. V Neštěmicích navrhl architekt Brünnler megalomanský komplex s náměstím Adolfa Hitlera a válečným pomníkem věčného ohně. Pomník byl mimochodem datován roky 1939 až 1943, protože autor počítal s rychlým německým vítězstvím. Stejný architekt pro Neštěmice navrhl i mnohem skromnější sídliště inspirované vesnickými staveními, které mělo řešit bytovou nouzi.
Válečný pomník věčného ohně měl vyrůst v Neštěmicích
Letiště nad městem a tunel přes Mariánskou skálu
Ústí mělo být také dopravním uzlem nové sítě dálnic – jedna měla vést z Vídně přes Prahu do Berlína, druhá z Norimberku přes Cheb, Ústí a Liberec až do Vratislavi. Počítalo se i s letištěm na Kočkově.
Nejodvážnějším z dopravních projektů byl tunel skrz Mariánskou skálu, který měl při povodních nahradit zaplavovanou trasu podél Labe a napřímo propojit Ústí s Děčínem. Stavba dokonce začala – dělníci prorazili několik desítek metrů chodby a dvě větrací šachty, než práce ustaly. Torzo tunelu dodnes slouží jako protiatomový kryt.
Z celého velkolepého programu se nakonec podařilo dokončit jedinou stavbu: dnešní budovu České spořitelny na Mírovém náměstí od ústeckého architekta Franze Josefa Arnolda. Na zbylé megalomanské vize už ale nezbyly kvůli válce peníze.
Paradoxní dozvuk si ale ústecké plány přece jen našly. Jednu ze stran dnešní Hrnčířské ulice, kterou nacisté nestihli zbourat, srovnal se zemí až komunistický režim a postavil tam rozlehlý blok domů – jako by nevědomky navázal přesně tam, kde Höger skončil.
Text vznikl ve spolupráci s webem usti-aussig.net
Zdroje: Dějiny města Ústí nad Labem, usti-aussig.net, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem, Ústecký deník
