Kulhající dáma, která obelstila gestapo: Příběh nejnebezpečnější špiónky

Listopad 1942. Středovýchodní Francie. Gestapo usilovně pátrá po špiónce, kterou oni sami označují za vůbec nejnebezpečnějšího spojeneckého agenta. Jím neznámá žena nakonec volí riskantní cestu, jak z okupované země zmizet - přes zasněžené Pyreneje do Španělska. Háček je v tom, že špiónka, vlastním jménem Virginia Hall, má jedné nohy dřevěnou protézu, kterou si už drahně let předtím pojmenovala Cuthbert. Ale popořádku.

Původně nic nenaznačovalo, že by se špiónkou mohla stát. Narodila se v roce 1906 do bohaté rodiny v americkém Baltimore. Studovala na prestižních univerzitách Radcliffe a Barnard College, kde získala tituly z ekonomie a mezinárodního práva. A také se naučila plynně francouzsky, německy a italsky. Po studiích začala pracovat jako konzulární úřednice na ministerstvu zahraničí. Pomýšlela na diplomatickou kariéru, leč osud tomu chtěl jinak.

V roce 1933, když bylo Virginii pouhých 27 let, se při lovecké výpravě v Turecku omylem střelila do nohy. Rána se zanítila natolik, že lékaři museli přistoupit k amputaci pod kolenem. Svou dřevěnou protézu si pojmenovala Cuthbert podle anglosaského svatého.

V té době mělo americké ministerstvo zahraničí přísné pravidlo, podle kterého osoby s amputovanými údy nemohly zastávat diplomatické funkce. Virginia byla donucena rezignovat a její sny o kariéře ve službách státu se rozplynuly. Nebo tak aspoň vypadalo.

Po vypuknutí druhé světové války Virginia nejprve sloužila jako řidička sanitky ve francouzské armádě. Po pádu Francie uprchla do Londýna, kde se náhodou potkala s lidmi z organizace, o které většina světa nevěděla prakticky nic.

Jednotka Special Operations Executive (SOE, česky Oddělení pro zvláštní operace) byla zvláštní sekcí britské zpravodajské služby, jejíž vznik inicioval Winston Churchill. Sám premiér Churchill ji označoval jako „ministerstvo nešlechetného válčení“. Úkolem SOE bylo podpořit odbojové hnutí v okupovaných zemích a dělat nacistům život co nejhorší. A to i s pomocí neetických a neobvyklých způsobů boje.

V srpnu 1941 se Virginia stala první ženskou agentkou SOE, která se trvale usídlila v okupované Francii. Používala krycí jména „Marie“ nebo „Geologist-5“ a  vydávala se za reportérku amerických novin. A zároveň začala budovat špionážní síť, kterou pojmenovali Heckler.

To, co Virginia dokázala v Lyonu během následujících patnácti měsíců, hraničilo se zázrakem. Vybudovala síť spolupracovníků, která zahrnovala všechny vrstvy společnosti – od jeptišek v klášterech přes lékaře až po majitelku nevěstince, jejíž „zaměstnankyně“ získávaly informace od německých vojáků.

Virginia byla mistryní převleků. Podle některých zdrojů se vydávala během jediného dne za čtyři různé ženy a používala přitom čtyři různá krycí jména. Organizovala úniky sestřelených pilotů, zásobovala odbojáře zbraněmi a penězi, koordinovala sabotáže a každý den riskovala život při vysílání rádiových zpráv do Londýna.

Její síť fungovala skvěle a gestapo nevědělo, jak ji dopadnout. Hlavní nacistický vyšetřovatel Klaus Barbie, přezdívaný „lyonský řezník“, o ní říkával: „Udělal bych cokoliv, aby se mi ta kanadská ču..a dostala do rukou.“

Ironií bylo, že ani nevěděl, že je ve skutečnosti Američanka. Němci ji znali jen jako „La Dame Qui Boite“ – Kulhající dámu.

Koncem roku 1942 se smyčka kolem Virginie stahovala. Barbie a jeho lidé se jí dostávali na stopu a hranice se uzavíraly. V listopadu musela urychleně opustit Lyon. Její jedinou cestou k úniku bylo překonání zasněžených Pyrenejí.

Před odjezdem poslala do Londýna zakódovanou zprávu, kde zmínila, že doufá, že jí „Cuthbert nebude na cestě dělat problémy“. Odpověď z ústředí byla tragikomická: „Pokud bude Cuthbert obtížný, eliminuj ho.“ Britové nevěděli, že Cuthbert je její protéza.

VIDEO: Most Feared WWII Spy

Tři dny vlekla Virginia svou dřevěnou nohu přes strmé skalnaté stezky v mrazu a sněhu. Cesta dlouhá téměř 80 kilometrů byla tak náročná, že o ní později řekla: „Byla to nejstrašnější věc, kterou jsem kdy dělala.“ Ale dokázala to. Gestapu unikla.

Po přechodu do Španělska ji sice zatkli za nelegální překročení hranice, ale americké velvyslanectví dokázali zajistit, aby ji španělské úřady propustily.

Zatímco britská SOE odmítla Virginiin návrat do Francie jako příliš nebezpečný, nově vzniklá americká OSS – předchůdce CIA – jí druhou šanci dala. V březnu 1944 se vrátila do Francie, tentokrát jako rádiová operátorka v rámci sítě Saint.

Aby ji gestapo nepoznalo, drasticky změnila svůj vzhled. Předstírala starší selku, obarvila si vlasy našedivo a dokonce si opilovala zuby ve stylu francouzské venkovanky. Pod krycím jménem „Diane“ koordinovala tři prapory francouzských partyzánů a připravovala půdu pro invazi v Normandii.

Za pouhých osm týdnů přenesla 37 zpravodajských zpráv, dohlédla na 27 výsadků zásob a koordinovala činnost 1500 odbojářů. Její akce vedly k smrti více než 170 německých vojáků.

Po válce byla Virginia oceněna americkým Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Cross). Britové jí udělili Řád britského impéria a Francouzi Válečný kříž.

Pokračovala v práci pro americké tajné služby a nakonec se stala jednou z mála vysokých ženských důstojnic v CIA. V roce 1957 se provdala za Paula Goillota, svého válečného partnera z Francie. Do důchodu odešla v roce 1966 ve věku 60 let.

Virginia Hall zemřela v roce 1982. Navzdory svým mimořádným válečným zásluhám zůstávala dlouho v anonymitě. Nikdy nehledala slávu ani veřejné uznání. Teprve v posledních letech se o jejím příběhu začalo víc mluvit.

V roce 2016 CIA pojmenovala svou novou výcvikovou budovu Virginia Hall Expeditionary Center na její počest. Její životopis „A Woman of No Importance“ od Sonie Purnell se stal bestsellerem a v roce 2020 byl její příběh motivem pro film s názvem „A Call to Spy“ (český název Špionky).

Zdroje: