Článek
Narodil se v červnu 1941 na Floridě jako syn pedantského otce vlastnícího prosperující instalatérskou firmu. Ten vždy vyžadoval absolutní poslušnost a pokud tomu tak nebylo, velice přísně trestal. Nicméně se dokázal vypracovat na významného představitele americké Demokratické strany, kde působil až do své smrti v roce 2001.
Charles starší ale velmi tvrdě týral i svou manželku, a to fyzicky i psychicky. Byť jej žena de facto chtěla opustit, čekala do doby, než její děti budou samostatné. A protože manželé měli tři syny, rodina byla veliká a matku potřebovala.
Charles byl z bratrů ten nejstarší a od svého otce převzal lásku ke zbraním, ostatně stejně jako mladší bratři. Už v dětském věku uměli zbraně čistit, pečovat o ně – a především dobře střílet. Obzvlášť dobře se vedlo právě Charlesovi…
Jako nadprůměrně inteligentnímu s IQ naměřeným již v 6 letech na hodnotě 139 mu učení šlo celkem dobře. Byl navíc poměrně oblíbený a kromě hraní na klavír byl například i skautem.
Nicméně i přesto byl doma čím dál víc nespokojený s tyranskou výchovou svého otce a rozhodl se odejít tak brzo, jak to bude možné. A tak se stalo hned po maturitě a dosažení 18. narozenin. Charles totiž bez vědomí rodiny vstoupil do námořní pěchoty a zahájil 18měsíční vojenskou službu.
Ve službě byl úspěšný a absolvoval bez výraznějších problémů. Získal odznak ostrostřelce a také expediční medaili námořní pěchoty, přihlásil se navíc i na stipendijní program.
A když nastoupil na Texaskou univerzitu, začaly lehké problémy – výchovné i s učením. Z Charlese se postupně stal lehce problémový student, nicméně když došlo k seznámení s Kathy, která se brzy stala snoubenkou a manželkou, zase se zklidnil.
Byť se srovnaly vztahy s rodinou a manželství bylo celkem šťastné, studijní výsledky byly pořád hluboko za očekáváním. Když námořnictvo Whitmanovi přestalo vyplácet stipendium, nařídilo jeho službu ve výcvikovém táboře námořní pěchoty v Severní Karolíně. A to ani zdaleka nebylo to, co Whitman chtěl…
Navíc byl později postaven před vojenský soud kvůli hazardní hře, lichvě, nepovolenému držení osobní střelné zbraně a vyhrožování dlužníkovi. Trestem mu byl měsíc ve vězení, tři měsíce tvrdé práce a především degradování z hodnosti desátníka na vojína. A protože Charles zjistil, že v armádě již jeho cesta dál nepovede, využil vlivu svého otce a z armády s poctami odešel.
Protože chtěl dohnat studium, vrátil se s manželkou do Texasu. Jenže již nebyl tak dobrý a živitelkou rodiny se de facto stala manželka, které finančně pomáhal tchán. Charles sám sice začal pracovat, ale nikde dlouho nevydržel – a co hůř, začal víc a víc užívat pervitin. On jej totiž užíval již od propuštění z armády, ale v tuto dobu se užívání zvýšilo a bylo řekněme víc vidět. Protože jej kombinoval i s jinými přípravky, začal být Whitman agresivní, vzteklý a během záchvatů vzteku navíc útočil i na manželku.
Nutno ale podotknout, že v tuto chvíli chtěl své deprese léčit a vyhledal odbornou pomoc. Ještě roku 1965 chodil k psychiatrovi, který se mu sice věnoval intenzivně, nicméně některé věci řekněme zlehčoval. Napsal si například mimo jiné do svého deníku záznam, že Whitman přemýšlel o tom, že půjde na věž s puškou na jeleny a začne střílet lidi – a nic nepodnikl. Na druhou stranu – pokud se Whitman rozhodl spáchat tak otřesný čin, v jeho rozhodnutí by mu nezabránil asi nikdo a nic…
Charlesova krize se pomalu blížila svému vrcholu, protože v květnu 1966 zjistil, že matka chce odejít od jeho otce a on na něj poté důrazně naléhal, aby si matku vzal k sobě. Charles tedy začal brát ještě speed a díky bolestem hlavy byl přesvědčený, že má nádor na mozku. Později ve svém dopise na rozloučenou napsal, aby se při pitvě důkladně zaměřili na mozek a po tomto nádoru pátrali. A nutno podotknout, že on tam nádor skutečně měl – velikosti ořechu…
Na Charlese se opravdu v jeho hlavě valila jedna katastrofa a pohroma za druhou. Jeho deprese byly veliké a pocit, že všechno zvládá s přehledem, byl falešný. Nezvládal nic, nestál za nic. Začal vidět chybu v ostatních, ne v sobě. A potom se rozhodl se vším skoncovat…
A protože se mu v hlavě zrodil hrůzný plán, věděl, že z tohoto světa odejde se vším všudy. Vše si naplánoval do posledního detailu a když přišel den D, zaútočil…
Den před útokem si nakoupil dalekohled a nůž, vyzvedl manželku z práce a poté poobědval s matkou při pravidelném společném obědě v restauraci. Když manželku odvezl do práce, začal psát na stroji dopis na rozloučenou. Zde mimo jiné vysvětlil, proč se rozhodl zavraždit i manželku a matku – oběma nechtěl způsobit trápení po jeho vraždách a matce navíc chtěl ukončit trápení s manželem.
V osudný den 1.8.1966 po půlnoci se Whitman vydal k matce, kde ji zavraždil, odnesl do postele a přikryl. Poté se vrátil domů a stejným nožem zavraždil svou manželku – během spánku ji třikrát bodl do srdce. Po přikrytí prostěradly dopsal rukou svůj dopis na rozloučenou a ráno se rozhodl pokračovat ve vraždění.
Navštívil tři obchody, kde si kromě zbraní koupil i další potřebné věci, doma k nim přidal další zbraně a s takto naloženou bednou se vydal na univerzitu…
Protože s bednou a svým oblečením vypadal jako běžný opravář, neměl sebemenší problém dostat se až na podlaží, ze kterého byl přístup na vyhlídkovou plošinu univerzitní věže…
Aniž v první chvíli někdo tušil, co se děje, začal střílet na své nevinné oběti – například mladíka projíždějícího kampusem na svém kole nebo těhotnou studentku, která dostala zásah do břicha. Ona sama sice přežila, ale dítě se narodilo mrtvé s rozdrcenou lebkou.
Šílený Whitman dál vraždil a zraňoval studenty a zaměstnance univerzity a protože si nikdo nemohl být jistý životem, stovky lidí se bály jakkoli pohnout. Když během pár minut od zahájení střelby dostala hlášení policie, během vteřin se na místo činu vydalo vše, co mělo kola a bylo poblíž. A spolu s nimi i ozbrojení obyvatelé města.
Protože tito ozbrojení policisté střelce zahlédli, zahájili neškodnou palbu. Bohužel, Whitman jim odpovídal – a co hůř, ve své střelbě byl „úspěšný“. Jeho obětí se totiž mimo jiné stal i novopečený policista, po němž zůstala manželka a malá dcerka.
A protože střelec byl na ochozu věže v naprostém bezpečí, bylo nutné se k němu dostat jinak. Než k tomu ale došlo, Whitman dál střílel a dál zabíjel…
Zhruba po necelé hodině začala nad věží kroužit cessna s policejním ostřelovačem, který se snažil střelce zaměřit. To se bohužel nepodařilo a naopak cessna obdržela salvu a musela odlétnout s prostřeleným trupem.
Když obrněné vozidlo vytvořilo na nádvoří kouřovou clonu, začaly sanitky odvážet mrtvé a zraněné – a také se někteří stateční studenti rozhodli tahat další oběti do úkrytu. A protože nebyla jiná možnost střelce zlikvidovat, museli policisté nahoru vnitřkem věže…
Mezitím Whitman zabarikádoval vchod na vyhlídku, kdy předtím zde zavraždil nejen recepční, ale zároveň i návštěvníky věže, kteří nic netuše sestupovali ze schodů k výtahu. Když sem vyjeli policisté, setkali se zde se zdrceným otcem od napadené rodiny. Protože ale žádný se zasahujících policistů neměl patřičné zkušenosti, chvíli se u dveří vedoucích na vyhlídku dohadovali nad dalším postupem. Po chvíli se ale domluvili a odstranili barikádu dveří. A ve chvíli, kdy policisté na zemi zesílili palbu sloužící k odlákání pozornosti, zasahující policisté hledali a blížili se ze dvou stran ke střelci. Po pár vteřinách došlo ke střelbě policistů na Whitmana i naopak, ale vždy kulky minuly. Teprve až po další střelbě policisty dostal Whitman několik střel a zabila jej teprve kulka vypálená z blízkosti do hlavy.
O pár chvil později bylo Whitmanovo tělo vyneseno a po zjištění totožnosti se do případu zapojil i jeho otec a požádal o prohlídku nejen Charlesova bydliště, ale také jeho matky. A jak víme, zde byla nalezena další těla…
Whitman sám by spolu se svou matkou v rakvích převezen na Floridu a oba byli pohřbeni podle katolického rituálu. Charles Whitman byl označen za duševně nemocného a nebyl tak zodpovědným za své činy.
Buď jak buď, jeho rukou zemřelo 17 nevinných lidí a 31 dalších bylo zraněno s doživotním traumatem…
Zdroj : Autorský text s využitím knih Šílení střelci a Zabijáci
