Článek
Narodil se roku 1952, pocházel z Vlčnova a bydlel v Uherském Brodě. Jeho otec pracoval v místní zbrojovce a Zdeněk měl tedy už od dětství velice blízko ke zbraním a střílení jako takovému. Po základní škole se rozhodl pro elektrotechnickou školu a po jejím absolvování pracoval jako technik v továrně.
Roku 1974 se oženil s přítelkyní Jarmilou a od svatby bydleli v malém domku na sídlišti v Brodě. Protože se mu v práci dařilo, zdálo se některým sousedům, že je přehnaně arogantní. V práci totiž zvládal víc odborných věcí, na které navíc získal certifikáty – a byl na sebe náležitě pyšný. Na druhou stranu ale některé činnosti považoval hluboce pod svoji úroveň a patřičně to dokázal dát najevo.
Když se svou manželkou zůstali bez práce a novou nezískali, stali se ze dne na den nedobrovolně nezaměstnaní. Kovář sice ze začátku nějaké nabídky práce dostával, ale protože je vždy odmítal jako nedůstojné a pod úroveň, časem přestaly chodit. Je ale potřeba říct, že Kovář do práce chodit nemusel, rozhodně ne kvůli tomu, aby uživil rodinu. Roku 2003 totiž po svém otci zdědil velký majetek a některé finance vložil do nákupu akcií. Navíc si koupil nové auto a další věci – a mohlo se zdát, že Kovář je celkem spokojený a nemá si na co stěžovat. Jenže on to tak neviděl…
Kvůli neustálým výčitkám a hádkám s rodinou postupně přestal jezdit do rodného domu a své příbuzné pak neviděl rovných 10 let…
Zhruba ve stejnou dobu smrti Kovářova otce se u manželky objevila schizofrenie a sousedé si začali stěžovat, že z okna neustále vykřikuje nesmyslné věty, nadává, plive na lidi nebo se hystericky směje. Navíc se ráda napila a také nepravidelně užívala léky, které měla.
Na Kováře to všechno velmi působilo, dokonce se začal sám měnit. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od manželky se nechystal léčit. Přestal komunikovat s okolím a podle sousedů začal svou vnitřní agresivitu vybíjet na manželce – bil ji, nesměla se dívat na televizi nebo telefonovat. Ale na rozdíl od své ženy, která trpěla paranoidní schizofrenií, on trpěl pouze paranoiou. Cokoliv lidé v okolí udělali, byť třeba s dobrým úmyslem, oni chápali jako něco zlého a záměrně úmyslného. Vše bylo špatné a oni se začali navzájem přesvědčovat, že je svět nemá rád a všichni – včetně jejich rodiny – jim ubližují. A všechny tak začali nenávidět…
A zejména Kovář se rozhodl tuto nenávist dát najevo…
Když se blížil konec platnosti jeho zbrojního průkazu, začal Kovář podle předpisů chodit k lékařům a podrobil se zdravotní prohlídce. Ta pro něj dopadla dobře a on byl uznán opětovně za způsobilého, pouze měl omezení v nutnosti nošení brýlí. A protože obvodní lékař tehdy k vystavení posudku nepotřeboval stanovisko psychiatra nebo psychologa a vlastně ani neměl přístup do policejních databází, posudek o prodloužení potvrdil. A Kovář tedy mohl požádat o prodloužení platnosti zbrojního průkazu.
V tuhle chvíli bychom si řekli, kde je problém? Problém byl v tom, že četné konflikty, které měla především manželka s občany města nebo sousedy, řešila téměř vždy městská i státní policie a vždy se podle paragrafů jednalo o sousedské roztržky, a ne třeba výtržnictví. A pokud u těchto situací byl přítomen i Kovář, byla situace stejná – a výsledkem tak zůstal čistý trestní rejstřík a tedy žádná překážka stran zbrojního průkazu a jeho platnosti.
Když se tedy do celé situace vložili Kovářovi příbuzní, apelovali na lékaře, aby platnost neprodlužoval. Vše podporovali tvrzením, že otec je ve špatném psychickém stavu, již několik let je nezaměstnaný a nechce pracovat, a navíc týrá svou manželku a je nebezpečný.
A i potom, co lékař tuto platnost prodloužil, se s rozhodnutím nechtěli smířit. Dokázali navíc lékaře přesvědčit a on to své rozhodnutí odvolal. Platnost tedy byla pozastavena a Kovářův stav se měl přezkoumat.
A když se do celé situace vložila ještě psychiatrička, která sepsala návrh na Kovářovo psychologické zkoumání, byl Kovář policií vyzván, aby se tomuto vyšetření podrobil.
A Kovář se rozhodl reagovat…
Ve svém obrovském vzteku si myslel, že mu opět chtějí všichni ublížit a že tohle je poslední kapka. 24. 2. 2015 se vydal svým autem do města. S sebou si mimo jiné vzal igelitovou tašku se zbraněmi, které vlastnil. Protože byl pevně rozhodnutý, že bude střílet, věděl, že zbraně jsou plně funkční. A také nabité…
Než se vydal k restauraci Družba, strávil nějaký čas u kulturního domu, kde se například nacházelo Centrum pohybových aktivit. Protože zde bylo málo lidí, vydal se Kováč ke zmíněné restauraci a v hlavě měl ďábelský plán…
Budova, ve které restaurace sídlila, byla jednopatrová a restaurace se nacházela právě v patře nad přízemím. I když v přízemí byly obchody, které měly i své zadní vchody, restaurace k nim neměla přístup. Příchod i odchod byl možný jen po schodech z přízemí…
Kovář po svém příjezdu zaparkoval své auto a zaplatil parkovné. Když před půl jednou vešel do budovy, potkal manžela jedné kuchařky. Protože ten ale rychle vyřídil, co potřeboval, zase svou ženu opustil. A to mu zřejmě zachránilo život…
Kovář tedy vyšel nahoru, zkontroloval počet lidí v restauraci a vrátil se k autu pro své zbraně. Když znovu vycházel po schodech nahoru, byl pevně rozhodnut, že začne střílet…
V restauraci bylo zhruba 20 lidí. Ještě na schodech jej předběhl 34letý Petr G., manžel asistentky starosty. Nutně potřeboval na toaletu, a tak Kováře s dovolením minul a než šel do restaurace, zavřel se v jedné kabince.
Jakmile se Kovář objevil v místnosti, začal střílet. Používal obě zbraně najednou, neřekl ani slovo, nevydal žádný zvuk. Střílel do hlav a horních polovin těla. Byl naprosto chladnokrevný a s nikým neměl slitování…
První obětí se stala 43letá servírka, hned po ní zemřeli štamgasti u svého oblíbeného stolu. Lidé, kteří měli štěstí a nestáli Kovářovi přímo v cestě, se snažil utéct. A některým se to opravdu podařilo, protože Kovářovi se přestalo dařit vše tak, jak chtěl…
Když ze své kanceláře provozní restaurace uslyšel výstřely a servírovacím okýnkem uviděl v lokále střelce, po čtyřech rychle utíkal do kuchyně ke kuchařkám a řekl jim, aby utíkaly pryč. Když ale obě ženy šokem nebyly schopny se pohnout a druhá žena potom i díky zvědavosti otevřela dveře do restaurace, začalo za ní utíkat 6 mužů – to byla první verze. Ta druhá tvrdila, že kuchařka dveře otevřela schválně, aby mohli lidé utéct. Buď jak buď – dveře byly pro některé možností útěku a zachránění si tak života…
Utíkající lidé se tak dostali do blízkého Centra pohybových aktivit, odkud byla zavolána policie. Další telefonáty na policii přicházely z nedalekých barů – to podle toho, jak daleko vyděšení a utíkající lidé doběhli…
Kovář mezitím stále střílel… Když svou střeleckou aktivitu směřoval ke stolu štamgastů, nevšímal si dvou mladých mužů, kteří se ihned schovali pod stolem. Jakmile ale nastalo pár vteřin klidu, využili tito dva chvíle, kdy Kovář přebíjel, aby vyběhli zpod stolu, vzali židli a zaútočili na něj. 24letý Jiří mu tuto židli dokonce rozbil o hlavu, jenže Kovář na to vůbec nereagoval. Jiří se tedy rychle vydal ke dveřím a jen s obrovským štěstím se mu, spolu s dalším mužem, podařilo utéct.
Druhý statečný muž na Kováře také zaútočil židlí, která jej dokonce zasáhla do krku, ale nedokázal potom opustit místnost. Nicméně i tento útok byl důležitý a užitečný – díky tomu totiž dva lidé dokázali utéct do vedlejší místnosti, a to právě ve chvíli, kdy kuchařka otevřela zmíněné dveře. Mladému muži se alespoň podařilo ukrýt za barem. Po chvíli se prosmýkl do kuchyně a skladu. Zde se ukryl do sudů s pivem. Kovář mezitím chodil po místnosti sem a tam a zasazoval svým obětem „rány jistoty“… Dokud se před ním neobjevila 37letá Kamila B., která pro restauraci pracovala jako účetní. Přišla zadním vchodem a nevěděla nic o krvavém masakru, který se v restauraci odehrává. Kovář ji ale ihned zasáhl několika ranami, především do hrudníku a rukou. I přesto ale žena dokázala utéct zadním vchodem. Svá zranění naštěstí přežila, byť se v nemocnici podrobila dvěma operacím a byla dokonce uvedena do umělého spánku. Nicméně po několika týdnech se mohla vrátit domů…
Když Kovář přestal střílet – protože nebylo na koho – muž zavřený na toaletách stále telefonem informoval svou ženu a policii. Koneckonců, činil tak po celou dobu a jen díky němu byla na místo přivolána záchranná služba. On sám byl ve značném nebezpečí, protože Kovář mohl kdykoli na toalety vpadnout a začít střílet. Naštěstí se to ale nestalo.
Když se skrz tento telefonát o situaci dozvěděl i starosta města, v přímém přenosu oznámil, že se v budově nachází manžel jeho asistentky. A že tuto informaci má přímo od něj… Vzhledem k situaci, že v restauraci byla televize puštěna a Kovář poslouchal znělky televizních stanic a hudbu, mohl se v podstatě kdykoliv dozvědět nejen o muži na toaletách. Stačilo jen, aby víc vnímal samotné vysílání…
Když na místo dorazili první policisté v podobě dvou mladých policistů, neměli žádné informace o situaci uvnitř. Vstoupili tedy do budovy a vzápětí jim vstříc vyšla Kovářova palba. Policisté se tedy stáhli a informovali operačního důstojníka. Proč neopětovali palbu? Je to jednoduché – neměli odpovídající výstroj a výzbroj…
A protože tito policisté ihned informovali zmíněného operačního důstojníka, ten začal organizovat zajištění prostoru kolem budovy, provoz okolních ulic i železniční doprava byla zastavena a na místo činu byla vyslána hlídka s lepším vybavením – neprůstřelnými vestami a dlouhými zbraněmi. Bylo také zažádáno o zásahovou jednotku, která opravdu z Brna vyrazila.
Když dorazili další policisté a vylo jich dohromady 6, rozdělili se do dvou skupin a chtěli do budovy vstoupit. S tím ale nesouhlasil operační důstojník s odpovědí, že zásahová jednotka je na cestě. Nicméně i přesto se čtyři policisté vydali nahoru do restaurace s cílem zlikvidovat pachatele. V tu chvíli ale přišla informace, že pachatel drží rukojmí a začíná vyjednávání. Vrátili se tedy zpátky a čekali…
A co Kovář? Ten pár minut před jednou hodinou polední zavolal na krimi linku televize Prima a reportérovi Lebduškovi řekl vše, co provedl. A žádal, aby do Uherského Brodu přijel štáb. I když věděl, že všichni lidé jsou po smrti, při hovoru s redaktorem se tvářil, jako by ještě měl živá rukojmí…
Když tento hovor ukončil, zavolal Kovář ještě na linku 158. Tam také oznámil, že má rukojmí a žádá o příjezd televize Prima.
V tu chvíli začalo vyjednávání, protože vrah řekl, že má 5 živých a nezraněných rukojmí a pokud policie udělá vše, co on žádá, v pořádku je propustí. Bohužel, nikdo – kromě vraha – nemohl vědět, že tito lidé již jsou mrtví…
Mezitím dorazila i brněnská zásahová jednotka a proběhl ještě jeden pokus o kontakt s Kovářem. Místo toho se ale ozval další výstřel a když zásahovka vtrhla do restaurace, nalezla Kováře s kulkou v hlavě…
Po odchodu zásahovky z restaurace nastal čas a prostor pro záchranáře – a pohled to pro ně byl opravdu otřesný. A bohužel, nebylo komu pomáhat a zachraňovat život…
I když se po činu objevilo mnoho verzí o motivu a teorií o vyřizování si účtů mezi dvěma gangy apod., pravda byla daleko prostší – Kovář zavraždil cizí a nevinné lidi, kteří mu nic neudělali. A vraždil, aniž by měl v sobě jakékoli návykové látky. Měl tedy úplně čistou hlavu…
Svým odporným činem zavraždil 7 mužů ve věkovém rozmezí 27-66 let a jednu ženu ve věku 43 let. Byli to lidé, kteří se o Kováře nijak nezajímali a žili si své životy. Životy, které Kovář tak tragicky a násilně přetrhl. Jeho tělo bylo zpopelněno a pohřeb se nekonal. Jeho oběti měly pohřby ve svých bydlištích a na posledních cestách je přišlo vyprovodit několik set lidí. A Jarmila Kovářová? Ta byla ještě v den střelby zajištěna ve svém domě a hospitalizována v psychiatrické léčebně…
Zdroj: Temná kronika českých vrahů
