Článek
Tělo leželo uvnitř boudy na pozemku lesa u zadního vchodu panelárny, odkud žena vždy přicházela. Kalhotky byly na úrovni kolen a na obou bocích byly roztržené. Kalhoty se nacházely na pravé noze u kotníku a celá spodní část těla byla zakryta drny, přičemž tu horní část částečně zakrýval svetr. Opodál se nacházela igelitová taška s osobními věcmi a tržbou z kantýny, ležely tu také dámské hodinky nebo svazek klíčů.
Bylo patrné tažení těla z chodníku a nedaleko těla se nacházela také zakrvácená dlažební kostka. Ta také během předběžného ohledání i následné soudní pitvy vysvětlovala příčinu smrti – těžká zranění na hlavě a vzniklá zranění na mozku tak rozsáhlá, že nevyhnutelně vedla ke smrti.
Následné vyšetřování přišlo celkem rychle na možného podezřelého. Tím nebyl nikdo jiný než Milan Sliepka. V den vraždy mu zbývalo pouhých 20 dní do 18. narozenin. Ale co bylo hlavní, kriminalisté u něj měli vedený již jeden „škraloup“ - v prosinci 1986 totiž zezadu napadl a málem znásilnil 15letou dívku.
Za tento čin byl roku 1987 poslán na nařízenou ambulantní léčbu psychiatricko-sexuální a znalci tehdy konstatovali poruchu osobnosti, ale ne sexuální deviaci…
Sliepka ale bohužel svou poruchu bagatelizoval a hned po prvním sezení tuto léčbu ukončil. A vypadalo to, že se choval slušně…
V případu vraždy Dagmar měl sice alibi, ale kriminalisté jej rozhodně nepouštěli ze zřetele. I když podle svědků stál na zastávce a čekal na svůj autobus, ve chvíli, kdy z opačného směru přijel jiný autobus s budoucí obětí, svědci byli přesvědčeni, že s nimi Sliepka do autobusu nastoupil a odjel. I přesto, že časový prostor pro vraždu a odtáhnutí těla do boudy by tu byl…
Nicméně i přes různá další svědectví se nedařilo skutečného pachatele dopadnout, ať už to byl kdokoli…
V květnu 1989 tak bylo vyšetřování přerušeno…
Pak ale přišel 16.červenec 1990…
Na policejní služebnu v Boru u Tachova se dostavili rodiče 22leté Růženy V., která před dvěma dny odjela vlakem do Tachova a doteď o sobě nedala vědět.
Po výslechu kamarádky získali policisté časový rámec a zjistili, že oběť v neděli brzo ráno vystoupila z vlaku na zastávce v Boru. Což znamená, že z Tachova se vrátila v pořádku a je tedy někde „doma“. A protože svědci vypověděli, že na zastávce jich vystupovalo víc, byla Růžena viděna naposledy právě na tomto nádraží…
Následné pátrání v terénu přineslo velmi brzo výsledek – bohužel ne příznivý…
Mrtvá žena byla nalezena v rokli v poloze na zádech, nahá a s roztaženýma nohama. Příčinou smrti byly silné opakované údery do hlavy a uškrcení tenkým páskem kůže.
Pachatel na oběť zaútočil na konci mostu vedoucího přes rokli, v místech, kde louka přechází k potoku. O pár desítek metrů dál byla navíc zválená tráva, kde pachatel sovu oběť nejspíš znásilnil a potom ji odtáhl na místo nálezu.
Následné vyšetřování zjistilo, že vojáci, kteří v sobotu opustili místní vojenskou posádku, měli tento opušťák většinou povolený. Jenže se našlo i pár, kteří opuštění areálu dovoleno neměli, a tak nastalo hledání i jich. Navíc svým svědectvím přispěl i místní myslivec, který viděl neznámého osamělého muže a který byl přesvědčený, že se jedná o místního vojáka.
A když byli vyslechnuti všichni vrátivší se vojáci, bylo zjištěno, že jeden z nich se vrátil později než ostatní, byl umazaný od bláta a toto špinavé oblečení šel ihned vyprat. A že tento vojín se jmenoval Milan Sliepka…
A protože Sliepka mezitím odjel na svou řádnou dovolenou, nebylo možné jej v první chvíli zadržet a vyslechnout. Jenže protože plzeňští a ostravští kriminalisté úzce spolupracovali, zjistili, že obě vraždy byly spáchány stejným způsobem. A že v obou případech se objevovalo jméno Milana Sliepky…
Jakmile se tedy Sliepka vrátil domů a matka mu řekla, že jej sháněla policie, vydal se nedobrovolně na místní oddělení VB v ostravském Přívoze.
Jakmile začal výslech, Sliepka se přiznal k vraždě první i druhé. Následovalo tedy formální obvinění a během vazby i znalecké zkoumání. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že Sliepka první vraždu spáchal jako nezletilý a druhou jako voják, bylo jasné, že jej bude soudit také vojenský soud.
Následný znalecký posudek zkonstatoval, že Sliepka je osobnost s potlačovanou agresivitou, má sklony k násilnému jednání, jedná se o nevyzrálého člověka se sexuální abnormálností. I přes svou deviaci sexuálně agresivního charakteru byl Sliepka schopen rozeznat společenskou nebezpečnost svého jednání, i když ovládací schopnosti byly podstatně snížené.
Vyšší vojenský soud v Příbrami tedy Milana Sliepku odsoudil k souhrnnému trestu 14,5 roku odnětí svobody s následnou ochrannou sexuologickou léčbou.
Zdroj : Autorský text s využitím knihy Mordparta Ostrava
