Článek
Na srpen 1987 severomoravští kriminalisté nemohli dlouho zapomenout. Vše začalo, když rodiče Ivany T. na policii v Čeladné nahlásili její pohřešování. V tu chvíli oni ani kriminalisté netušili, že Ivana bude sice zanedlouho nalezena, ale bohužel mrtvá. A že se v krátké době poté stane ještě několik tragických okamžiků…
Ivana T. Byla studentka a chtěla si přivydělat nějakou korunu navíc. V osudný den 20.8. tak obvyklou cestou vyrazila do svého zaměstnání v supermarketu. Tam ale nedošla a nikdo ji neviděl. Pátrací akce, nutno podotknout, že krátká pátrací akce, tak o den později přinesla nejhorší možný výsledek – Ivanino pobodané a polonahé tělo. Pachatel ji ubodal a z místa činu odnesl její kabelku a skládací deštník.
Během následného vyšetřování vyšlo najevo, že ji jedna svědkyně viděla brzo ráno jít po silnici a že ji sledoval neznámý muž. I přesto, že svědkyně neuvedla plný popis tohoto muže, objevily se zanedlouho v ulicích a vytipovaných místech okresu pátrací letáky…
Hned následující den, tedy 21.8., se pro změnu v Kopřivnici stala vražda a pokus o ni. Šlo o jednu tamní rodinu, která v tu osudnou chvíli zažila doslova tragédii. Neznámý muž se vloudil do bytu pod záminkou napsání vzkazu. Poté nečekaně a brutálně napadl 17letou dívku a začal ji bodat. Její výkřiky probudily spícího otce a ten vyrazil za svou dcerou na pomoc. Jenže pachatel byl rychlejší a než se otec stačil vzpamatovat, začal bodat i do něj. Výsledkem tohoto bestiálního řádění byla těžce zraněná dívka a otec, který zemřel o pár dní později v nemocnici.
Kriminalisté tak stáli před otázkou, jestli se jedná o stejného pachatele. Možnost tu byla. Tzv. :na první dobrou“ se nabízelo pár argumentů, proč tuhle teorii potvrzovat. Nicméně vyšetřování obou činů bylo na samém začátku a popisy pachatelů nebyly nejlepší. Jedna pořádná stopa tu ale byla a ta teorii o jednom pachateli téměř potvrdila – na místě činu v Kopřivnici totiž zůstal skládací deštník, který zmizel z Čeladné při vraždě Ivany T…
Začalo rozsáhlé pátrání po hotelích a dalších vytipovaných místech a brzo se objevily potřebné výsledky. V hotelu ve Frenštátu pod Radhoštěm pobýval jistý Tomáš Vorel. Svůj občanský průkaz nechtěl dát z ruky, ubytoval se právě v inkriminovanou dobu, choval se divně a v neposlední řadě jeho otisky souhlasily s těmi, které zanechal v bytě v Kopřivnici.
Podezřelého Vorla se tedy kriminalisté rozhodli navštívit. Jaké však bylo jejich překvapení, když v místě bydliště se nacházel pan Vorel, který ovšem vypadal úplně jinak než byl popis a fotka v občanském průkazu?!
Vyšlo najevo, že skutečnému Tomáši Vorlovi někdo během rekreace ukradl občanský průkaz, což on ihned nahlásil na tehdejší VB. A otisky prstů? Ty patřily Petr Tomisovi. Zkušenému recidivistovi.
Tomis se „orientoval“ především na majetkovou trestnou činnost. Ovšem na svém kontě měl i jedno napadení neznámé dívky, kdy v jedoucím vlaku za ní vtrhl na WC a strhl z ní šaty. Dívku zachránili ostatní cestující, kteří Tomise zpacifikovali. Ten pak u soudu tvrdil, že šlo o nedorozumění a o hloupý omyl v podobě dvou žen. Je s podivem, že soud tomuto tvrzení uvěřil… Časem totiž sám Tomis ukázal, že se v jeho případě jednalo o jasnou výmluvu.
Tomis měl navíc na svědomí i odporné znásilnění teprve 9leté dívky. Toto se událo už v červnu 1976 v Havířově a i když tato nebohá dívka podala výborný popis pachatele, nepodařilo se jej dopadnout. Toto dopadení se odehrálo až o více než 2 roky později, v listopadu 1978. Tomis sice obvinění popíral, ale díky množství důkazů byl odsouzen k trestu 7,5 roku odnětí svobody. Tomis byl ale zvyklý – za tento prohřešek dostal už svůj pátý trest.
Během tohoto výkonu trestu se s Tomisem rozvedla manželka, takže když v říjnu 1985 vyšel z vězení, byl volný. Vrátil se k zámečnické profesi a začal žít s jednou dívkou ze svého bývalého trampského oddílu. Také zcela odvážně založil nový trampský oddíl! I tento oddíl byl tvořen jen dívkami. Navíc dívkami, které byly ochotné snášet jeho oplzlé chování, fotografování a sexuální zneužívání. Toto dívky musely snášet a trpět od roku 1986 do srpna 1987, kdy matka jedné ze svěřenkyň oznámila dceřino zneužívání na policii. A za pachatele označila Tomise.
Tomis sám ale zmizel. Vyzvedl si ve spořitelně svoje peníze a všude řekl, že odjíždí do Beskyd. A protože věděl, že nemůže utíkat pořád, nemusel se nijak krotit. A jeho řádění bylo opravdu děsivé. Během 3 dnů „zvládl“ znásilnit 9letou dívku v Havířově, zavraždil Ivanu T. a smrtelně zranil otce a pokusil se zavraždit jeho dceru. Ale tohle bohužel nebyl konec a Tomis řádil dál…
Hned 22.8. surově a brutálně napadl v Hulíně 10letou dívku, kterou spoutal řemeny, přelepil ústa náplastí a znásilnil. Aby toho nebylo málo, před odchodem z opuštěného staveniště této nebohé dívce prořízl krk a dítě přežilo jen opravdovým zázrakem. 23.8. byl ale dopaden, protože si jej na Pustevnách na Radhošti všimla starší žena. Tomis se sice snažil utéct, ale marně.
Při následném vyslýchání sice nezapíral, ale snažil se přesvědčit kriminalisty, že znásilnění dívky z roku 1976 byl v jeho případě justiční omyl a že si trest vykonal jako nevinný. Společnost mu podle svého mínění udělala ze života peklo a on se chtěl pomstít. Uvažoval o potomcích předsedy senátu, které chtěl oslepit. Jako pomstu celé společnosti ale zvolil odporná znásilnění nevinných dívek i vraždy, kterých se dopustil. Toto zvrácené Tomisovo myšlení a naprosto převrácená logika byla všemi jednomyslně odsouzena. Všechny trestné činy totiž měly čistě sexuální motiv. Ivanu T. Chtěl znásilnit, ale dle svých slov se mu hnusilo tělo od krve. 17Letou Jolanu zahlédl v okně a chtěl s ní mít sex. Jenže věděl, že ani jedna by s ním dobrovolně nešla.
Pozdější znalecký posudek nepřinesl žádné velké překvapení – mimo jiné psychopatické tendence, nezdrženlivost, bezohledný egocentrismus, lačnost po zážitcích, chabé morální zábrany, agresivita hraničící se sadismem… Asi není potřeba pokračovat…
Během pobytu v psychiatrické léčebně sepsal dopis, ve kterém se po svém způsobu vyjadřoval ke všem činům kladeným mu za vinu. Vzhledem ke skutečnosti, že v té době ještě v Československu „fungoval“ trest smrti, Tomis moc dobře věděl, že se nad ním oprátka velice reálně houpala. Nedal tedy soudcům sebemenší šanci a dvakrát se pokusil o sebevraždu – poprvé si píchnul do srdce propisku ve snaze přivodit si embolii nebo srdeční zástavu, podruhé už ale uspěl a zemřel na udušení z uškrcení. I když ani tehdy nebyla ta smrt bez pomoci…
Prokurátor mu ani nestačil doručit text obžaloby a pozůstalí jeho obětí se tak nikdy nedočkali spravedlnosti.
Druhý jmenovaný, tedy Antonín Vraštil, by zřejmě svým činem upadl v zapomnění – a na dlouhou dobu to tak opravdu bylo – kdyby se tak brutálně „nevypořádal“ s mrtvolou a nezbavil se těla.
Nicméně tento příběh začíná celkem běžně…
V dubnu 1988 bylo oznámeno pohřešování 22leté Bronislavy Č., která odešla od svého manžela k milenci Antonínu Vraštilovi. Na tom by nebylo nic výjimečného a divného, protože spousta manželství se rozpadá. Jenže tahle situace měla jedno velké ALE, protože Vraštil byl velmi agresivní a surový. A když ji 15.4. zbil tak moc, že se Bronislava rozhodla vrátit k rodičům, 16.4. se vydala do Vraštilova bytu a již ji nikdo neviděl, stal se Vraštil po oznámení zmizení hlavním podezřelým a brzo i pachatelem.
Do Vraštilova bytu se vydala policie, respektive tehdejší VB. Bronislavu nenašli, v bytě prostě nebyla. Respektive byla, jen policisté selhali. V bytě sice viděli krvavé šmouhy a velké tašky v předsíni, ale nenapadlo je, že by to spolu mohlo souviset. Přitom se stačilo zeptat a podívat…Každopádně po chvíli odjeli a vydali se za manželem nebohé Bronislavy. Toho ale brzo mohli vyřadit ze seznamu podezřelých.
Nicméně Vraštil skončil ještě ten den u výslechu, kde většinu času krčil rameny a odpovídal, že neví. Po podání vysvětlení byl propuštěn domů, nicméně jen na pár dní. Zanedlouho byl znovu zadržen a v bytě byla provedena důkladná domovní prohlídka. Tašky už sice byly pryč, ale skvrn bylo v bytě dost, včetně chirurgických rukavic odhozených do WC. S těmito důkazy Vraštil nevydržel dlouho zapírat a začal vypovídat, jak svou milenku zabil. Při hádce ji uškrtil, praštil s ní o zem a několikrát jí udeřil hlavou o zem. Když Bronislava nedýchala, utekl z bytu a v jedné restauraci se opil. Po návratu domů jí uřízl hlavu, oddělil od trupu ruce a nohy a později řezal kosti a maso a splachoval do záchodu. Zbytek ostatků dal do tašek a odnesl k dolu Staříč III nebo k řece Morávce. Poté musel uklízet vanu a byt od krve. A u toho pořád jen pil…
Při následných výsleších Vraštil vypovídal další detaily svého hrůzného činu, kdy mimo jiné řekl, že dal ostatky mrtvé do tašky a jel s ní autobusem na haldu, kde tašku poté zatížil balvany. Na dalším místě u řeky Morávky Vraštil kriminalistům ukázal uložení dalších tašek s kosterními pozůstatky. Ty byly vykostěny odborně, jak museli později uznat i samotní soudní lékaři.
Další nové poznatky už ale neřekl, a tak se kriminalisté mohli připravovat na uzavření spisu a sdělení obžaloby prokurátorem. Vraštil sám požadoval obhájce z Ostravy a ne Frýdku-Místku, protože (dle svých slov) „advokát, který bude hájit člověka – co udělal takovou strašnou věc jako já – bude společensky znemožněný!“
Největší záhada pro kriminalisty ale nastala v okamžiku, kdy se snažili „dopočítat“ tělesnou váhu mrtvé Bronislavy. Ta vážila zhruba 60kg, ale nalezené ostatky vážily necelých 20kg. Chybělo tedy zhruba 40kg měkkých tkání a orgánů. A kriminalisté museli prokázat nebo vyvrátit Vraštilovu verzi, že řezal kousky velikosti lidské pěsti a spolu s vodou ji splachoval do záchodu. Ale kde se tyto kousky nacházely potom? Odpověď je jednoduchá – kanalizace a hlodavci…
A co vlastně o Vraštilovi víme? Zkušený recidivista – ublížení na zdraví ve vztahu ke svojí matce, kterou doslova „prohodil“ skleněnými dveřmi, rvačky, autohavárie v opilosti, ublížení na zdraví a omezování osobní svobody manželky. Pěkný ptáček…
Bývalé partnerky vypovídaly téměř shodně – Vraštil si liboval ve fyzických trestech, zavádění různých předmětů do ženských pohlavních orgánů, trestání bitím pomocí pásku s kovovými cvoky, škrcení do bezvědomí, přivazování k posteli… Není potřeba pokračovat dál.
Podle posudků byl Vraštil nevyrovnaný člověk s obtížně předvídatelným myšlením a jednáním. Jednalo se o psychopatickou osobnost s velmi nebezpečnými osobnostními vlastnostmi a sklony. Ovšem nebyl duševně nemocný, to je potřeba zmínit – dobře věděl, co dělá a mohl se ovládat. Jenže byly zjištěny i sexuálně agresivní a sadistické deviantní tendence, a to mluví za všechno. Vraštil byl podle znalců motivován zklamáním a zradou v erotickém životě, uraženou ješitností a silným egocentrismem z partnerčina odchodu. Zkrátka, neunesl, že od něj odešla žena…
Ve vazbě pobýval s Petrem Tomisem. Ano, tím Tomisem, o kterém jsem psala minule. Zmínila jsem, že Tomis zemřel na následky sebevraždy uškrcením. Jenže ono to nebylo jen tak nějaké uškrcení. Tomis si sice zvolil smrt uškrcením, ale ne klasickým oběšením. Kolem krku si totiž ovázal prostěradlo a podložil jej kusem klacku. Tento mechanismus spočívá v postupném utahování škrtidla. A protože jakmile mozek tohoto člověka nemá kyslík a oběšenec ztratí vědomí, nemůže dál utahovat kus látky. Proto byli kriminalisté i vězeňská služba přesvědčeni, že Tomisovi musel někdo pomoci. A automaticky se nabízel Vraštil. Navíc, když jeho jméno zmiňovali i ostatní spoluvězni. Nicméně Vraštil tuto asistenci celou dobu popíral a soud se tím nijak nezabýval. Vraštila odsoudil „pouze“ za vraždu milenky Bronislavy trestem 13 let odnětí svobody…
Zdroj : Bratrstvo tajných hrobů
