Článek
Snad žádná žena v československé a potom i české historii zločinu nevyvolala tak rozporuplné pocity jako ona. Mladá, inteligentní, pocházející z dobře situované rodiny… Pro své oběti si zvolila krutý trest zdůvodněný svým právem pomsty. Nikdy svého činu nelitovala, nevyjádřila lítost nad zmařenými lidskými životy, bylo jí líto pouze materiálních škod. Během soudního jednání se probíral celý její dosavadní život, každý její skutek a rozhodnutí. Na každou otázku přítomní v soudní síni našli a slyšeli odpověď. Pouze jedna odpověď nebyla nikdy zodpovědně vyřčena – jestli byla Olga Hepnarová duševně zdráva… A v tomto případě jsou i dnes dva silné tábory, které se přiklánějí k té či oné své pravdě… V celém jejím zmařeném životě se našlo jen pár lidí, kteří si k ní dokázali najít cestu. I oni se později vyjádří k Olžině osobnosti a poskytnou další dílky do skládačky jejího života. Života, který se víceméně dělil na 2 části – život před činem a čekání na smrt…
Ano, její čin byl zavrženíhodný, to bez debat. Pojďme se ale pokusit kousek po kousku projít celý její život, snažit se nesoudit a možná i pochopit její myšlenky…
Popravena byla za „trestný čin vraždy dílem dokonaný a dílem nedokonaný, když vypůjčeným nákladním automobilem Praga RN s poznávací značkou AD 19-95 na třídě Obránců míru těsně před sloupkem tramvajové stanice prudce vybočila z dráhy, vřítila se na chodník plný lidí, vozidlo pak srovnala a jízdou po chodníku těsně kolem stěny domu porážela, přejížděla a drtila každého, kdo nestačil uhnout z cesty“… Tolik řeč paragrafů a rozsudků. Výsledkem tohoto řádění bylo 8 mrtvých. Vraťme se ale na začátek celého příběhu…
Narodila se 30.6.1951 v Praze v rodině zubní lékařky a bankovního úředníka v důchodu. Starší sestra Eva vystudovala vysokou školu humanitního směru. Olga rodinu ale vždy popisovala jako bezcitné lidi, svým otcem byla často a tvrdě fyzicky trestána. Ve škole se k ní podle jejích slov chovali negativisticky, dávali jí přezdívky nebo se jí vysmívali. V 7. třídě byla přeřazena do jiné třídy v rámci školy, což mělo za následek její záškoláctví a dokonce i pokus o sebevraždu.
Ani to ale řešení nebo úlevu nepřineslo, ba naopak. Po návratu začala „cestovat“ po jiných školách, dokonce byla přihlášena i do školy v Českých Budějovicích, kde žili její příbuzní… Olga tuto pro ni neúnosnou situaci vyřešila po svém – přestala úplně chodit do školy a několikrát utekla z domova. Pro toto trvalé záškoláctví a další výchovné problémy ji několikrát vyšetřovali na klinice profesora Vondráčka a poté byla umístěna v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech na Táborsku. A právě Opařany tvořily další významnou kapitolu jejího krátkého života…
Zde nevycházela s dalšími pacienty ani personálem, chovala se odměřeně a povýšeně, nezapojovala se do programu a když, tak jen velmi povrchně a s nechutí. Lékaři se často zmiňovali o neurotických projevech, častých bolestech hlavy či neadekvátním smíchu, popisovali také afektované a teatrální vystupování se snahou prosazovat své názory. Olga podle nich trpěla zvýšeným sebevědomím a zcela nekritickým postojem vůči sobě. Naučila se používat velmi rafinované účelové lži a měla setřelý pocit viny. Velmi výrazné také bylo časté střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění… Našla se ale i nějaká pozitiva, ke kterým patří snaha o dobrý prospěch, výrazný zájem o literaturu… Zdálo by se, že těch pozitiv je podstatně míň než negativ, ale u osobnosti jakou Olga byla, je každé plus dobré… Nutno podotknout, že po návratu z Opařan byla horší než předtím… Pokud to ještě vůbec šlo…
Dostáváme se z období školního do období zaměstnaneckého…
Během svého prvního zaměstnání napsala dopis jednomu z vedoucích odborných pracovníků v Opařanech. V něm se mimo jiné svěřila, jaký má vztah k lidem… „Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne… Já nenávidím lidi… Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?… Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost… Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal…“ Silná slova… Olga je napsala 8 dní před svými 16tými narozeninami… A nutno podotknout, že spousta lidí už tento dopis vnímá jako volání o pomoc a jasný signál, že Olga nebyla duševně zdravá.
V 18 letech odešla z domova a v rámci zaměstnání procestovala například Cheb nebo Františkovy Lázně. Všechna její zaměstnání nesla jeden společný rys – byla ukončena ve zkušební době kvůli špatnému přístupu k práci.
Po návratu domů získala řidičský průkaz a nastoupila do zaměstnání jako řidička u Městského dopravního závodu spojů. Hned první den tu zavinila malou dopravní nehodu a byla přeřazena do skladu pneumatik. Teprve po pozdějším přezkoušení mohla zase řídit auto. A tentokrát vybírala schránky nebo vozila inkasistky. Opět osudný okamžik… 4 inkasistky, které pravidelně vozila, sepsaly na Olgu stížnost a předaly ji vedení podniku. Žádaly, aby s ní nemusely jezdit.
Proč? Pomyslnou poslední kapkou byla situace, kterou zažila a popsala inkasistka Růžena F. :“Dostaly jsme se s autem do nějaké slepé ulice, nebo před námi byla jednosměrka, to už si tak přesně nepamatuji, ale najednou jsem se úplně vyděsila. Protože Hepnarová místo toho, aby se oklikou vrátila na hlavní a zvolila jinou trasu, namířila si to přes park a po schodech dolů. Autem a po schodech! Strašně to drncalo a měla jsem strach, že dole nedokáže zastavit, nebo zničí vůz. Křičela jsem na ni, aby toho nechala, ale jen se ušklíbla a sjela až dolů. Tehdy jsem si řekla, že už nikdy… Proto vznikla ta stížnost, kterou spolu se mnou podepsaly i další kolegyně…“
To už jsme na přelomu let 1969/1970 a do tragického červencového dne zbývají zhruba 3 roky…
Stále jsme ale v roce 1970, konkrétně v srpnu, kdy v noci ze 6. na 7. podpálila rodinnou chalupu v Zábrodí na Náchodsku. Ona sama tento čin popsala… „Došla jsem k chatě, dvířky se dostala na dvorek, benzínem polila dřevěné dveře chléva a s pomocí novin je podpálila.“ Ihned po podpálení odběhla kousek stranou a sledovala další vývoj. Brzy poté se pak vrátila do Náchoda a taxikář ji dle domluvy odvezl zpět do Prahy. Na dotaz psycholožky řekla, že „chtěla ze svých důvodů založit ten požár a každý ať se zachrání, jak umí…“
Roku 1971 se Olga stala plnoletou a dle svých slov “ rodiče tehdy už zcela pustila ze zřetele“, což ale tak úplně nebyla pravda. Svými kroky a činy totiž trhala pouta, ale zároveň využívala matčiny pomoci. Zároveň se v této době víc a víc prohlubovalo její vnitřní řekněme zoufalství. Jak se prohlubovala její vnitřní odtrženost od ostatního světa, docházelo jí, že takhle už žít nemůže. Začala tedy plánovat a formovat své dostupné možnosti (1. Pomsta. 2. Jít společnosti z cesty – odchodem do kláštera nebo trvalým pobytem někde na chalupě. 3. Sebevražda, ale až jako poslední možnost.)
V tuto dobu se také paradoxně potkala s jedinými dvěma lidmi, kteří k ní kdy pociťovali osobní a třeba i vřelý vztah – Alžbětou Š. a Miroslavem D. Právě on později vypověděl a sepsal zřejmě nejniternější pocity Olgy Hepnarové před svým tragickým činem… „Rozbuškou k jejímu činu byla podle mne právě zima 1972-1973, kdy jsem se s ní shodou náhod poznal. Tehdy se podle toho, co mi útržkovitě říkala a jak jsem to i sám z ní cítil, dostala na dno.“ Ona sama o tomto období vypověděla : „Každá minuta byla pro mne v tom čase utrpením. Nechtělo se mi žít… Ale právě v té poslední zimě, jejíž část jsem prožila za doslova zoufalých podmínek v Olešku, jsem si naprosto přesně uvědomila, že jsem zkrachovala ve všech směrech života. Byla jsem sama, sama všude, sama v Olešku, byla mi strašná zima, protože ta chatka se nedala vytopit, obtížně jsem se dostávala do práce a bála jsem se proto o zdroj příjmů k životu… Cítila jsem se totálně vyřízená…“
Ano, osudná chatka v Olešku, okres Praha-západ… Dosažením 18. narozenin se Olga rozhodla od rodičů definitivně odstěhovat. A ano, stěhování to bylo opravdu definitivní, protože již nikdy ve svém rodném bytě nespala ani tam nestrávila byť jen minutu… Její matka jí pomáhala se složitým stěhováním a podporovala ji částečně i finančně. O ostatní podpoře se moc nemluví. Doktorka Hepnarová sama později vypověděla, že se svou mladší dcerou neměla blízký vztah, protože bylo zkrátka nemožné se k Olze přiblížit… Pozorný čtenář si ale ve všech písemných zprávách všimne, jak Olga upřednostňovala své utrpení na úkor všeho ostatního, jak vytěsňovala ze svého pohledu cokoli, co by naznačovalo jakýkoli náznak pomoci od ostatních. Objektivně řečeno, i sebeupřímnější snaha pomoci se vyčerpá, pokud není zájem z druhé strany ji přijmout, vnímat ji a být za ní vděčný…
Nicméně časová osa se nám pomalu posouvá do roku 1972, kdy byla Olga zaměstnána jako řidička samosběrného vozu u pražských komunikací. S ohledem na její bydlení v Olešku a problémové dojíždění do zaměstnání, se ředitelství podniku rozhodlo Olze pomoci a přiřadilo jí místo na podnikové ubytovně v Malešicích. Asi poslední pomoc, kterou Olga dostala… Tato ubytovna byla nazývána Babylon a Olga zde bydlela od 11. 1. 1973 až do osudného tragického července. Právě zde opět potkala Miroslava D…
Jaro 1973. Čas, kdy se krize blížila k vrcholu a u Olgy víc a víc převažovaly myšlenky na pomstu. Začala také víc promýšlet způsob oné pomsty… „Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak… Zvažovala jsem plán na uložení třaskaviny do veřejné místnosti s velkým provozem… Zaujala mne i myšlenka, že bych se mohla nějak dostat ke střelné zbrani. Jako první bych zastřelila rodiče a sestru, pak bych se eventuálně vydala do ulic a způsobila s tou pistolí masakr. Částečně i z těchto důvodů jsem také chodila na střelecký výcvik v organizaci Svazarmu v Praze 4. Posléze jsem však došla k závěru, že zbraň by se mi jen velmi těžko podařilo pokoutně získat… Takováhle představa mne po jednu dobu doslova fascinovala : řídím nacpaný autobus, směřuji ho k okraji propasti, všichni kolem křičí hrůzou, ale já pevně svírám v rukách volant…“ Jeden katastrofický scénář horší než druhý… Nyní už v podstatě jen přemýšlí, jak tohle učinit, ne zda to učinit. Později se všichni zajímali o to, proč právě tehdy docházelo k tomuto zlomu?
Takže proč? „Už byla vyčerpána moje míra odolnosti. Tušila jsem, že více už nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život. Stále jsem váhala a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Samozřejmě se nabízely ty 2 cesty, o nichž jsem se už zmínila. Měla jsem jednak možnost zabít sebe a odstranit tak všechny své problémy – anebo zabít jiné lidi a pokusit se tak o odstranění problémů veřejných, které vám lidem vyplývají z toho, že mezi vámi žijí různí takoví trpitelé, jako jsem já. Tím chci říct, že vy lidé jste mne k tomu, co se stalo, nepřímo donutili vaším jednáním se mnou, nemohli jste si přece myslet, že se jen tak zabiju někde bokem – a bude to vyřízené tím, že obtížný jedinec zmizí. Samozřejmě jsem myslela na smrt, už od malička myslívám na smrt, ale nechtěla jsem umřít beztrestně. Opakuji, že jsem se chtěla pomstít těm, kteří to zavinili a zničili mě… Ptáte se, proč zrovna tehdy? Tehdy nebo jindy. Nesla jsem si s sebou nezvládnutelné břímě minulosti a okamžitý stav a vnější okolnosti mého bytí nebyly už nyní rozhodující. A není pravda, že jsem se na svůj čin začala chystat až v době, o které mluvíte. Ve skutečnosti jsem se na něco takového duševně připravovala od doby, kdy jsem dospěla k názoru, že vina není ve mně, ale ve vás – v lidech. A k tomu jsem došla už před 10 lety. Jako žákyně školy.“
Tato krize a cesta z ní ven začínala mít konkrétnější obrysy a Olga se rozhodla prodat chatu. Po jejím prodeji si koupila trabanta a protože auto řídila ráda, počet najetých kilometrů se rychle zvyšoval. V tuto dobu se také naposledy dobrovolně vydala za odborným lékařem, od kterého očekávala pomoc. Bohužel, nic takového se nestalo a Olga se tedy rozhodla jednat. Do zaměstnání docházela pravidelně, ale zde si všimli, že se děje něco zlého… A když na přelomu června a července 1973 Olga podala žádost Dopravnímu podniku s tím, že „by ráda jezdila s městským autobusem“, kterou do osudného 10.7. nestačili projednat, zeptal se soud tehdy už obviněné Olgy Hepnarové. Její odpověď? „S tímto autobusem jsem chtěla jezdit z pomsty vůči společnosti, protože bych bývala měla možnost v okamžiku, kdy by byl plný lidí, tento záměrně shodit i s lidmi někam do rokle. K tomu již ovšem nedošlo.“
Dostáváme se k posledním dnům Olgy Hepnarové na svobodě… Přestala chodit do práce, což nebylo běžné. Dopřála si poslední kratochvíli v životě, když v Plzni navštívila potravinářský veletrh EXPO Plzeň. Zde ale především hledala Míšu, svou známou a snad i přítelkyni z malešického penzionu Simonu S. Ano, hledala Míšu. Tak úpěnlivě, jako by to měla být poslední snaha o záchranu. A také se v Praze po návratu z Plzně naposledy na svobodě setkala s matkou…
Když nastal pro ni poslední moment míry odolnosti, rozhodla se svůj čin začít připravovat. Ona sama to později vyšetřovatelům popsala : „V sobotu a neděli, zejména v noci, jsem o všem přemýšlela a konkrétně jsem se odhodlala k tomu, že si vyrovnám se společností své účty. Rozhodla jsem se tak, že si půjčím velký nákladní automobil. Dále jsem přemýšlela o tom, že si v Praze vyhlédnu vhodné místo k tomu, abych s tímto velkým nákladním automobilem mohla vjet do lidí a co nejvíce jich zabít… Zvažovala jsem během té soboty a neděle také skutečnost, že tento druh automobilu (tedy Praga RN) není dost rychlý, z čehož mi vycházelo, že místo, kde budu moci zabít hodně lidí, musí být někde z kopce, abych mohla auto dostatečně rozjet. Dále by to pak mělo být místo, kde není tak vysoký obrubník, abych tam mohla dobře najet… a také to muselo být místo, kde je živá ulice a tedy i velký pohyb lidí…“
V tuto dobu také začaly vznikat osudné dopisy, díky kterým se Olga Hepnarová také zapíše do historie zločinu. A protože tyto dopisy jsou nedílnou součástí jejího činu a jako takové dotvářejí celou skládanku povahy, myšlení a nálady Olgy Hepnarové, je potřeba je tu celé uvést…
„Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy (v případě, že bych byla – samozřejmě nedopatřením – odstavena někam, kde se zabývají odstraňováním politických vězňů). Jmenuji se Olga HEPNAROVÁ. Narodila jsem se 30.6.1951 v Praze. Pocházím z rodiny pracující inteligence, otec je bankovní úředník a matka zubní lékařka. Mám jednu sestru, Evu, narozenou 1949 v Praze… Vychodila jsem 9 tříd ZDŠ, poté jsem se vyučila v oboru umělecký knihař. Od roku 1970 pracuji jako řidič z povolání. Mám kvalifikaci řidiče III. třídy, dva a půl roku praxe – z toho na NA 10 měsíců. Jsem zaměstnána v podniku Pražské komunikace, Praha 7, Bubenská 8, závod 02. Jezdím zde bez nehody. Ještě má adresa : Praha 10, Plaňanská 524, penzion OPBH, pokoj číslo 502/II.
Po tomto nutném představení přecházím k věci.
Dnes, dne 8.7., ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně v Praze 7 u PKOJF (Parku kultury a oddechu Julia Fučíka). Oprava : vůz bude služební 706 R cisterna, místo libovolné a datum též. Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána. A toto je má zpověď (nevěřím-li v kněze ani v lékaře, stále ještě věřím, že se najde alespoň jeden poctivý novinář). Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána – hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Mám přezdívky : DRAČICE, MUMIE, TARZAN, NALOMENÝ ANDĚL, KAMENNÝ KVÍTEK, SPÍCÍ PANNA a podobně. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství – a výsledek : útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života. Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mě) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. V učení rasismus polevuje, jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.). Na podzim roku 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem si postavila za své peníze. Je to symbol mé osamělosti. Za rok a půl, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným Babylonem, kde lze přežívat jen silou vůle. A toto jsou náhodné poznámky z různých let. Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou (dnešní čin)? Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen. Proč to dělám? Aby si uvědomili, kde končí bezmocnost jedince. Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama. Tisíckrát jsem byla lynčována. Uvedu příklady:
- otcem Antonínem Hepnarem,
- vylákána do sprch a tam do krve zbita (Opařany 1965),
- skupinou známých i neznámých chlapců urážena a zkopána mezi nohy (11 let, na chodbě domu),
- na veřejné ulici zbita stejně starou dívkou (10-11 let, na Betlémském náměstí),
- v knihařské dílně tělesně napadena vedoucím S.Ch. (Cheb, 1969),
- xkrát verbálně nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat (podotýkám, že jsem byla vždycky zdravá, duševně i tělesně!!),
- x krát mě kolemjdoucí míjí a plivají, někteří na zem, někteří po mně (na veřejné ulici, ČSSR),
- ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě Pražských komunikací, kde se mnou jednají slušně – oficiálně. Bilance osobní : Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou : zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKUM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné. A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována. Toto je můj rozsudek:
Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba. A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.
Děkuji.
V Praze 7.1973“
Určitě jste si všimli, že datum nebylo napsané celé. To proto, že Olga si nechala prostor pro dopsání konkrétního data. Později na to ale zapomněla a dopis odeslala i tak. Svůj čin plánovala na první den v týdnu a jen souhra okolností toto rozhodnutí změnila… V pondělí 9.7. se vypravila do půjčovny automobilů pod záminkou, že k odvozu věcí na chatu vzdálenou asi 30km od Prahy potřebuje na 2 dny půjčit nákladní automobil. Po dohodě s majitelem půjčovny se ale rozhodla pronajmout si auto na jeden jediný den, ale v tom jí majitel nemohl vyhovět. Na základě toho jí poradil, ať přijde v úterý. Ano, ten osudný den 10.7… Majitel půjčovny Karel V. později řekl, že kdyby měl jen sebemenší tušení, okamžitě by s ní vyrazil dveře… Bohužel, jejímu rozhodnutí by už to asi nezabránilo…
Jejích posledních 24 hodin na svobodě se odehrávalo ve dvou úrovních – odklidit auto a zničit deník. Ten zřejmě spálila na záchodě ubytovny, auto odvezla směrem na Slapy a tam jej u hotelu Nová Rabyně shodila ze srázu. Poté potkala auto příslušníků VB, kteří ji odvezli na hráz přehrady a ona odtud došla do Slap. Tam potom čekala na první bus do Prahy. Po návratu na penzion pár hodin spala, poté vyzvedla automobil a po vyřízení formalit odjela z půjčovny s nákladním automobilem Praga RN do pražských ulic. Než došlo k tragédii, Olga jezdila s vozem po Praze a snad ještě trochu váhala. Nakonec si vybrala ulici nad Strossmayerovým náměstím, kde (jak sama vypověděla) „je hustý provoz lidí a ulice se natolik svažuje, aby vypůjčený nákladní automobil mohl nabrat potřebnou rychlost, což by se na rovině nemohlo podařit – uvažte, že to byl přece jen starší vůz… A také se poblíž nachází úřadovna Veřejné bezpečnosti a lékařská záchranná služba.“ Proč do svých úvah zahrnula i tehdejší VB? „Asi jsem to chtěla mít rychle za sebou. Zatčení, přiznání a všechno kolem.“
Po vhození dopisů do schránky na dnešní Patočkově ulici, tehdejší břevnovské třídě Pionýrů, se přes Bílou Horu a Břevnov vydala na Letnou a po třídě Obránců míru zamířila na Strossmayerovo náměstí. Protože ale pro ni nebyla vhodná situace, udělala ještě jedno kolečko. Ona sama to nazvala „v zájmu úspěchu“… Při těch slovech běhá mráz po zádech… Byť neměla přesnou představu o čase, věděla, že vůz má potřebnou rychlost, že na vybraném místě je dost lidí soustředěných na jednom místě a proto… „Stočila jsem řízení na chodník, kde jsem řízení vyrovnala, jela jsem po chodníku a přejížděla lidi. Směr jízdy vozidla po tomto chodníku a podél zdi jsem udržovala až do konce, kdy jsem už všechny lidi, kteří se tam nacházeli, přejela, přede mnou bylo volno a narazila jsem do staničního sloupku. Poté se automobil zastavil. To bylo všechno.“
Nastal chaos a zmatek. V první chvíli si všichni mysleli, že se jim to jen zdá. 53letý taxikář Jiří S. ihned rádiem zavolal na dispečink a zavolal sanitky. Poté chvíli seděl v autě a teprve poté byl schopen pomáhat obětem. V tu chvíli zahlédl 2 uniformované muže, jak odvádějí řidiče. Tedy vlastně řidičku, mladou holku. Během cesty na služebnu VB se jí příslušníci ptali, co se vlastně stalo. Na nic neodpovídala, teprve až na otázku, jestli za volantem usnula, odpověděla: „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.“ Jako by zmínka a možnost jejího selhání coby řidičky bylo to jediné, na čem jí záleželo…
Bilance tragédie byla hrozivá : 3 mrtví na místě, další 3 byli převezeni do nemocnic a zemřeli později. Zatím tedy 6 mrtvých. Později k nim přibyli ještě další 2 a tím se tento hrozivý účet uzavřel…
Mezitím nastává okamžik Olžina zatčení a prvních výslechů. Co se dělo na místě činu, to víme. Co se dělo s ní? Ihned po obeznámení s případem nařídili nejvyšší hodnostáři informační embargo a do médií se dostala pouze krátká oficiální zpráva. Hepnarová byla obviněna z trestného činu veřejného ohrožení a ihned putovala do vazby. Z vězení tak už nikdy nevyjde… O jejím uvěznění se z úst vyšetřovatelů dozvěděl pouze Miroslav, vyrozumění rodičům si nepřála… Nicméně i oni se to samozřejmě dozvědí, ale až z nutných výslechů. Prvního výslechu byl přítomen lékař MUDr. Miroslav P. Jako psychiatrovi mu stačilo pouhých 20 minut, aby určil nebo vyloučil akutní psychické onemocnění. A to přesně se stalo. Olga Hepnarová byla lehce pobledlá, ale sama událost se jí emočně nějak zřetelně nedotkla. V tuto dobu ani nejevila známky možné intoxikace. Psychiatr tedy prvotně došel k názoru, že Olga Hepnarová je psychopatická osobnost.
Osudný den pomalu končil a do vyšetřovací místnosti se sbíhaly posudky z bydlišť i výpovědi rodiny. Z jejich úst nevyšlo nic, co by nezaznělo dříve, jen MUDr. Hepnarová později jednu svou větu vyřkne jinak… Mezitím Olga diktovala svou poslední pasáž a všem přítomným to znělo jako závěrečná řeč před soudem. Zazněla tak z mnoha vět i tahle : „… Na rozsudku mi vůbec nezáleží.“ Den poté si Miroslav zapsal svou první myšlenku poté, co se o tragédii dozvěděl : „Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela…“
O mravenčí a detailní práci vyšetřovatelů se tu zmiňovat nemusíme. Do kanceláře hlavního vyšetřovatele se sbíhaly postupně všechny materiály, ale žádný z nich nebyl odpovědí na otázku PROČ?
12.7. zemřela zatím poslední oběť : Blažena V., která utrpěla mnohočetné pohmožděniny a odřeniny, zlomeninu kostí pánevních, patních, zevního kotníku vlevo, otřes mozku, krvácení do prostoru pobřišnice a tím pádem i šok…
Den po tragédii také začaly vznikat dopisy adresované Olze do vězení, které Miroslav psal pravidelně. Nikdy se nedotknul podstaty toho, proč je Olga ve vězení, ale rozhodl se o ní a celém jejím životě napsat knihu. Ale kdo vlastně tento Miroslav D. byl? Necelých 30 let, vážná nemoc a psychické problémy, úřady veden jako problémový, domovem vlastně na ubytovně, konfliktní… Ale on jediný se k Olze dostal blíž než ostatní. Byť jejich vztah nebyl idylický a oba ho vnímali značně rozdílně, byl Miroslav Olze v danou chvíli vlastně jedinou blízkou osobou. Mysleme si o něm cokoli, ale jednu věc mu upřít nemůžeme. Snažil se pro Olgu udělat aspoň něco, na rozdíl třeba od matky, která ani jednou nedala najevo jakýkoli pocit. Sepsal tedy 7 stran velkých slov i nepředstíraného citu, ale zároveň ani slovem nebo jen náznakem neobsahující lítost nad oběťmi. A podal i některé méně známé charakterové vlastnosti Olgy. Závodně plavala, střílela z malorážky, jezdila na kole, zajímala se o letectví. U dívky jejího věku rozhodně zajímavé záliby… Ve 13 letech přišel určitý zlom, začala totiž častěji chodit za školu, bývala zadumaná nebo naopak vzpurná a neklidná. Jako snílek si libovala v imaginárních objektech… „Olga nikdy asi nepoznala přitažlivost domova, ačkoliv byla hmotně zajištěna. Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem… Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. V takových obdobích byla vždy krajně nepořádná a dokázala se orientovat jen v momentální přítomnosti…“
Od srpna do října 1973 byla Olga celkem 9krát vyšetřována znalci z psychiatrické kliniky v Praze 2. Psychiatrický a psychologický posudek má 78 stran, pro nás je důležitý jeho závěr : „Obviněná Olga Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, která by měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k trestnému činu. Jsou u ní patrny pouze povahové odchylky, odchylná skladba osobnosti ve směru psychopatické osobnosti se schizoidními, hysterickými a agresivními i anetickými rysy a pohlavně deviantními tendencemi. Při svém velmi dobrém intelektu a možnostech kulturně společenského vyžití měla jistě během života dostatek příležitostí, aby se pokusila korigovat nepříznivé povahové vlastnosti, anebo aby je alespoň nerozvíjela ve směru destruktivních nepřátelských postojů proti společnosti…V době spáchání činu byla plně schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a své jednání ovládat. Vzhledem k uvedenému nepřipadá v úvahu uložení ochranné léčby. Obviněná je v současné době schopna chápat smysl soudního stíhání. Intelekt obviněné je v pásmu mírného až zjevného nadprůměru; inteligenční kvocient obviněné 119 (průměrný okolo 100). Motivací trestného činu obviněné byla pomsta vůči společnosti, vyplývající z vleklé, rostoucí nenávisti k lidem. Tato nenávist má původ v tom, že si je vědoma své povahové i sexuální odlišnosti a své neschopnosti navázat s lidmi citový kontakt a přiměřené vztahy, cítí svou osamocenost a neuspokojenost. Aby si nemusela přiznat podíl na své situaci, přičítá vlastní nepřátelské tendence společnosti a viní ji a mstí se jí v podstatě za svou odlišnost a neúspěchy. Čin, kterého se dopustila, uspokojuje její agresivní, destruktivní tendence a její ctižádost projevit se něčím výjimečným.“
Později se také vyšetřovatelé ptali znalců, zda je možná resocializace. Odpověď zněla : „Nelze očekávat, že by se obviněná Hepnarová v budoucnu podstatněji změnila… Špatné vyhlídky na možnost navázání kontaktu, nutného v procesu převýchovy… Pozitivní výchovný vliv dlouhodobého trestu považujeme za málo pravděpodobný…“ To znamenalo, že není duševně nemocná a je tedy plně odpovědná za svůj čin. A také se nad ní začal velice výrazně vznášet trest absolutní… Ve vězení také Olga sepsala jakousi osobní zpověď, která později spoluvytvářela její osud – a trest. Mílovými kroky se také blížil termín soudu. JUDr. Topič ještě zažádal o revizní posudek psychiatrický i psychologický, ale jeho žádost byla zamítnuta. Konkrétní datum soudu už tedy bylo stanoveno…
Den D nastal 2. 4. 1974 u Městského soudu v Praze. Po nutných formalitách se začaly nejdřív projednávat hmotné škody a Hepnarové byla přečtena obžaloba. Ani po měsících ve vazbě Hepnarová nezměnila své stanovisko a nezazněla slova lítosti. Místo toho poprvé zaznělo slovo, které pak opakovala často – Prügelknabe, tedy otloukánek. Ptali se jí na spousty otázek, probírali a nutili ji znovu opakovat průběh tragédie, rozebírali každé její rozhodnutí… Přeli se o to, jestli je duševně zdravá nebo ne… Olga to nazvala „spor o mou duši“, ale spíš se jednalo čistě o spor o její život. Slovní souboj psychologů, psychiatrů a obhájce trval dlouho a vlastně nikdo nevyhrál… V závěrečných řečech prokurátor navrhl uznat obžalovanou vinnou podle obžaloby a uložit jí výjimečný trest. Zdůraznil mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, jeho vážné následky i zavrženíhodnou podobu spáchání. Olze také přitížilo odmítnutí lítosti. Vzhledem k tehdejšímu právnímu řádu se výjimečný trest rovnal trestu hrdelnímu, tedy popravě oběšením… Obhájce navrhl vyžádat si nový psychiatrický a psychologický posudek, kategoricky odmítl absolutní trest navrhovaný prokurátorem a žádal uložení trestu odnětí svobody s přihlédnutím k věku obžalované a dalším polehčujícím okolnostem. Olga sama využila svého práva a v závěrečné řeči pronesla jen pár vět. A jako poslední pronesla, že jednoznačně žádá o uložení trestu smrti…
V sobotu 6. 4. 1974 byl vynesen rozsudek. Soud vyhověl návrhu prokurátora a vlastně i obžalované :
Olga Hepnarová dle mínění soudu byla vinna, že spáchala trestný čin vraždy dílem dokonaný a dílem nedokonaný (dění na třídě Obránců míru dne 10. července 1973) a pokus trestného činu poškozování cizí věci (založení požáru v Zábrodí na Náchodsku dne 7. srpna 1970) a odsuzuje se k trestu smrti a přesně vyjmenovaným náhradám způsobené škody.
Reakce obviněné? „Chtěla bych vyslovit poděkování soudu a všem lidem za budoucí tolerování sebe samých a všech jedinců typu Prügelknabe, jakým jsem byla já. A k rozsudku říkám, že se neodvolám a odvolávat nebudu.“
Po vynesení rozsudku se Hepnarová vrátila zpět do vězení a tehdy o sobě opět začala mluvit jako o Sandy Winiferové. Poprvé tohle jméno zaznělo druhý den soudního jednání a Hepnarová se o něm zmínila i v jednom dopise Miroslavu D. Tvrdila, že se jmenuje Winiferová a nemá s Hepnarem nic společného. Ona sama před soudem řekla, že tuto skutečnost nepovažuje za důležitou a že to v dopise Miroslavu D. nemyslela tak vážně. Později ale svým pravým jménem nebude chtít podepsat ani úřední dokument… Pouze hraná role nebo schizofrenní představa? To už se nikdy nedozvíme…
Zdálo by se, že po vynesení rozsudku se z obžalované Olgy Hepnarové stala odsouzená Olga Hepnarová, ale nebylo tomu tak. Svého práva totiž využila matka a podala k Nejvyššímu soudu odvolání. Jednání se konalo v červnu 1974 a jeho závěr byl jasný : zamítnuto.
Podobně dopadlo také přezkumné řízení u Nejvyššího soudu ČSSR, které muselo případy zkoumat vždy, pokud byl obžalovaný odsouzen k nejvyššímu trestu. A tímto rozhodnutím se z obžalované stala odsouzená. Zbývala už jen jedna možnost : udělení milosti. JUDr. Topič žádost skutečně odeslal, ale protože jí zřejmě nevěřil, zároveň s tím podal k Městskému soudu v Praze návrh na obnovu řízení, který ale Olga odmítala podepsat, protože není Hepnarová, ale Winiferová. Zhruba ve stejné době zažádala matka o povolení návštěvy své dcery Olgy Hepnarové. Tato návštěva byla zamítnuta. Bez dalšího vysvětlení.
A jak čas postupoval, Olga začínala mít oprávněný strach z toho, co přijde. Návrh na obnovu řízení byl zamítnut, udělení milosti nepravděpodobné… A když předseda senátu obdržel stručné sdělení, že rozhodnutím ze dne 3.3.1975 nebyla odsouzené Olze Hepnarové milost udělena a je tudíž třeba, aby bylo neprodleně postupováno podle paragrafu 318 tr. řádu a ministerstvu ihned sděleno, kdy byl trest vykonán, vykonal svou povinnost okamžitě a sepsal nařízení výkonu trestu smrti a nechal je spolu s kopiemi rozsudku zvláštním kurýrem doručit do věznice na Pankráci. A místní pověření určili termín popravy…
Jeden smutný život se uzavřel popravou oběšením 12.3.1975. Následky tragédie si připomínáme ještě dnes. Byť je to absurdní, na Olgu Hepnarovou jejím činem opravdu nikdy nezapomeneme. Ať je pro nás její čin odstrašující, varující, ale zároveň přejme naší společnosti více lidskosti, než kolik jí bylo v dobách minulých…
Zdroj : autorský text s využitím knihy Oprátka za osm mrtvých, autor Roman Cílek
