Článek
Nedávno se mi dostala do ruky jedna kniha zabývající se popravami obviněných a odsouzených k trestu smrti. Mezi jinými v té knize byla kapitola i o Marii Fikáčkové. Ženě, která naprosto nechutným a odsouzeníhodným způsobem pošpinila čest zdravotních sester té doby. Ženě, která naprosto vědomě a bez skrupulí dokázala ublížit několika nevinným dětem. Ženě, která svými činy tragicky přetrhla život několika tvorů a spolu s nimi zničila spoustu lidských životů… Kdo vlastně byla Marie Fikáčková?
Narodila se roku 1936 v Sušici, otec byl Němec a naprosto nesnášel Čechy. Tuto svou nenávist projevoval velice explicitně - za druhé světové války se přidal k nacistům a Čechy veřejně dehonestoval, urážel a ponižoval. Ani s matkou na tom Marie nebyla nejlépe - panovala mezi nimi oboustranná nesnášenlivost a výjimkou nebyly ani fyzické útoky. Po základní škole dokončila studium na Střední zdravotní škole v Klatovech a pracovala jako zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Sušici. Díky své dobré pracovní morálce mohla být povýšena na vrchní sestru, ale ona sama nebyla spokojená se svým pracovním zařazením k novorozencům. Se svou nespokojeností se ale nikdy nikomu nesvěřila, bohužel…
Během této doby se seznámila s Lumírem Fikáčkem a jejich manželství bylo (zřejmě díkybohu) bezdětné. Nicméně manžel se během vyšetřování zmínil o tom, že děti prý plánovali až po Spartakiádě 1960 a následné společné dovolené v roce 1961. Ovšem, události nabraly úplně jiný spád… Místo společné dovolené následovala nepopsatelně horší událost - Mariina poprava. Ale nepředbíhejme…
Člověk by řekl, že zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení bude miminka ochraňovat a starat se o ně jako o vlastní… Ne však Marie Fikáčková…
20.9.1959 napadla novorozenou holčičku Janičku, která tak moc plakala, až se Fikáčková rozčílila, holčičku chytila za ucho a tak silně s ní praštila, až ucho natrhla. Při následném šetření primářem řekla, že „při zvedání zavinovačky uchopila omylem Janu za ucho a při rychlém pohybu ho natrhla“. Primář celou situaci dál nešetřil, pouze doporučil Janiččino ošetření na chirurgii. Fikáčková díky tomu získala pocit, že se její činy nebudou nikdy prověřovat… Zkrátka, že může tyto hrůznosti beztrestně provádět dál…
24.11.1959 napadla novorozeného Vašíčka, kdy slovy pozdějšího rozsudku „při převlékání tomuto škubnutím odtrhla ruku, kterou se držel dětské váhy, tak prudce, že mu zlomila pravou pažní kost“.
19.2.1960 napadla 6týdenní holčičku Haničku, kdy „ze msty několika údery pěstí do hlavy způsobila zlomeninu lebky s následným vnitrolebním krvácením, takže jmenovaná dne 25.2.1960 zemřela“.
A v neposlední řadě… „23.2.1960 v úmyslu zbavit se novorozené holčičky P., této prsty ruky mačkala hlavičku a rozdrtila lebku, takže tato ještě týž den zemřela“.
Nebohou Haničku zavraždila ze msty, když k tomu do protokolu uvedla, že „na dítěti provedla násilí úmyslně a ze zášti k rodině dítěte, když bylo vnučkou pracovníka MNV v Sušici, který po roce 1945 prováděl dozor nad konfiskovaným domkem rodiny obžalované, s níž jmenovaný měl častá nedorozumění“. Také prohlásila, že „dítě usmrtila úmyslně ze zášti vůči její rodině, a že si sice dělala výčitky, ale řekla si, že děda dítěte - pracovník MNV, vlastně její rodině také ubližoval, čímž se uklidnila, zejména, když si uvědomila, že smrt dítěte bude zjišťována z jiných příčin.“
Tolik řeč protokolů…
Při hlavním líčení Fikáčková několikrát měnila svou výpověď, neustále se na něco vymlouvala. Soud byl ale nesmlouvavý a nenašel jedinou polehčující okolnost. Podle toho také vypadal následný rozsudek :
„Marie Fikáčková byla uznána vinnou spácháním dvojnásobného trestného činu ublížení na zdraví , dále trestného činu vraždy a dalšího trestného činu vraždy a odsouzena k trestu smrti.“
Proti tomuto rozsudku se Fikáčková ihned odvolala, nicméně jí to nebylo nic platné. Odvolací soud toto odvolání zamítl jako nedůvodné a brzy přišlo nařízení o výkonu trestu smrti. Zde jí soudce přečetl „rozsudek lidového soudu v Klatovech ze dne 4.10.1960 a rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.1960 a sdělil jí, že podle výnosu ministra spravedlnosti ze dne 30.3.1961 žádost za milost podaná odsouzenou byla zamítnuta, takže nic nebrání výkonu trestu smrti.“
Poprava se tedy konala 13.4.1961 a odešla tak jedna hyena převlečená do zdravotní uniformy. Jedna z nejhorších vražedkyň československé historie a svým způsobem vlastně ta nejhorší… Vždyť co za člověka zabije bezbranné miminko? A je to vlastně ještě člověk?
Zdroj : kniha Rozsudek smrti vykonán, autor Petr Šámal
