Tlustej Bajker: Mám 150 kilo a po 20 letech znovu skáču na kole. Video uvnitř.

Do patnácti jsem aktivně sportoval. Fotbal, atletika, kolo. Pak přišlo zranění kolene a místo fotbalové školy jsem šel na průmku. Svoboda, hospůdky a randění, znáte to.

Jenže kila přibývala rychleji než zkušenosti. Z vyrýsovaných 65 bylo najednou 80. Okolo dvacítky jsem ještě s kámošem blbli na kole – zídky ve městě, skoky v lese. Ale pak už skoro nic.

Ve čtyřiadvaceti jsem se zaokrouhlil na metrák. Pak si zlomil nohu při tenisu – holenní a lýtková kost plus kotník. A tím pro mě skončil sport úplně. Vykašlal jsem se na sebe. Zbyla jen práce, rodina, gauč a pivečko. Kolem třicítky jsem měl 120. A když se podívám zpátky… dalších 14 let sedavé práce s láskou k dobrému jídlu a pití přineslo zaručený výsledek: stopade.

Sport? Dávno zapomenuto. Zadýchal jsem se i při cestě pro rohlíky. Na dvaceti metrech z auta do krámu. A pak jsem jednou vyzkoušel elektrokolo. Vyjel jsem kopec, který bych pěšky nevyšel. A v tu chvíli – BUM. Po více než dvaceti letech jsem znovu ucítil radost z pohybu!

Začal jsem googlit: nosnost, výplet, tlumiče, motor, baterka… Bylo jasné, že potřebuji celopéro do terénu, co unese 150 kilo. Ideálně  za částku, na kterou si nebudu muset vzít hypotéku.

Nakonec jsem u kámoše v obchodě vybral stroj v akci za 90 tisíc. Robustní rám, velká baterka, slušný motor. Trochu těžší. 27 kilo. Ale s tou mou váhou se to ztratí.

První kilometry byly srandovní. Jen po asfaltu. A potichu – abych slyšel, jestli už nepraská rám a nedrolí se ložiska. Všecko dobrý. Tak jsem vyrazil na polní a lesní cesty. Projížděl první kaluže, přejel první kořeny… Drželo to.

A najednou jsem stál na kopci, kde jsme s kámošema před třiceti lety stavěli první tratě a skoky. Pořád tam byly. No jasně, musel jsem to pustit dolů.

Nejdřív opatrně. Zatáčky, klopenky. Pak první rádius a přejezd lavice. Yes. A nakonec – lehký odraz a bylo to tam. Neskutečný pocit. Po víc než dvaceti letech zase ve vzduchu!

Za pár týdnů jsem najel 700 km v terénu. Shodil 5 kilo. Ale hlavně – mám zpátky vítr ve tváři, čistou hlavu a radost z pohybu.

Každá vyjížďka končí rohlíkem od ucha k uchu. Proč jsem do toho nešel dřív? Netušil jsem, že to je vůbec možné. Dřív by takové kolo moji váhu nevydrželo. Nebo by stálo stovky tisíc.

Ty pocity mě dostaly. Musel jsem je sdílet. Tak jsem natočil první video. A vy právě čtete můj první článek. O cestě tlustoprda z gauče do sedla. Ven, do lesa a na traily. Prostě znovu žít. Budu točit a psát. O kole a radostech i problémech. O všem, co čeká Tlustého Bajkera na kole i mimo něj.

👉 Jdete do toho se mnou? Klikněte na odběr - další článek a video už brzy!