Carský hrabě si tajně vzal vlastní nevolnici. Praskovja zemřela tři týdny po porodu

Z posledního roku jejího života pochází slavný portrét, jejž namaloval Nikolaj Argunov, sám nevolník šeremetěvského rodu. Praskovja na něm sedí v pruhovaném hedvábném županu; těhotná, s medailonem, v němž je miniaturní portrét jejího manžela. Argunov ji zachytil krátce před porodem, který nepřežila.

Na plátně vypadá Praskovja Šeremetěvová klidně, soustředěně, skoro spokojeně. Ve skutečnosti už umírala na souchotiny. Tři týdny po porodu syna Dmitrije zemřela v petrohradském paláci Šeremetěvových.

Bylo jí čtyřiatřicet a hraběnkou byla v Rusku sotva rok a čtvrt. Před tím – celý dosavadní život – byla nevolnicí téhož rodu, jehož pán si ji nakonec vzal.

Praskovja Ivanovna Kovaljova se narodila 20. července 1768 v Jaroslavské gubernii, v jedné z vesnic ovládaných rodem Šeremetěvů (prameny uvádějí několik jmen, mimo jiné Berezino). Otec byl kovář na šeremetěvském statku. O rodině se dochovalo jen málo jistého.

V té době vlastnil rod Šeremetěvů přes sto sedmdesát tisíc nevolníků na statcích od Petrohradu po Volhu. Hrabě Petr Borisovič Šeremetěv (otec budoucího Praskovjina manžela) byl jeden z nejbohatších mužů Ruska. V Moskvě a u Moskvy vlastnil dvě velké rezidence: Kuskovo, kde držel jedno z nejvýstavnějších soukromých divadel v Evropě, a Ostankino, jehož divadelní sál postavil výhradně pro představení své vlastní operní společnosti. Společnost čítala na dvě stě nevolníků: zpěváky, herce, hudebníky i krejčí.

V roce 1775, kdy bylo Praskovje sedm let, ji Petr Šeremetěv vybral z dětí na statcích pro talent (zpívala ve sboru vesnické kaple). Odvezli ji do Moskvy. Bydlela v dívčí ubytovně divadla v Kuskovu. Učila se zpěvu (s italským učitelem Babbinim), herectví (s francouzem Hivartem), klavichordu, francouzštině a italštině. Když se jako jedenáctiletá vrátila navštívit rodiče do vsi, mluvila prý svou rodnou vesnickou ruštinou už jen s ostýchavou váhavostí.

V šeremetěvském divadle dostávaly nejlepší herečky umělecká jména inspirovaná drahokamy: Granátová, Tyrkysová, Smaragdová, Rubínová. Praskovju, jejíž hlas nesl jasnou barvu vysokých tónů, pojmenovali Žemčugová – Perla. Slovo, jež v ruštině znamená přesně to, kým ve společnosti byla: drahocenná, exotická, koupená.

Na scénu vstoupila roku 1779, ještě jako dítě, v drobné roli. Bylo jí jedenáct let. V následujících letech ji obsazovali do hlavních rolí francouzských a italských oper šeremetěvského repertoáru. K jejím nejslavnějším patřila Elianna v Grétryho „Les Mariages samnites“ („Samnitské svatby"), kterou v Kuskovu zpívala řadu sezón.

Někdy mezi roky 1785 a 1786 se mezi ní a hrabětem Nikolajem Petrovičem Šeremetěvem, synem Petra Borisoviča, jenž v té době divadlo přebíral, vyvinul vztah. Nikolajovi bylo čtyřiatřicet, Praskovji sedmnáct nebo osmnáct. Podle pozdějších vzpomínek už tehdy nezazpívala jedinou árii bez upřeného pohledu svého pána z lóže.

V roce 1787 zavítala na Kuskovo Kateřina Veliká, tehdy osmapadesátiletá, na cestě z Petrohradu na Krym. Šeremetěv jí na počest uspořádal v šeremetěvském divadle představení, v němž Praskovja zpívala hlavní roli.

Výkon carevnu zaujal natolik, že si s Praskovjou přála promluvit a věnovala jí diamantový prsten. Pro nevolnickou herečku to bylo mimořádné vyznamenání z nejvyšších míst říše.

V roce 1798 hrabě Nikolaj formálně osvobodil Praskovju a její rodinu z nevolnictví. Praskovja se už koncem devadesátých let netěšila pevnému zdraví; postupně ji stravovaly souchotiny.

Hrabě se chtěl s Praskovjou oženit. To bylo právně i sociálně skoro nemožné. Občanské sňatky neexistovaly. Pravoslavná církev sice manželství mezi šlechticem a osvobozenou nevolnicí přímo nezakazovala, ale ruská šlechta takové spojení tradičně neviděla ráda.

Namísto toho dal pro Praskovju sestavit zfalšovanou genealogii – listinu, jež ji spojila s polským šlechtickým rodem Kowalewských, který v 17. století údajně přesídlil do Ruska. Rodokmen byl vymyšlený, hraběti však posloužil k tomu, aby sňatek s bývalou nevolnicí navenek zaobalil do podoby spojení dvou urozených rodů.

1. listopadu 1801 v moskevském kostele svatého Simeona Stylity na Povarské ulici, v úzkém kruhu svědků a bez carské pozornosti, uzavřeli sňatek. Nikolaj Petrovič Šeremetěv, hrabě a senátor Ruské říše, padesát let. Praskovja Ivanovna „Kowalewská“, třiatřicet let. Po obřadu se manželé vrátili do paláce Šeremetěvů a sňatek před carskou kanceláří tajili až do posledních týdnů jejího života, kdy jej Nikolaj oznámil Alexandrovi I. a požádal o jeho uznání.

V říjnu 1802 Praskovja otěhotněla. Lékaři, již ji v té době denně sledovali, doporučovali ukončení těhotenství kvůli pokročilým souchotinám. Praskovja odmítla.

1. února 1803 (15. února podle nového kalendáře) porodila v šeremetěvském paláci na Fontance v Petrohradě syna Dmitrije Nikolajeviče. Porod její oslabené tělo dorazil; přežila ho o pouhé tři týdny. Souchotiny během těhotenství výrazně pokročily a ona se z porodu už nezotavila.

V posledních týdnech ji obklopovaly ozvěny divadla, jemuž patřil celý její život. Vůně teplého vosku ze svícnů, u nichž zpívala dvacet let. Vůně pomerančovníků v oranžerii, ranní světlo nad zamrzlou Něvou. Ruka, jíž kdysi držela carevnin diamantový prsten, byla teď průsvitná.

Praskovja zemřela 23. února 1803. Pohřbili ji na Lazarevském hřbitově Alexandro-něvské lávry v Petrohradě, mezi urozenými, mezi něž se za života nikdy nesměla počítat.

Hrabě Šeremetěv žil po Praskovji ještě šest let a už se nikdy neoženil. V Moskvě dal na její památku dostavět veřejný útulek pro chudé a nemocné, tzv. Dům přízně (Strannopriimnyj dom). Ať mluvil o svém sňatku s bývalou nevolnicí navenek jakkoli, moskevská veřejnost ten dům spojovala právě s ní.

Dům dosud stojí na Sucharevském náměstí, jako součást moskevského Sklifosovského institutu pro urgentní medicínu. Návštěvníci dnes procházejí klasicistním portikem se sloupy a nahoře v patře přicházejí na operační sály a JIPky. Mezi přístroji nic Praskovjovo nezůstává. Jméno se na portiku nečte.

Dmitrij Nikolajevič Šeremetěv (1803–1871), její syn, se stal jedním z významných mecenášů ruské kultury 19. století; zdědil a podporoval otcovo divadlo a pěvecký sbor a pokračoval i v rodinném dobročinném díle. Matku, která zemřela tři týdny po jeho narození, nikdy nepoznal. Argunovův portrét z posledního roku jejího života dnes patří k nejslavnějším ruským obrazům své doby: kovářova dcera v hedvábí, těhotná se synem, jehož už nestačila poznat.

1. Praskovia Kovalyova-Zhemchugova – Wikipedia, Wikipedia

2. Douglas Smith – The Pearl: A True Tale of Forbidden Love in Catherine the Great's Russia, Yale University Press, 2008

3. Kuskovo Estate Museum, Moscow

4. Ostankino Palace, Moscow