Článek
Za úsvitu 8. října 1895 přelezli cizí muži se zbraněmi zdi paláce Kjongbokkung v Soulu. Nehledali zlato ani trůn. Hledali jednu ženu – třiačtyřicetiletou královnu, jež víc než dvacet let stála Japonsku v cestě. Našli ji v pavilonu, rozsekali ji před očima jejích dvorních dam a tělo spálili v palácové zahradě, aby po ní nezůstalo nic, co by se dalo pochovat.
Byla to královna Min, dnes známá jako císařovna Mjongsong. A příběh toho, jak se osiřelá dívka bez rodiny stala nejmocnější osobou v Koreji – a proč se ji cizí mocnost rozhodla zavraždit v její vlastní ložnici – je jedním z nejtemnějších případů politické vraždy, jaké devatenácté století v Asii zná.
Vybrali ji, protože neměla nikoho
Narodila se v roce 1851 v provincii Kjonggi, do vedlejší, nevýznamné větve jinak mocného klanu Jchóheung Min. Když jí bylo osm, zemřel jí otec. Vyrůstala jako sirotek u strýce. Neměla za sebou vůbec nikoho: žádné vlivné příbuzné, žádnou frakci u dvora, žádného ochránce.
Přesně proto ji roku 1866, když jí bylo sotva patnáct, vybrali za manželku mladému králi Kodžongovi.
Rozhodnutí padlo na regenta – Kodžongova otce, kterému se říkalo Heungson Tewongun. Ten za nezletilého syna vládl a hledal pro něj královnu, která nebude dělat potíže. Dívka bez rodiny působila jako ideální volba. Nikdo za ní přece nestál, nikdo skrze ni nemohl zasahovat do dvorské politiky. Měla být poslušná, tichá, bezvýznamná. Alespoň v to regent pevně doufal.
Tewongun se přepočítal. A přepočítal se tak důkladně, že ho to nakonec stálo vlastní moc.
Osiřelá dívka z vedlejší větve klanu Min.
Loutka, která se naučila tahat za nitky
Mladá královna se ukázala jako mimořádně bystrá a trpělivá. Místo aby zůstala ozdobou trůnu, začala kolem sebe pomalu budovat vlastní síť. Postupně dosazovala příbuzné a spojence z klanu Min na přední místa u dvora. Nedělala to hlučně, zato důsledně – rok za rokem, jmenování za jmenováním.
V roce 1873, po zhruba sedmi letech tiché práce, dosáhla toho, co se ještě nedávno zdálo nemyslitelné: přiměla vlastního tchána, všemocného regenta, k odchodu z veřejného života. Muž, který ji vybral právě proto, že měla být neškodná, odešel poražený ženou, kterou tak podcenil.
Od roku 1874 vládla Koreji fakticky společně s manželem. Král Kodžong na ni citově spoléhal a v politických otázkách se často řídil jejím úsudkem. Ona byla ta, kdo četl, počítal a plánoval.
Vládla v jedné z nejnebezpečnějších dob korejských dějin. Země se po staletích izolace ocitla mezi mocnostmi, jež si ji všechny chtěly podřídit. A královna Min se nakonec rozhodla, že přežije jediným možným způsobem: bude je hrát jednu proti druhé.
Královna, která hrála pět velmocí najednou
Její diplomacie byla zoufalá a rafinovaná zároveň. Balancovala na tenkém ledě: otevírala Koreu Spojeným státům, Rusku i Francii, zvala cizí poradce, pouštěla dovnitř právě tolik vlivu, aby žádná jediná mocnost nezískala převahu. Zkuste si tu ekvilibristiku představit.
Za její éry se do Koreje dostávaly první telegrafní linky a další novinky ze světa. V zemi, která ještě donedávna žila v dobrovolné izolaci, to byl vlastně závratný skok.
Jeden protivník ji ale znepokojoval víc než ostatní: Japonsko. Rychle se modernizující sousední říše měla vůči Koreji jasné ambice – a královna Min proti japonskému tlaku vzdorovala vytrvale, systematicky, roky.
Cesta ovšem nebyla přímá. V roce 1882 propukla v Soulu vojenská vzpoura, kterou podnítili přívrženci starého regenta. Vojáci se obrátili proti dvoru a proti královně osobně. Zachránila se jen tak, že se převlékla za dvorní dámu a nechala se v přestrojení odvést z paláce. Tewongun na několik týdnů znovu uchopil moc – než ho unesli čínští vojáci a odvezli pryč. Královna se vrátila.
Přežila spiknutí, vzpouru, atentát ve vlastním městě. Jenže to největší nebezpečí teprve přicházelo.
Obrátila se k Rusku. To byla její poslední chyba
V letech 1894 a 1895 vypukla první čínsko-japonská válka. Když skončila japonským vítězstvím, byla Korea náhle vydána na milost jediné mocnosti, jíž se královna Min tolik let bránila. Rovnováha, kterou tak pracně udržovala, se zhroutila.
Udělala prostě jediné, co jí zbývalo. Vsadila všechno na jednu kartu a obrátila se o ochranu k Rusku – k jediné velmoci, která mohla japonskou převahu ještě vyvážit.
Pro Japonsko to byla poslední kapka. Královna Min pro ně dávno nebyla jen nepohodlná, byla trnem v oku. Dokud žila a dokud vládla, nemohlo Japonsko Koreu ovládnout tak, jak chtělo.
V září 1895 dorazil do Soulu nový japonský vyslanec – Miura Goró. Přijel s jasným úkolem: královnu Min odstranit.
Pavilon Okhoru za rozbřesku 8. října 1895 – místo, kde skončila korejská nezávislost dřív než ona sama.
Za úsvitu si pro ni přišli
Miura nespoléhal na armádu, zorganizoval polovojenskou akci. Ráno 8. října 1895 zaútočila na palác Kjongbokkung skupina japonských nájemných bojovníků, takzvaných rónin, spolu s částí zrádných korejských vojáků.
Prošli branami. Prohledali palác. Královnu Min našli v pavilonu Okhoru.
To, co následovalo, patří k nejotřesnějším činům své doby. Zabili ji – podle dobových zpráv opakovanými seky mečem – přímo před ženami z jejího dvora. A pak tělo spálili v palácové zahradě, aby zabránili jeho identifikaci. Nechtěli jen její smrt. Chtěli, aby po ní nezůstalo nic.
Bylo jí třiačtyřicet let. Zemřela v paláci, v němž přes dvacet let vládla, uprostřed dvora, který sama vybudovala.
Král Kodžong, muž, jenž na ni celý život citově spoléhal, byl podle dobových svědectví její vraždou zdrcen.
Za patnáct let bylo po Koreji
Vražda královny Min se do dějin zapsala jako incident Eulmi – podle názvu roku v tradičním kalendáři. Byla to nejproslulejší politická vražda pozdního devatenáctého století ve východní Asii a Japonsko za ni ostatně nikdy nepykalo způsobem, který by odpovídal její brutalitě.
Následky přišly rychle. S královnou padla i korejská schopnost vzdorovat. Odpor, který tak dlouho udržovala naživu svou zoufalou diplomacií, se hroutil. V roce 1910 – patnáct let po její smrti – Japonsko Koreu formálně anektovalo. Nezávislost, kterou tak úporně bránila, přestala existovat.
Jistá spravedlnost přišla jen posmrtně a pozdě. V roce 1897, dva roky po vraždě, vyhlásil král Kodžong Korejské císařství a svou zavražděnou manželku povýšil na císařovnu Mjongsong. Ta osiřelá dívka, kterou kdysi vybrali právě proto, že neměla být nikým, tak nakonec získala nejvyšší titul, jaký Korea nabízela, byť ho už nemohla nosit.
Do dnešních dnů se nedochovala jediná ověřená fotografie ženy, jež přes dvacet let řídila celou zemi – což bylo u panovnice konce devatenáctého století něco vzácného. Muži, kteří pro ni tehdy za úsvitu přišli, dostali přesně to, co chtěli. Spálili ji tak dokonale, že si dnes ani nejsme jistí, jak vlastně vypadala.
Zdroje a další čtení
1. Empress Myeongseong, Wikipedia
2. Assassination of Empress Myeongseong, Wikipedia
3. Eulmi Incident, Wikipedia – atentát na královnu Min
4. Gojong of Korea, Wikipedia
5. Heungseon Daewongun, Wikipedia
6. Empress Myeongseong, World History Encyclopedia
