Článek
Jang Kuej-fej zemřela 15. července 756 pod hrušní na stanici Mawei. Uškrtil ji bílým hedvábím eunuch Kao Li-š', protože císařovy stráže odmítly pokračovat v pochodu, dokud tato žena žije. Syn Nebe souhlasil.
V osmém století byl Čchang-an největší město světa. Kolem milionu obyvatel, tržiště vonící sogdijským hedvábím a indickým kořením, buddhistické pagody hned vedle nestoriánských kostelů. Srdce dynastie Tchang v době, kdy Čína procházela svým nejskvělejším obdobím (a představte si to město, kam se sjíždělo půl známého světa).
Süan-cung, jeden z velkých vládců tchangské dynastie a Syn Nebe, nastoupil na trůn roku 712. Pod jeho patronátem kvetlo básnictví, hudba i kaligrafie. Byl to muž s okem pro krásu. A v roce 737 přišel o to, co miloval nejvíc: zemřela mu milovaná konkubína Wu Chuej-fej.
Dvůr přihlížel, jak přestává hrát na píšťalu. Jak chodí zahradami a nevidí je.
Někdo přivedl Jang Jü-chuan.
Provdána za syna, darována císaři
Přesné datum jejího narození se v záznamech různí: 1. června 719 v Joung-le, jenže prameny se neshodnou ani na provincii. Šan-si nebo S'-čchuan, záleží na tom, který pramen čtete; dnes to prostě nevíme. Víme jen, že osiřela brzy a vychoval ji strýc. Kolem roku 733 (některé prameny uvádějí až 736) ji provdali za prince Šou, za Li Maa, syna samotného Süan-cunga. Manželství, jež jí přineslo jistotu, nepřineslo vášeň.
Okolo roku 740 ji přivedli před císaře. Tang-ské záznamy formulují to, co se stalo, se zdvořilostí, která říká vše i nic zároveň. Stačí vědět, co přišlo potom.
Aby se Jang Jü-chuan mohla přesunout do císařského harému, bylo třeba roztrhnout pouto s princem Šou. Přímý rozvod by byl skandál. Süan-cung zvolil elegantnější cestu: v roce 740 přijala taoistické svěcení. Dostala náboženské jméno Tchaj-čen a stala se jeptiškou, čímž manželství s princem Šou zaniklo. Zbožnost, jež trvala jen pár měsíců. Za krátký čas totiž zamířila rovnou do harému Syna Nebe.
V roce 745 obdržela titul Kuej-fej: vzácná konsortka prvního řádu, nejvyšší hodnost hned pod trůnem. Jang Jü-chuan se stala Jang Kuej-fej. A dvůr začal to jméno tisknout do básní, jako by tušil, že přežije všechny, kdo je psali.
Čínská tradice ji řadí mezi „čtyři velké krásy“ starověku, jenže toto hodnocení pochází ze zdrojů pozdějšího data a jde spíš o poetiku než o přesné historické srovnání. Co ovšem přetrvává v soudobých záznamech: Süan-cung vládnout uměl, jen ztratil vůli k tomu, dokud byla ona nablízku.
V Chuačingských pramenech čas neběžel
Chuačingský palácový komplex ležel v horách nedaleko Čchang-anu, kde ze země tryskal termální pramen. V zimě, kdy venku ležel na horských hřebenech sníh, bylo nádvoří bazénů zahaleno mlhou páry a vzduch voněl mokrým kamenem a nerosty. Sem přijížděl Süan-cung každý rok, a s ním celý dvůr.
Básník Paj Ťü-ji, který psal padesát let po těchto událostech, zachoval jeden obraz: „Jak teplá voda omývala sněhově bílou kůži.“ Je to pohled zvenčí. O tom, co Jang Kuej-fej cítila uvnitř, záznamy mlčí.
Ve vazbě páry, kde se zvuky rozplývaly a siluety rozmývaly, bylo možné zapomenout na tituly i na to, kdo čeká za zástěnou. Cítila teplo pramene prostě jako teplo, jako pouhý fyzický fakt bez jména: teplá voda na kůži, horský vzduch na ramenou, ticho, jež nikdy netrvalo dost dlouho. Poblíž stál sluha s ručníkem a básníci skládali ódy na bledost její kůže v páře, žádný z nich se ovšem nezeptal, co se v ní odehrává. Věděla, že za zdí páry stojí muž, jenž zapomněl, jak se vládne, protože ji zapomenout nedokázal. A věděla také, že tenhle klid je vypůjčený a jednou bude vrácen. To vědomí leželo v teplé vodě jako kámen na dně: pořád cítitelný, pořád studený.
Za zástěnou páry čekala správa říše.
Süan-cung se v povinnostech stával línějším. Zanedbal finanční kontrolu provincií. Přestal svolávat pravidelná státní slyšení. Nechal mocenské vakuum, aby ho zaplnil Jang Kuo-čung, bratranec Jang Kuej-fej, člověk ctižádostivý a jen průměrně nadaný. V roce 752 se z něj stal první ministr. Kompetentní nebyl. Byl akorát po ruce, a to tehdy stačilo.
An Lu-šan táhne z pohraničí
Byl jeden člověk, který čekal na příležitost.
An Lu-šan byl sogdijského původu, vojensky nadaný a ovládal tři pohraniční armády na severovýchodě. Tang-ský dvůr si ho hýčkal: byl zábavný a záznamy ho uvádějí jako přítele Jang Kuej-fej. Spekulace o jejich vztahu se šíří dodnes; přesvědčivý doklad v pramenech ovšem chybí. Co doložené je: Jang Kuo-čung mu nevěřil ani nos mezi očima. Špicloval ho, intrikoval. A An Lu-šan zatím čekal.
V prosinci 755 táhl.
Armáda postupovala k Čchang-anu s rychlostí, která překvapila vojenské odborníky. Do léta 756 bylo hlavní město ztraceno. Süan-cung s celým dvorem uprchl na jih, do provincie S'-čchuan. Pochodující kolona se zastavila na stanici Mawei, malé poštovní stanici v pohořích Šaan-si, více než sto li od Čchang-anu.
Byl 15. červenec 756.
Pod hrušní na Mawei
Vojáci se zastavili.
Šlo o organizovanou vzpouru mužů, kteří přesně věděli, co chtějí. Zabili Jang Kuo-čunga, ministra, v němž viděli příčinu všeho: špatnou vládu, korupci, zbytečnou válku.
Pak přišli za císařem. Chtěli Jang Kuej-fej.
Süan-cung odmítal. Plakal. Nabízel exil, klášter, cokoli. Velitel stráží byl neúprosný: armáda nepokročí ani o krok, dokud tato žena žije.
Starý eunuch Kao Li-š', jenž Jang Kuej-fej znal od prvních let v harému, byl nakonec vyslán, aby věc vyřídil. Odvedl ji stranou od tábora, podle tradice pod hrušeň, kde ji z císařova stanu nebylo vidět. Znal ji celý dvorský život, a přece jí teď v rukou nesl bílé hedvábí.
Bylo jí sedmatřicet let.
Bílé hedvábí bylo rychlé. Pak ji donesli zpět, aby ji Süan-cung mohl naposledy vidět.
Císař abdikoval za několik týdnů. Syn ho odsunul z moci, žít ho ovšem nechal. Süan-cung se vrátil do Čchang-anu, do palácového apartmánu, kde přijímal návštěvy jako stín sebe sama.
Mluvil o ní. Pořád ještě.
Básník Paj Ťü-ji napsal kolem roku 806 svůj „Čchang-chan-ke“, Píseň o věčném smutku. Císař v ní posílá posla k nebeským duchům hledat Jang Kuej-fej za hranicemi tohoto světa. Ta mu po poslu vzkáže: pamatuji si přísahu, kterou jsme si dali v noci hvězdného svátku, kdy jsme si šeptali slova, která neslyšel nikdo jiný.
„V nebi bychom chtěli být jako dva ptáci sdílející jedno křídlo; na zemi jako dvě větve jednoho stromu.“
– Paj Ťü-ji, Čchang-chan-ke (Píseň o věčném smutku), cca 806
Báseň dala tomuto příběhu nesmrtelnost, jakou by si žádný dvorský edikt nekoupil za všechno zlato říše.
Hrušeň na stanici Mawei dávno nestojí. V paměti čínské literatury ale stojí pořád: pod ní kus bílého hedvábí a jméno, jež Süan-cung opakoval ještě tehdy, když už bylo dávno pozdě.
Zdroje a další čtení
1. Yang Guifei, Encyclopædia Britannica
2. Yang Guifei, Wikipedia
3. An Lushan Rebellion, Wikipedia
4. Song of Everlasting Sorrow, Wikipedia
5. Emperor Xuanzong of Tang, Wikipedia
6. Tang Dynasty (618–907), The Metropolitan Museum of Art
