Článek
Patnáctého února 1641 zemřel v Banda Acehu na severním cípu Sumatry sultán Iskandar Thani. Bylo mu asi třicet let a nezanechal syna. Nezůstal ale ani nikdo z mužské linie acehského vládnoucího rodu, kdo by mohl nastoupit po něm. O to se ostatně postaral jeho tchán ještě za svého života.
Tři dny se acehští velmoži nedokázali dohodnout. Dobové zápisy mluví o vážných zmatcích mezi hodnostáři říše, což je v jazyce dvorních písařů obvykle způsob, jak říct, že se ozbrojení muži prostě navzájem přepočítávají.
Osmnáctého února 1641 usedla na trůn jedné z nejmocnějších muslimských říší tehdejší Asie vdova po mrtvém sultánovi. Jmenovala se Tádžul Alam Safiatuddin. Bylo jí asi devětadvacet a vládla dalších čtyřiatřicet let.
Sultán, který dal popravit vlastního syna
Její otec Iskandar Muda vládl Acehu od roku 1607 do své smrti v prosinci 1636 a dodnes je největším jménem acehských dějin. Způsob, jakým se u moci udržel, ale připravil jeho vlastní rod o budoucnost. Hned po nástupu dal uvěznit a posléze zabít svého strýce Husajna. Velmože, jimž se v Acehu říkalo orangkayové (doslova bohatí muži, dvorská a kupecká šlechta; pro hodnostáře užívají prameny také titul bentara), přinutil žít u dvora pod dohledem a zakázal jim stavět si vlastní sídla. A vlastního syna, korunního prince Meurah Pupoka, nechal popravit.
Roku 1617 Aceh dobyl malajský Pahang a do hlavního města přivezli syna poraženého pahangského sultána. Chlapec se jmenoval Radža Budžang a v Acehu už zůstal.
Prameny se rozcházejí v tom, kdy ho oženili s dcerou vítěze. Uvádí se rok 1619 i rok 1620 a věk kolem sedmi až devíti let u obou dětí (a dnes už to nerozsoudí nikdo). Manželství to bylo jen na papíře. Smlouva mezi dvěma dynastiemi, kterou za obě strany podepsaly děti. Skutečnými manželi se stali až roku 1636, kdy Iskandar Muda zemřel a trůn připadl zeti. Ten při nástupu přijal trůnní jméno Iskandar Thani, Iskandar Druhý.
Iskandar Thani vydržel na trůnu jen čtyři roky a jeden měsíc. Ke dvoru si povolal učence Nuruddina ar-Ranirího, rodáka z indického Gudžarátu, a nechal ho zavést pořádek ve věcech víry. Ar-Raniri prohlásil mystickou školu takzvané wudžúdíje za bludařskou, dal její knihy pálit a její stoupence pronásledovat.
Pak sultán zemřel a bylo najednou všechno otevřené.
Proč velmoži vybrali zrovna ji
O tom, co dělala ty tři dny ona sama, prameny mlčí. Bylo jí tehdy asi devětadvacet, svého muže znala od dětství a v paláci, kde ležel mrtvý, se od rána do večera přepočítávaly hlasy. Jestli plakala, nezapsal to nikdo.
Ty tři dny se obvykle vyprávějí jednoduše: ulema, tedy islámští učenci a právníci, byli proti ženě na trůnu a dvorská šlechta ji prosadila proti nim. Prameny to tak jednoduché nemají.
Trůn byl na dosah hned několika orangkayům. Žádný z nich ale nesnesl představu, že by na něm skončil jeho soused, tedy někdo, kdo mu byl ještě včera roven. Vdova po sultánovi a dcera Iskandara Mudy byla jediné jméno, pod které se dokázali podepsat všichni.
Pomohly jí dvě věci. Místní obyčejové právo, adat, mělo pro ženy ve veřejných rolích místo vždycky: sloužily jako vyslankyně i jako palácová stráž a acehská tradice zná i admirálku Keumalahayati, jež na sklonku 16. století velela loďstvu.
Zajímavější je ovšem ta druhá. Za Safiatuddin se postavil ar-Raniri, nejvyšší náboženská autorita říše. Ve svém díle Bustán as-salátín napsal, že Safiatuddin má všechny vlastnosti, které vládce potřebuje. Muž, který krátce předtím pálil knihy, tedy stvrdil, že korunovat ženu je v pořádku (a člověk by rád slyšel, co se mezitím odehrálo).
Historikové se dodnes přou, co se tehdy vlastně stalo. Jedni v tom vidí tah šlechty, která chtěla po dvou silných panovnících konečně slabšího. Druzí připomínají starší jihovýchodoasijskou tradici dědictví po ženské linii. Co následovalo, je doloženo líp.
Její otec vedl dobyvačné tažení skoro každý rok své vlády. Ona nevypravila jediné.
Viděla je, oni ji ne
Trůnní sál v Banda Acehu se otevíral do zahrady a v poledne v něm stálo horko, jež se opíralo do zad. Sultánka seděla na vyvýšeném pódiu za tenkou záclonou. Kdo přišel s prosbou, zdvihl na pozdrav ruce k tváři a obrátil se k jejím oknům. Odpověď mu tlumočili rádcové stojící pod pódiem. Muž, který v tom sále stál, slyšel látku, jak se pohnula, dřív než uslyšel hlas. Cítil vlastní košili přilepenou mezi lopatkami a věděl, že každou kapku potu na jeho spánku někdo za tou záclonou vidí. Sám neviděl nic. Slyšel jen ženský hlas, klidný a nespěchající, přicházející odněkud shora a zprava, a musel do něj odpovídat, aniž tušil, jestli se u toho někdo usmívá.
Anglický obchodník Thomas Bowrey, který do Acehu dorazil krátce po Safiatuddinině smrti, už za jedné z jejích nástupkyň, popsal tenhle způsob audience větou, kterou dnes cituje skoro každá práce o acehských sultánkách.
„Po celou tu dobu na nás hledí, ačkoli my ji vidět nemůžeme.“
Thomas Bowrey (v originále „She all the while looketh upon us, although wee cannot See her“)
Ta záclona nebyla jen mravnostní opatření, ale hlavně nejlepší vyjednávací poloha, jakou tehdy mohl kdokoli mít: sultánka viděla každé hnutí v obličeji na druhé straně a sama neukázala nic (a kdo někdy jednal s někým, komu neviděl do tváře, ví, jak nerovné to je).
První roky vlády strávila mimo jiné tím, že rozebrala, co ar-Raniri postavil. V srpnu 1643 přijel do Acehu učenec Saif ar-Ridžál, žák té školy, kterou dal ar-Raniri pálit, a spor otevřel znovu. Tentokrát ale ar-Raniri prohrál. Ztratil přízeň dvora, roku 1644 Aceh opustil a vrátil se do Indie.
Ze studií v Arábii se roku 1661 vrátil Abdurrauf as-Singkilí a Safiatuddin ho postavila do čela náboženských a soudních věcí říše. Sepsal pro ni malajsky psanou příručku islámského práva a obhajoval, že žena nemusí být jen panovnicí, ale může být i soudkyní.
Co Nizozemcům přece jen odevzdala
Rozšířená verze říká, že Safiatuddin jednala s Nizozemskou Východoindickou společností čtyřiatřicet let a nikdy jí neustoupila. Účetní kniha vypadá jinak.
V Peraku, malajském vazalském státě Acehu, byli roku 1651 zavražděni tamní Nizozemci. Společnost odpověděla blokádou acehských přístavů. Pro říši, která žije z moře, je to nůž na krku. Smlouva z roku 1659 pak přiznala Nizozemcům polovinu perackého cínu a obchodní monopol v acehských přístavech; k tomu faktorii v Padangu na západním pobřeží Sumatry.
Roku 1663 podepsali tamní vládci takzvanou painanskou smlouvu a přešli pod ochranu Společnosti. Aceh tím začal ztrácet kontrolu nad pobřežím, z něhož žil, tedy nad pepřem a zlatem v pásu, který držel od Barusu po Indérapuru. Deli se osamostatnil roku 1669.
Aceh samotný ale zůstal. Nizozemci se do něj pustili teprve roku 1873 a stálo je to válku, která se táhla přes třicet let.
Sečteno a podtrženo: sultánka udržela trůn a mír. Udržela i nezávislost jádra říše a zaplatila za to obchodním impériem, jež dobyl její otec. Byl to obchod.
Dvacátého třetího října 1675 zemřela. Děti neměla žádné a rod Meukuta Alam, dynastie jejího otce, jí skončil.
Trůn přesto nepřipadl muži. Nastoupila po ní Naqiatuddin, pak Zakiatuddin a nakonec Kamalat.
V polovině devadesátých let si nizozemský návštěvník Jacob de Roy zapsal, že sultánka sice svolává shromáždění a má všechny pravomoci, ale potřebuje k rozhodnutí souhlas většiny rádců. A že se v hlavním městě čas od času demonstruje za mužského krále (a takové demonstrace zpravidla nevznikají samy od sebe).
Do Acehu roku 1699 dorazila fatwa, která se dovolávala Mekky. Ženská vláda je podle ní neslučitelná se šaríou. Sultánku Kamalat sesadili rychle a tiše, o rok později zemřela a na trůn dosadili Badra ul-Álama Šarífa Hášima, Araba sajjidského původu.
Jak přesně ta fatwa vznikla, nevíme. Připisuje se soudci zvanému kádí Malik al-Ádil, tedy titulu, jaký v Acehu nosil nejvyšší domácí soudce, a část historiků pochybuje, že vůbec přišla z Mekky. Spíš než o dokument šlo podle nich o autoritu, kterou si k domácímu sporu přizvala silnější strana. Jiní upozorňují na delegaci šarífa Barakáta, která dorazila už roku 1683. Ta ale žádné jasné stanovisko nevyslovila, spor proto putoval do Mekky a učenci Mekky a Medíny ženskou vládu ústy nejvyššího muftího odsoudili až potom.
Jisté je jen datum. Roku 1699 skončilo osmapadesát let, po něž na acehském trůnu seděly čtyři ženy za sebou, a už se to nikdy neopakovalo.
Argument, jímž je sesadili, je dnes slyšet znovu a v nejedné zemi. V Acehu se pro něj museli ohánět autoritou z druhého konce světa. Do té doby tam ženy vládly osmapadesát let.
Zdroje a další čtení
1. Sher Banu A. L. Khan – Sovereign Women in a Muslim Kingdom: The Sultanahs of Aceh, 1641–1699, NUS Press / Cornell University Press, 2017
2. J. Kathirithamby-Wells – Achehnese Control over West Sumatra up to the Treaty of Painan, 1663, Journal of Southeast Asian History, 1969
3. Thomas Bowrey – A Geographical Account of Countries Round the Bay of Bengal, 1669 to 1679, Hakluyt Society, 1905
4. Taj ul-Alam, Wikipedia
5. Iskandar Muda, Wikipedia
6. Iskandar Thani, Wikipedia
7. Zainatuddin of Aceh, Wikipedia
