Článek
Skoro každý Čech ji už držel v ruce, aniž to tušil. Její portrét zdobí od roku 1996 bankovku v hodnotě dvou tisíc korun: vysoké čelo, pevný pohled, účes z časů, kdy secese vládla Evropě. Většina lidí, kteří tou bankovkou platí, si vůbec neuvědomuje, koho nosí v peněžence. A ruku na srdce, kdo si tu tvář při placení vlastně prohlíží?
Že to byla žena, před jejímž hlasem se skláněly operní domy v Berlíně, Londýně i New Yorku. Že zpívala po boku Enrica Carusa a role pro ni psali Giacomo Puccini i Richard Strauss. A že ji na vrcholu slávy vlastní stát zavřel na jejím vlastním zámku a sebral jí pas, aby nemohla za hranice.
Příběh Emy Destinnové je operní i mimo jeviště. Začíná odmítnutím a končí zapomenutou ženou, která rozprodává poklady, aby zaplatila dluhy. A mezi tím leží vlastně jen pár let (pár, ne desítky), kdy patřila k nejslavnějším pěvkyním světa.
Národní divadlo ji odmítlo. Za rok zpívala v Berlíně
Narodila se 26. února 1878 v pražském Novém Městě jako Emilie Pavlína Kittlová. Zpívat chtěla odjakživa, ale cesta na jeviště nevedla přímo. Roku 1897 zaklepala na dveře pražského Národního divadla. A bylo jí řečeno ne.
Kdyby se tehdy urazila a hodila flintu do žita, dnes bychom o ní nevěděli. Jenže ona místo toho odjela za angažmá do ciziny.
Jako pěvecké jméno si vzala jméno své učitelky Marie Loewe-Destinn, z vděčnosti k ženě, která ji vyučila. Svět ji pak znal jako „Emmy Destinn“, doma zůstala Emou Destinnovou. V červenci 1898 debutovala v berlínské Dvorní opeře jako Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Berlín, který jí Praha nedopřála, ji přijal za svou. Zůstala tam až do roku 1909, zpívala desítky rolí a v roce 1901 ji pozvali i na slavnostní scénu do Bayreuthu. Dívka, kterou nechtěli doma, se během jediného roku stala hvězdou.
Salome, Caruso a role, kterou pro ni napsal Puccini
Roku 1906 si ji Richard Strauss vybral, aby v Berlíně vytvořila titulní roli jeho Salome. Premiéru sám dirigoval. Byl to skandálem provoněný triumf. A Destinnová stála přesně uprostřed něj.
Londýn ji poznal už od roku 1904, kdy v Covent Garden debutovala jako Donna Anna v Donu Giovannim; právě tam zpívala i londýnskou premiéru Pucciniho Madam Butterfly, po boku Enrica Carusa. A pak přišla Amerika. Od roku 1908 vládla Metropolitní opeře v New Yorku, kde ji uvedli jako Aidu.
Vrchol přišel 10. prosince 1910. Toho večera vytvořila na scéně Met roli Minnie ve světové premiéře Pucciniho opery La fanciulla del West (Děvče ze zlatého Západu). Dirigoval Arturo Toscanini, jejím partnerem byl Caruso. Za pultem, na jevišti i v hledišti se sešlo všechno, co v tehdejším operním světě něco znamenalo.
Její hlas byl velký, dramatický, s jasně znějící výškou; zpívala Aidu, Butterfly, Leonoru z Trubadúra i Carmen a za život nastudovala na osmdesát rolí. V Praze, v Berlíně, v Londýně, v New Yorku. Byla to prostě česká holka, kterou znal půl světa (a to v časech, kdy se do New Yorku plulo lodí celý týden).
Roku 1910 vytvořila po boku Enrica Carusa hlavní roli ve světové premiéře Pucciniho La fanciulla del West.
Muž, který se kvůli ní naučil česky
Její soukromí bylo stejně dramatické jako její role. Jako mladá dívka se zamilovala do cyklisty Jindřicha Vodílka, tehdejšího šampiona. Otec byl proti sňatku a lásku odmítl. Odmítnutí ji roku 1899 dohnalo tak daleko, že se pokusila skoncovat se životem skokem z balkonu.
Přežila. A skutečná velká láska teprve přijít měla.
Byl jím francouzský barytonista Dinh Gilly, ženatý muž, její dlouholetý partner na jevišti i mimo ně. Aby s ní mohl zpívat i v Praze, naučil se česky (jazyk, který pro Francouze zrovna nezní jako pozvánka). Zpívali spolu v Londýně i v New Yorku a jejich hlasy k sobě patřily stejně jako oni dva.
Roku 1914 si spolu koupili zámek Stráž nad Nežárkou v jižních Čechách. Destinnová ho zaplnila starožitnostmi a zařídila si tam zvláštní „napoleonský pokoj“ plný památek na císaře, kterého tak obdivovala (co ji na tom dobyvateli přitahovalo, se dnes můžeme jen dohadovat). Ještě než válka všechno změnila, zdálo se, že si konečně postavila vlastní svět. Zámek u tiché řeky, muž, kvůli němuž se cizinec učil její mateřštinu, a sláva, která ji čekala za mořem.
Na hranicích na ni čekala policie
Když se za války vracela z Ameriky domů, na rakouských hranicích už na ni čekala policie. Pas jí zabavili. Zakázali jí vycestovat za hranice mocnářství a dali ji pod dohled. Slavná pěvkyně, kterou tleskal celý svět, se stala podezřelou osobou ve vlastní zemi – a musela se stáhnout na svůj zámek, kde pak strávila zbytek války.
Důvodem bylo její češství. Rakousko-Uhersko v ní vidělo českou vlastenku a nebylo daleko od pravdy: v listopadu 1915 při své americké cestě vezla vzkazy pro Maffii, českou domácí odbojovou organizaci, směrem k Haagu. Kontakt, s nímž se měla setkat, se ale neobjevil.
Právě z téhle jediné doložené epizody vyrostly pozdější legendy o Emě Destinnové jako o operní špiónce. Historky o tajných zásilkách, šifrách a intrikách zní sice lákavě, jenže dokumenty je nepotvrzují. Doložená je vlastenka pod dohledem a příležitostná poselkyně se zabaveným pasem, ne profesionální agentka. A popravdě, ke skutečnému dramatu žádnou špionážní romantiku nepotřebujeme.
Válka totiž zavřela pod jednou střechou i její lásku. Dinh Gilly, důstojník v záloze nepřátelské francouzské armády, byl internován právě na jejím zámku. Osud, jenž jinde milence rozděluje, je tady k sobě přikoval. Muž, kterého celá léta vídala mezi zkouškami a představeními, byl teď za zdí, kterou nesměla opustit ani ona. Blízkost tak úplná, že už skoro nebyla útěchou.
Když se za války vrátila domů, sebrali jí pas a nechali ji hlídat na jejím zámku ve Stráži nad Nežárkou.
Poklady mizely ze zámku jeden po druhém
Válka skončila, mocnářství se rozpadlo a Destinnová se dočkala vlastního státu, po němž tak toužila. Slavná léta se ale nevrátila. Roku 1923 se provdala za letce Josefa Halsbacha a v roce 1926 se s jevištěm rozloučila docela.
A zámek se pomalu vyprazdňoval. Už od počátku dvacátých let mizely ze Stráže starožitnosti a cennosti. Prodávaly se, aby pokryly rostoucí dluhy. Proč vlastně sláva sklouzla do zadlužení, se dnes s jistotou říct nedá. Populární verze mluví o tom, že ji z jeviště vyhnala tělesná váha a nepohyblivost a že o majetek přišla špatným hospodařením svým i manželovým. Jenže tyhle výklady jsou špatně doložené a české prameny je označují za nejisté. Jisté je jen tolik, že poklady mizely a dluhy rostly.
Zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích, na mrtvici krátce po oční operaci. Bylo jí jednapadesát. Pohřbili ji do Slavína na vyšehradském hřbitově, mezi české velikány.
Rakousko-Uhersko jí kdysi sebralo pas, aby nemohla za hranice. Mocnářství se za tři roky nato rozpadlo. Ona dostala nebe – její jméno nese planetka 6583 Destinn – a dostala i něco pozemštějšího: dnes její tvář putuje v peněženkách po celé zemi, k níž se tak tvrdošíjně hlásila, i když ji za to kdysi zavřeli na jejím vlastním zámku.
Zdroje a další čtení
1. Emmy Destinn, Wikipedia
2. Ema Destinnová, Wikipedie
3. Emmy Destinn, Encyclopaedia Britannica
4. Dinh Gilly, Wikipedia
5. Stráž nad Nežárkou (zámek), Wikipedie
6. Ema Destinnová, Město Stráž nad Nežárkou
7. Kdo je kdo na našich bankovkách, Česká národní banka
