Článek
Bylo jí něco přes šedesát let a v ruce třímala starou křesadlovou pušku, jakou používali její otcové proti Britům už tři generace. Zvedla ji nad hlavu, aby ji viděli všichni náčelníci, kteří seděli kolem a mlčeli. A pak řekla větu, kterou si dodnes v Ghaně předávají z generace na generaci: pokud se muži Ašantů budou chovat jako zbabělci, budou bojovat ženy.
O pár dní později stálo v poli pět tisíc ozbrojených mužů. A začala poslední válka, kterou nezávislý ašantský národ svedl s Britským impériem.
Abychom pochopili, proč jedna stará žena dokázala rozpoutat válku pouhou řečí, musíme se vrátit o čtyři roky zpátky – do chvíle, kdy Ašantům vzali krále.
Národ, který seděl na zlatě
Ašantská říše ležela v srdci dnešní Ghany a Britové s ní zápasili už od roku 1824. Byla to říše zvláštní hned v několika ohledech. Za prvé měla obrovské zásoby zlata – tolik, že celé pobřeží dostalo od Evropanů jméno Zlaté pobřeží (které jim ostatně zůstalo v ústech ještě dlouho poté). Za druhé měla armádu, jaká v západní Africe neměla obdoby, a Britové to však poznali na vlastní kůži.
A za třetí – a to je pro celý příběh podstatné – to byla společnost, kde ženy nebyly jen ozdobou trůnu. Ašantové žili v matrilineárním řádu. Nástupnictví, půda i posvátná autorita procházely po ženské linii. V každém městě stála po boku náčelníka takzvaná královna matka, ohemaa. Nebyla to manželka vládce. Byla to žena, jež vládce vybírala, radila mu a v případě potřeby ho i kárala. Vždyť její hlas měl v radě váhu, jakou by evropská šlechtična té doby nepochopila.
Do této role vstoupila kolem roku 1894 i žena jménem Yaa Asantewaa. Narodila se zhruba roku 1840 ve vesnici Besease v ašantském vnitrozemí. Provdala se za náčelníka a měla dceru. Když se jejím bratrem stal vládce města Ejisu, stala se ona královnou matkou Ejisu. V klidnějších časech by možná dožila jako vážená stařena, kterou lidé zdraví na cestě a jejíž slovo něco znamená u soudu.
Jenže časy klidné nebyly.
Krále odvezli přes moře
Roku 1896 vypukla čtvrtá anglo-ašantská válka a skončila způsobem, jenž pro Ašanty znamenal ponížení horší než porážka v bitvě. Britové obsadili hlavní město Kumasi bez boje. Ašantský panovník Prempeh I. se rozhodl, že nebude prolévat krev svého lidu za předem prohranou věc, a vzdal se.
Odměnou mu bylo vyhnanství. Britové ho i s nejvyššími hodnostáři odvezli nejdřív do Sierry Leone a nakonec až na Seychely, ostrovy uprostřed Indického oceánu, tisíce kilometrů od domova (dál od Kumasi už poslat téměř nešlo). Do Kumasi dosadili britského „rezidenta“, jenž měl vládnout přímo. Ašantům vzali krále a nechali jim prázdný trůn.
Ale ne ten pravý. Ten zůstal skrytý.
Stolička, na kterou se nesmělo sednout
Aby člověk pochopil, co přišlo dál, musí nejdřív vědět, čím byla pro Ašanty Zlatá stolička. Jmenovala se Sika Dwa Kofi a nebyl to jen kus zlatem obitého nábytku. Podle ašantské tradice v ní přebývala samotná duše národa – ne jednotlivce, ne panovníka, ale celého lidu jako společenství živých, mrtvých i dosud nenarozených.
A právě proto na ni nikdo nikdy neusedl. Ani král. Zlatá stolička se pouze nosila při obřadech, kladla se na vlastní trůn vedle panovníka a byla střežena tak žárlivě, že když ji Britové roku 1896 hledali, nenašli ji. Ašantové ji ukryli tak dobře, že po ní nezůstala stopa.
To všechno guvernér sir Frederick Hodgson buď nevěděl, nebo vědět nechtěl.
„Kde je moje stolička?“
V březnu roku 1900 svolal Hodgson zbývající ašantské náčelníky do Kumasi. Postavil se před ně a pronesl řeč, jež měla být demonstrací britské moci. Prohlásil se za nového vládce Ašantů. A pak vznesl požadavek, který mu podle jeho logiky náležel: chtěl, aby mu přinesli Zlatou stoličku, aby na ni mohl usednout.
Osobně. On, britský guvernér, chtěl svým tělem spočinout na předmětu, na který se za celou historii národa neodvážil posadit ani jediný ašantský král. (Zkuste si tu drzost představit.)
Ať už si Hodgson uvědomoval cokoli, právě se dopustil urážky, jakou si Ašantové nedokázali představit ani ve snu. Nešlo přece o nábytek. Šlo o to, že cizinec chtěl usednout na duši jejich národa – a tím ji zničit. Rada náčelníků se rozešla v tichu. A pak se sešla znovu, tentokrát tajně.
Když muži mlčeli, promluvila ona
Na tajné válečné radě v Kumasi seděli muži, již měli rozhodnout o osudu národa. A váhali. Nebyli zbabělí, jen realisté. Věděli, co dokáže britské dělostřelectvo. Věděli, co se stalo s Prempehem. Viděli před sebou vyhnanství, popravy, spálené vesnice. Kdo by se jim divil? Mlčení kolem stolu bylo mlčením mužů, kteří počítají ztráty.
A tehdy vstala Yaa Asantewaa.
Nebyla to bojovnice z povolání. Byla to stařena, matka a královna jednoho města. Ale podle tradice, kterou si Ghana dodnes vypráví, se rozhlédla po sedících náčelnících a řekla jim něco v tom smyslu, že za starých časů by muži Ašantů nedopustili, aby jim vzali krále bez jediného výstřelu. A dodala větu, která se stala legendou: jestli se náčelníci Ašantů chtějí chovat jako zbabělci, pak budou bojovat ženy. Budou bojovat, dokud nepadne poslední z nich.
Byla to nejúčinnější zbraň, jakou proti mužům své doby mohla použít: zahanbila je (a proti muži, který se bojí o svou čest, ostřejší zbraň neexistuje). Postavila jejich mužnost proti své vlastní odvaze staré ženy – a oni to nemohli snést.
Legenda praví, že pak popadla pušku a vypálila do vzduchu. Ať už se to stalo přesně takto, nebo trochu jinak, výsledek byl prostě stejný. Náčelníci povstali. A z královny matky Ejisu se stala velitelka armády.
Tajná válečná rada v Kumasi, březen 1900.
Několik měsíců u pevnosti v Kumasi
Válka o Zlatou stoličku začala na jaře roku 1900. Ašantové sebrali vojsko, které dobové odhady kladou zhruba na pět tisíc mužů, a obklíčili britskou pevnost v Kumasi. Uvnitř se ocitl sám guvernér Hodgson, jeho žena a hrstka vojáků – posádka čítající sotva několik set mužů, převážně afrických koloniálních jednotek v britských službách.
Následovalo obléhání, jaké západní Afrika do té doby nezažila. Ašantové sevřeli pevnost do kleští. Přerušili zásobovací cesty. Uvnitř docházely potraviny i léky, šířily se nemoci, obránci umírali spíš na úplavici a hlad než na kulky. Týdny se táhly a britská pevnost držela jen o vlásek.
Nakonec se guvernérovi Hodgsonovi podařilo s částí posádky prolomit obklíčení a probít se k pobřeží. Zbytek mužů nechal v pevnosti a Ašantové v obléhání pokračovali dál. Trvalo měsíce, než se přes ašantský odpor probila britská odlehčovací kolona, která nakonec dorazila k Kumasi s posilami. Teprve tehdy Ašantové obléhání ukončili a stáhli se.
Na africké poměry, řekněme rovnou, šlo o pozoruhodnou vojenskou operaci. Stará žena, která nikdy nevelela vojsku, udržela impérium v šachu po celé měsíce.
Ale impérium mělo víc mužů, víc pušek a víc dělostřelectva. A mělo čas.
Konec v poutech
Když odpor opadl, začal britský lov na jeho vůdce. Yaa Asantewaa byla dopadena koloniálním četnictvem na útěku ke své vesnici. Její vojsko se rozprchlo.
Popravit šedesátiletou královnu matku by z ní samozřejmě udělalo mučednici, jejíž jméno by národ nikdy nezapomněl. To Britové věděli moc dobře. Zvolili proto trest, jenž se jim už jednou osvědčil. Yaa Asantewaa a skupinu dalších vůdců odsoudili k vyhnanství na Seychely – na tytéž ostrovy, kam předtím poslali krále Prempeha.
A tak se stalo, že se poražená velitelka a vyhnaný král setkali znovu. Ne v Kumasi, ale na malém ostrově uprostřed Indického oceánu, v exilovém táboře koloniální správy, obklopeni oceánem, který nikdy předtím neviděli.
Dvacet let za mořem
O těch posledních letech vlastně víme málo a fakta je třeba brát opatrně. Jisté je, že Yaa Asantewaa strávila na ostrově Mahé zbytek života. Roky plynuly. Sžila se s vyhnanou ašantskou komunitou, žila v blízkosti krále, kterého se kdysi pokusila pomstít. Domů se nikdy nevrátila.
Zemřela na Mahé 17. října 1921, ve věku kolem osmdesáti let. Zemřela přirozenou smrtí – ne v boji, ne na popravišti, ale ve vyhnanství, daleko od půdy, za kterou pozvedla zbraň. Ironií osudu se král Prempeh o pár let později konečně směl vrátit do Kumasi. Ona ne. Její tělo zůstalo na ostrově, jenž jí nikdy nebyl domovem.
Válka o Zlatou stoličku skončila britským vítězstvím a připojením Ašantů k britské koloniální správě. A přesto Britové v jednom prohráli. Zlatou stoličku – tu pravou, posvátnou Sika Dwa Kofi, kvůli níž to celé začalo – nezískali nikdy. Zůstala ukrytá. Duše národa jim vyklouzla z rukou.
Na seychelském Mahé strávila poražená královna posledních dvacet let života, tisíce kilometrů od Kumasi.
Žena, kterou přivezli domů
Yaa Asantewaa se nakonec do Ghany vrátila – jen o téměř sto let později a jen symbolicky. Její jméno dnes v Ghaně nese škola, muzeum i celá řada žen, které rodiče pojmenovali po královně matce, jež zahanbila muže a pozvedla zbraň, když se všichni ostatní báli.
Zbývá jedna otázka, na kterou historie nedá jasnou odpověď. Kdyby ta stará žena onoho březnového dne v Kumasi mlčela jako všichni ostatní, možná by dožila v klidu ve své vesnici, vážená a zapomenutá. Rozhodla se místo toho pro válku, kterou nemohla vyhrát, a pro dvacet let za mořem.
A přesto je to právě ona, koho si Ghana pamatuje – ne krále, který se vzdal bez boje, ale ženu, která vzala do ruky pušku, když jí bylo přes šedesát.
Zdroje a další čtení
1. Yaa Asantewaa (c. 1850–1921), Encyclopedia.com
2. The History of Nana Yaa Asantewaa, Yaa Asantewaa Past Girls Association UK
3. Yaa Asantewaa, Wikipedia
4. War of the Golden Stool (1900), Wikipedia
5. Golden Stool, Wikipedia
6. Prempeh I, Wikipedia
