Článek
Na Gianicolu, na kopci nad Římem, stojí bronzová jezdkyně. Kůň se vzpíná, žena drží v pravé ruce pistoli a levou tiskne k tělu novorozeně. Socha je vysoká čtyři a půl metru, odlil ji sochař Mario Rutelli a odhalili ji 4. června 1932, při oslavách padesátého výročí Garibaldiho smrti. Pod podstavcem tehdy stáli italský král s královnou a předseda vlády Benito Mussolini. Přihlížela asi stovka posledních žijících garibaldiánů.
V travertinovém podstavci je zazděná schránka s ostatky ženy, kterou socha představuje. Byl to její čtvrtý hrob.
Do prvního ji v srpnu 1849 uložili v písku u Mandriole. Vydržel šest dní.
Ta žena se jmenovala Ana Maria de Jesus Ribeiro, narodila se v Brazílii a číst ani psát se nenaučila. Skoro všechno, co o ní svět ví, pochází z jedné knihy. Napsal ji její muž, dlouho po tom, co ji pohřbil.
Kdo byla čtrnáctiletá nevěsta ševce z Laguny?
Narodila se 30. srpna 1821 v Morrinhos v jihobrazilské provincii Santa Catarina. Otec Bento Ribeiro da Silva byl honák dobytka, matka se jmenovala Maria Antônia de Jesus Antunes a Ana byla třetí z deseti dětí. Během několika let jí epidemie vzaly otce i tři bratry. Rodina zchudla a odstěhovala se do přístavní Laguny.
Na své čtrnácté narozeniny, 30. srpna 1835, si v tamním kostele vzala ševce Manuela Duarteho de Aguiar. Kdo ten sňatek domluvil a kdo ho chtěl, nevíme.
Jeho další osud se rozpadá do několika verzí. Podle jedněch ji opustil a dal se k císařskému vojsku, podle jiných ho odvedli, podle dalších pil a byl na ni hrubý. Bezpečně se ví jen tolik, že v roce 1839 už v Laguně nebyl. Ana byla podle práva pořád vdaná. Zbyly jí po něm vlastně dvě věci: cizí příjmení a papír, který ji vázal k muži, o kterém nikdo nevěděl, jestli je naživu.
Pak přišla válka.
Jižní Brazílie byla od roku 1835 v povstání. Gaučové z Rio Grande do Sul se odtrhli od císařství a jejich republika si najala do námořní služby italského vyhnance Giuseppa Garibaldiho. 22. července 1839 vplul do Laguny a město padlo. O týden později tam povstalci vyhlásili Juliánskou republiku; vydržela čtyři měsíce.
A tady začíná ta věta.
Garibaldi ve svých pamětech napsal, že Anu uviděl z paluby dalekohledem, došel za ní do domu a řekl jí v italštině, které nerozuměla: „Tu devi esser mia.“ Musíš být moje. A dodal, že těmi prostými slovy stvořil pouto, jež mohla rozvázat jen smrt.
Je to nádherná scéna a ověřit se nedá. Garibaldi ji zapisoval v době, kdy byla Anita mrtvá už léta a kdy se z ní v Itálii stávala světice sjednocení. Dalekohled, okno i ta věta jsou jeho verze (jinou už přece neměl kdo vyprávět). Historik Roberto Balzani, autor jejího hesla v Italském biografickém slovníku, na to upozorňuje otevřeně: u chudé negramotné ženy se legenda od doloženého odděluje jen velmi těžko.
Tehdy jí bylo sedmnáct, jemu dvaatřicet a společný jazyk neměli. Co mezi nimi v tom domě proběhlo, proběhlo beze slov, protože jinak to ani nešlo. Doložené je jiné datum: na podzim 1839, krátce po svých osmnáctých narozeninách, stála na palubě lodi Rio Pardo. Od té chvíle byla ve válce.
Co udělá žena, které řeknou, že její muž padl?
V listopadu 1839 se povstalci bili u Imbituby a pak znovu u Laguny. Podle italské encyklopedie při jedné z těch srážek sama nabila dělo a vypálila první ránu.
Následující rok ji u Curitibanos zajali císařští. Řekli jí, že Garibaldi padl. Vyžádala si prý dovolení hledat ho mezi padlými, a když jí vyhověli, vzala koně a jela.
Co při tom cítila, nezaznamenal nikdo; z těch dnů se dochovalo jen to, co dělalo její tělo. Několik dní jela sama cizím krajem, promoklá až na kůži; mokrá vlna na těle neuschne, drží se jako druhá kůže a při každém kroku koně dře pod pasem. Řeku Canoas přeplavala v sedle, kůň pod ní ztrácel dno a ona se držela hřívy. Do tábora u Vacarie dojela těhotná a našla svého muže živého.
Syn Menotti se jí narodil 16. září 1840. Za dvanáct dní na tábor zaútočili a ona s novorozencem přivázaným k hrudi znovu seděla v sedle a ujížděla do lesů. Přesně tenhle okamžik odlil o dvaadevadesát let později Mario Rutelli do bronzu na Gianicolu.
V roce 1841 pro ně válka skončila a zůstali na mizině. Odešli přes hranice do Montevidea. 26. března 1842 se vzali v kostele svatého Františka. Aby to bylo možné, muselo se prohlásit, že Manuel Duarte je mrtev.
Kdy a kde zemřel prameny nevědí.
V Uruguayi se jim narodily další tři děti: v roce 1843 Rosa, která zemřela ve dvou letech, v roce 1845 Teresita a v roce 1847 Ricciotti. Garibaldi mezitím velel italské legii ve válce, které se dodnes říká prostě Velká. Jeho legionáři nosili červené košile. Ta barva se s nimi vrátila do Evropy a zůstala v ní dodnes.
Koncem prosince 1847 vyplula s dětmi zpátky. Do Janova dorazili 2. března 1848. V Itálii do té doby nikdy nebyla a její jazyk se učila od svého muže.
Proč ji z obleženého Říma nikdo neposlal pryč?
V únoru 1849 vyhlásili v Římě republiku a Garibaldi se stal jejím vojákem. Na jaře na město vytáhli Francouzi. 26. června 1849, uprostřed obléhání, se bez ohlášení objevila v jeho hlavním stanu ve Villa Spada. Čekala páté dítě. Odejít odmítla a už se od něj neodloučila (kdo by ji taky posílal pryč, když si to místo vybrala sama).
30. června republika kapitulovala. Garibaldi odmítl složit zbraně a 2. července vyvedl z Říma asi čtyři tisíce pěších a osm set jezdců. Anita jela mezi nimi. Cílem byly Benátky, poslední italská republika, jež ještě držela. Za nimi šla vojska francouzská, rakouská, španělská i neapolská.
Šli přes Apeniny a přes San Marino. Kolona cestou tála jako sníh na slunci. Z těch tisíců zbývalo koncem července pár set lidí. V noci na 1. srpna se Garibaldi s hrstkou nejvěrnějších protáhl rakouským kordonem k moři, 2. srpna v Cesenatiku zabavil třináct rybářských bragozz a vyplul na sever. Rakouské lodě je zachytily hned první noc na moři, u Punta di Goro.
Ti, kdo unikli, přistáli 3. srpna u Magnavaccy, v comacchijských lagunách.
Anita už tehdy nemohla chodit. Nesli ji na člunu rákosím: srpen je v těch mokřinách vlhký a horký, voda tam páchne solí a hnijícím rákosem a v noci nad hladinou stojí komáři. Co z toho vnímala, zůstalo jen v ní. Pak ji položili na matraci a odvezli na Guiccioliho statek u Mandriole. Přijel lékař Pietro Nannini ze Sant'Alberta.
Zemřela 4. srpna 1849 ve tři čtvrtě na osm večer. Bylo jí sedmadvacet. Do osmadvacátých narozenin jí zbývalo šestadvacet dní. Na příčině se prameny neshodnou: většina mluví o malárii, některé o tyfu. Jisté je vyčerpání a horečka, k tomu osmý měsíc těhotenství.
Garibaldiho hnaly rakouské hlídky dál a musel odejít do hodiny. Lidé ze statku zahrabali tělo do písku u místa zvaného Motta della Pastorara, aby ho patroly nenašly. Šest dní nato ho našly děti. Traduje se, že z písku vyčnívala ruka.
Na hřbitov v Mandriole ji uložili 11. srpna, a tehdy se do věci vložily úřady. Ravennský nemocniční chirurg Luigi Fuschini, povolaný jako soudní znalec, si při ohledání všiml stop na krku a napsal do zprávy slovo „uškrcení“. 14. srpna zatkli bratry Ravagliovy, Stefana a Giuseppa. Obvinili je ze spoluúčasti na vraždě a zároveň z toho, že u sebe ukrývali uprchlého generála. Fuschini svůj závěr odvolal a stopy vysvětlil rozkladem (co ho mezitím přesvědčilo, dnes nezjistíme). Bratry pustili 7. září.
Několik týdnů byla mrtvá Anita Garibaldi důkazem v případu vraždy.
Garibaldi si pro ni přijel v září 1859. Ostatky nechal převézt do Nice, kde se narodil. O rok později připadla Nice Francii (hranice se pohnula, ona ne); její třetí hrob tak skončil v cizí zemi.
Legenda mezitím rostla rychleji než cokoli doloženého. Jak upozorňuje Balzani, Garibaldiho životopisec Giuseppe Guerzoni z ní už v roce 1882 udělal „mučednici lásky“, ženu, jež zemřela pro jednoho muže a jednu vlast. To, že v osmnácti odešla do války a právo ji pořád vázalo k manželovi, kterého si nevybrala, se do toho obrázku nehodilo, a tak se kolem toho chodilo jako kolem horké kaše.
Počátkem třicátých let si italská vláda vyžádala povolení převézt ostatky do hlavního města. Z Nice je 8. ledna 1932 dopravili do janovského Stagliena a 2. června je zvláštní vlak dovezl do Říma. Průvod šel po via Nazionale kolem Vittoriana a nahoru na Gianicolo, kamery Istituto Luce z toho natočily týdeník: rodina, král, královna, delegace, předseda vlády (záběry se dochovaly a dají se pustit dodnes). Pomník odhalili 4. června.
Rutelli ji odlil ve chvíli z roku 1840, s koněm ve skoku a pistolí v pravé ruce. Syn v levé měl tehdy dvanáct dní. Ten výjev se odehrál v brazilském vnitrozemí, v zemi, do níž se už nikdy nevrátila, a v době, kdy o Itálii věděla jen to, co jí kdo řekl.
U Mandriole stojí na místě, kde ležela těch šest dní, kámen; na Gianicolu čtyři tuny bronzu na travertinovém podstavci.
„Musíš být moje,“ zapsal Garibaldi o ženě, která po sobě nenechala jedinou větu, jen podpis. Čí vlastně byla?
Zdroje a další čtení
1. Roberto Balzani – RIBEIRO DA SILVA, Ana Maria (Anita), Dizionario Biografico degli Italiani, sv. 87, Treccani, 2016
2. Garibaldi, Anita, Enciclopedia Italiana, Treccani
3. Giuseppe Garibaldi: Memorie autobiografiche. Vlastní paměti, z nichž pochází věta „Tu devi esser mia“ i scéna s dalekohledem.
4. Monumento ad Anita Garibaldi al Gianicolo, Roma Capitale (oficiální stránky města Říma)
5. Traslazione della salma di Anita Garibaldi da Genova a Roma (1932), Archivio storico Istituto Luce
6. Fattoria Guiccioli, Anita Garibaldi, Mandriole. Patrimonio culturale dell'Emilia-Romagna (PATER)
7. Anita Garibaldi, Wikipedia (it)
8. República Juliana, Wikipédia (pt)
9. Giuseppe Guerzoni – Garibaldi, Barbèra, Florencie 1882 (plný text na LiberLiber)
