Článek
Vyšehrad, konec září roku 1330. V domě svého nevlastního bratra, kanovníka Jana Volka, umírá žena, jíž je osmatřicet let a která by podle svého původu měla být první dámou celého království. Místo toho leží skoro bez prostředků, odkázaná na milost příbuzných, s plícemi rozežranými souchotinami. Její manžel, český král, je někde v cizině, kde tráví většinu svého života. A její nejstarší syn, chlapec, kterého před sedmi lety poslali na francouzský dvůr, je od ní vzdálený stovky mil.
Už ji nikdy neuvidí.
Ta žena se jmenuje Eliška Přemyslovna. A ten chlapec se za pár let stane Karlem IV., nejmocnějším a nejslavnějším panovníkem, jakého české země poznaly.
Abychom pochopili, jak se dcera českého krále a poslední dědička čtyři sta let staré dynastie ocitla na tomhle lůžku, musíme se vrátit skoro o čtyřicet let zpátky.
Po celém rodu zůstala jediná dívka
Eliška se narodila 20. ledna 1292 v Praze jako dcera krále Václava II. a Guty (Judity) Habsburské. Přišla na svět do rodu, který podle pověsti založil Přemysl Oráč a který od té doby vládl Čechám nepřetržitě déle než čtyři staletí. Nic tehdy ovšem nenasvědčovalo tomu, že právě na jejích bedrech ta dynastie jednou skončí.
Matka jí zemřela, když bylo Elišce sotva pět let. V roce 1305 zemřel i otec. A o rok později, roku 1306, byl v Olomouci za dosud ne zcela objasněných okolností zavražděn její bratr Václav III., poslední muž na přemyslovském trůně. Ranou jediné dýky vymřel po meči rod, který držel české země déle, než si kdokoli u dvora dokázal vzpomenout.
Zůstala Eliška. A s ní zůstalo něco, co bylo v tu chvíli cennější než ona sama: legitimita. Kdo si vzal ji, získával pokrevní nárok na českou korunu. Přesně o tenhle nárok se pak čtyři roky přetahovaly cizí rody (představte si tu situaci: prázdný trůn a jediná osiřelá dívka s krevním nárokem). Trůn prošel narychlo rukama Rudolfa Habsburského i Jindřicha Korutanského a země se zmítala v zápase o to, kdo usedne na uprázdněné místo.
Eliška, vychovávaná poblíž Pražského hradu a spojovaná s klášterem svatého Jiří, byla v té partii tím nejcennějším kamenem. A jako s kamenem s ní bylo také naloženo.
V osmnácti ji provdali za čtrnáctiletého cizince
Řešení přišlo v podobě sňatku, který měl přepsat mapu střední Evropy. Roku 1310, ve svých osmnácti letech, byla Eliška ve Špýru provdána za Jana Lucemburského, syna římského krále a pozdějšího císaře Jindřicha VII.
Ženichovi bylo čtrnáct.
Za tím věkovým nepoměrem nestála náhoda, ale chladná logika obchodu. Lucemburkové potřebovali Eliščin přemyslovský původ, aby mohli vytlačit neoblíbeného Jindřicha Korutanského a vztáhnout ruku po Praze. Eliška do svazku přinášela to jediné, na čem opravdu záleželo: korunu. Její tělo bylo doslova nosičem nároku, jenž se sňatkem přesouval z vymřelého rodu na dům lucemburský (čtrnáctiletému ženichovi přitom sotva došlo, co všechno na tom sňatku visí).
Dne 7. února 1311 byli oba v Praze korunováni. Osmnáctiletá královna a její chlapecký král. Na papíře vítězství, na kterém stály naděje celé země. Ve skutečnosti základ svazku, který se měl rozpadnout dřív, než z něj chlapec dospěje v muže.
Špýr roku 1310: osmnáctiletou nevěstu provdali za čtrnáctiletého Jana Lucemburského a s ní přešla na cizí rod i česká koruna.
Manžel byl pořád pryč a začal se jí bát
Jan Lucemburský se ukázal jako panovník neposedný, ctižádostivý a v Čechách skoro nepřítomný. Válčil a intrikoval po celé Evropě, od Itálie po Litvu, zatímco domácí správu přenechával jiným. Do dějin vstoupil jako „král cizinec“ a posléze jako slepý rytíř, jenž zahynul v čele francouzského vojska u Kresčaku. Doma ho ale bylo pořád pomálu.
Eliška byla jeho pravý opak: hrdá, sebevědomá a politicky činorodá žena, která se cítila být dědičkou země, ne pouhou manželkou přivandrovalého krále. A právě tady je třeba příběh číst obezřetně.
Hlavním pramenem k Eliščinu životu je Zbraslavská kronika, sepsaná v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sama štědře podporovala. Kronika jí otevřeně straní a Jana líčí v temných barvách; právě z ní pochází tradiční obraz „ukřivděné královny a věrolomného krále“. Tvrdí se v ní, že se král své ženy začal bát, že v její ctižádosti a v její oblibě u české šlechty viděl hrozbu pro vlastní trůn. Nakolik to odpovídalo tomu, co se opravdu odehrávalo v hlavě Jana Lucemburského, dnes nevíme. Doložit se dá jen to, co následovalo.
Roku 1316, čtrnáctého května, se Elišce narodil syn. Pokřtili ho Václav, po přemyslovských předcích. Byl to on, kdo měl jednou spojit oba rody a stát se největším z českých panovníků. Zatím to byl ale jen chlapec, kolem něhož se stahovala mračna.
Dokážeme si tu ženu představit v jejích komnatách, obklopenou dvořany, kteří jí jedním dechem lichotili a druhým donášeli králi, s vědomím, že každé její gesto se dá vyložit jako spiknutí (a člověk si snadno domyslí, jak osamělá v takovém kruhu byla). Manžela vídala jen mezi taženími. Vlastní zemi cítila jako svou, a přece v ní neměla pevnou půdu pod nohama.
Vzali jí děti. Syna poslali do Francie
Rok 1319 přinesl rozvrat. Podle pramenů jedna z dvorských frakcí buď přemluvila Elišku, aby usilovala o dosazení malého syna na trůn místo Jana, nebo namluvila Janovi, že to Eliška chystá. Které z toho platí a zda šlo o skutečné spiknutí, nebo jen o pomluvu, se ze stranických pramenů spolehlivě vyčíst nedá.
Jan zareagoval silou. Obsadil hrad Loket, kde tehdy Eliška pobývala, odebral jí tři nejstarší děti a malého Václava, budoucího Karla, dal na několik měsíců zavřít. Královna byla odsunuta na Mělník a posléze musela ze země odejít úplně. Kolem roku 1323 zamířila do Bavor, kam se mezitím provdala její dcera Markéta. Král jí zastavil vyplácení příjmů. Z první dámy království se stala vyhnankyně závislá na cizí přízni.
A pak přišla rána, kterou už nešlo vzít zpět.
Roku 1323, ve svých sedmi letech, byl malý Václav poslán na francouzský královský dvůr. Tam při biřmování přijal jméno Karel, po svém prastrýci, francouzském králi Karlu IV. Strávil ve Francii zhruba sedm let a dostalo se mu vzdělání, jaké z něj později učinilo jednoho z nejvzdělanějších panovníků své doby.
Svou matku už ale nikdy nespatřil.
To je potřeba říct přesně, protože se to v převyprávěních často plete: nebyla to Eliška, kdo ztratil z očí svou matku. Byl to Karel, kdo od sedmi let vyrůstal bez té své a kdo se s ní až do její smrti znovu nesetkal. Když roku 1330 umírala, byl její nejslavnější syn stovky mil daleko a mezi nimi ležel čas, který se nedal dohnat.
Vyšehrad na sklonku roku 1330: opuštěná královna umírá v domě svého bratra, zatímco její syn vyrůstá daleko ve Francii.
Přemyslovská linie ve zkratce:
• 1292 – narození Elišky, poslední generace vládnoucího rodu
• 1306 – vražda bratra Václava III.; mužská linie Přemyslovců vymírá
• 1310 – sňatek s Janem Lucemburským; koruna přechází na Lucemburky
• 1316 – narození syna Václava, budoucího Karla IV.
• 1323 – sedmiletý syn odchází do Francie a matku už nespatří
• 1330 – Eliška umírá na Vyšehradě
Umírala chudá. Dějiny si ji zapamatovaly jen jako matku
Do Čech se Eliška vrátila roku 1325, už nemocná souchotinami. Královskou rentu jí manžel předtím zastavil, a tak žila z podpory svého nevlastního bratra Jana Volka, nemanželského syna Václava II. a pozdějšího biskupa, a dalších příbuzných. Poslední léta věnovala tomu, co jí ještě zbylo: sbírání svatých ostatků a podpoře zbraslavského kláštera, přemyslovského pohřebiště.
Zemřela 28. září 1330 v bratrově domě na Vyšehradě. Bylo jí osmatřicet. Prvního října ji pohřbili na Zbraslavi, po boku otce a bratra, mezi předky, jejichž rod na ní skončil.
A tady se příběh láme do své nejtrpčí ironie.
Syn, kterého jí vzali, se roku 1346 stal českým králem a záhy i císařem Svaté říše římské. Jako Karel IV. povznesl Prahu na jedno z center Evropy, založil univerzitu, vystavěl nový hrad i katedrálu a vtiskl českým zemím jejich zlatý věk. Muž, o němž Češi dodnes mluví jako o „Otci vlasti“, vděčil za svůj přemyslovský nárok, za pokrevní pouto k české koruně, právě jí. Té ženě, kterou dějiny odsunuly do jediné věty: matka Karla IV. (na to se koneckonců v záři jeho vlastní slávy snadno zapomíná).
Poslední Přemyslovna, v jejímž těle se přenášela koruna čtyř století, po sobě zanechala největšího z českých králů a skoro nic víc, co by neslo její vlastní jméno.
Zbraslavská kronika, jež nám o ní vypráví nejvíc, ji vylíčila jako světici mezi křivdami. Byla psána tam, kde Eliška ležela, a stranila jí, jak jen mohla. Kolik z jejího hoře byla skutečnost a kolik obraz vytvořený vděčnými mnichy, se dnes už nedozvíme.
Jistá je jen jedna věc. Své zlaté století dostala Praha od jejího syna. Nárok na trůn dostal syn od ní. A ona ze všeho toho lesku nedostala nic než hrob mezi vymřelým rodem a řádku ve stínu vlastního dítěte.
Zdroje a další čtení
1. Eliška Přemyslovna, Wikipedie
2. Elizabeth of Bohemia (1292–1330), Wikipedia
3. John of Bohemia, Wikipedia
4. Charles IV, Holy Roman Emperor, Wikipedia
5. Eliška Přemyslovna, Encyklopedie Prahy 2
6. Kronika zbraslavská (Chronicon Aulae Regiae) – hlavní vyprávěcí pramen k Eliščinu životu; sepsaná na Zbraslavi, jí stranící (nutno číst kriticky)
