Článek
Po Agege Motor Road v Lagosu se 30. září 1979 táhl průvod, jaký hlavní město dlouho nevidělo. Vpředu šel hubený muž se saxofonem, za ním tisíce lidí. Nesli rakev.
Šli s ní skoro dvacet kilometrů, městem plným prachu a klaksonů, kolem vojenských hlídek, až k bráně kasáren Dodan Barracks, sídla nigerijské hlavy státu. Tam rakev postavili na zem a prostě odešli.
Datum nebylo náhodné. Nazítří, 1. října 1979, měl generál Olusegun Obasanjo předat moc zvolené civilní vládě. Vojenský režim odcházel od moci a odcházel bez účtu. Rakev postavená před jeho bránu byla ten účet – doručený poslední den, kdy ještě bylo komu ho podat.
Patřila ženě, jež zemřela rok a půl předtím (část pramenů uvádí, že průvod nesl její věrnou repliku). Bylo jí sedmasedmdesát a muž se saxofonem byl její syn. Jmenoval se Fela Kuti a z toho jediného gesta pak udělal píseň, kterou zná celá západní Afrika.
Aby člověk pochopil, proč se pohřební průvod jedné staré paní stal veřejnou obžalobou generála, který právě odcházel, musí se vrátit skoro o osmdesát let zpátky.
Dívka, kterou pustili do školy pro chlapce
Narodila se 25. října 1900 v Abeokutě, jorubském městě ve vnitrozemí dnešní Nigérie, do rodiny, jaká tehdy v Africe nebyla úplně obvyklá (a v Evropě roku 1900 by taková domácnost taky nebyla úplně běžná). Otec Daniel Thomas byl krejčí a učitel a jeho babička Sarah Taiwo patřila k osvobozeným otrokům, kteří se ze Sierry Leone vrátili zpátky do Abeokuty. Funmilayo tedy vyrůstala jako její pravnučka. Doma se četlo, chodilo se do anglikánského kostela a děvčata se od knih k hmoždíři neposílala.
Dostala jméno Frances Abigail Olufunmilayo. To třetí, jorubské, znamená přibližně „Bůh mi dal radost“.
Rodiče ji roku 1914 zapsali na Abeokuta Grammar School, do té doby chlapeckou školu. Patřila k prvním šesti dívkám, jež tam vůbec směly nastoupit. Pak přišla dívčí škola v Lagosu a nakonec cesta, jakou v té době absolvovalo jen pár Afričanek: v roce 1919 nastoupila do internátní školy Wincham Hall v anglickém hrabství Cheshire. Strávila tam tři roky. V Anglii se představovala jako Frances, protože to bylo snazší pro všechny kolem (tedy hlavně pro ty kolem).
Když se roku 1922 vrátila domů, Frances nechala za mořem. Od té chvíle byla Funmilayo.
O tři roky později, 20. ledna 1925, si vzala Israela Oludotuna Ransome-Kutiho, ředitele téže grammar school, do níž kdysi nastoupila mezi prvními šesti děvčaty. Byl to vlastně sňatek dvou učitelů: sama od roku 1923 učila. A málokdy se stane, že se dvě povahy takhle sejdou. Israel později spoluzaložil nigerijský učitelský svaz a patřil k mužům, kteří se s koloniální správou nebáli hádat. Nikdy po své ženě nechtěl, aby byla o něco menší, než byla.
Měli čtyři děti: Dolupo, Olikoye, Olufelu a Bekolariho. Z druhého se stal ministr zdravotnictví, z nejmladšího lékař a bojovník za lidská práva. A z toho třetího, z chlapce narozeného roku 1938, hudebník, kvůli kterému nakonec přijeli vojáci.
Kolem roku 1936 si manželé pořídili ojeté auto dovezené z Anglie. Traduje se, že tím se Funmilayo stala první ženou v Abeokutě (podle odvážnějších verzí v celé Nigérii), která usedla za volant. Vypráví se o ní také, že patřila k prvním Nigerijkám, jež se veřejně ukázaly v kalhotách. Obojí je historka spíš než doklad, ale obojí sedí na tutéž osobu.
Hodiny čtení pro ženy, které počítaly zpaměti
V roce 1932 založila Abeokuta Ladies' Club. Zpočátku to byl přesně takový spolek, jaký název slibuje: vzdělané ženy z dobrých rodin, čaj, ruční práce, přednášky o výchově dětí a hovory v angličtině.
Zlom přišel z nečekané strany. Jedna z jejích známých, která neuměla číst, ji poprosila, jestli by ji to nenaučila. Funmilayo otevřela kurzy čtení a psaní pro trhovkyně: ženy, které živily celé město a počítaly zpaměti rychleji než úředník na papíře, akorát se nedokázaly podepsat.
Právě u nich se dozvěděla, jak to na trhu doopravdy chodí.
Egbské ženy platily daň už od roku 1918, a to paušální částku bez ohledu na to, kolik vydělaly. Dívky se do soupisů zapisovaly od patnácti let, chlapci až od šestnácti (proč zrovna ten jeden rok rozdílu, nevysvětlil nikdo). Výběrčí chodili po domech, vstupovali dovnitř bez ptaní, a když měli pochybnost o věku některé dívky, posuzovali ji podle těla, včetně případů, kdy ji před svědky svlékli. A do toho válečná léta s pevnými cenami potravin a rekvizicemi rýže na trhu. Za válku platil trh.
Kdo nikdy neseděl v prachu vedle ženy, jíž právě odnesli půl pytle rýže, těžko pochopí, co s takovým člověkem udělá hodina čtení. Funmilayo je učila písmena a ony ji učily aritmetiku bezmoci.
Roku 1944 spolek dokázal zastavit zabavování rýže na trhu. Bylo to první skutečné vítězství a trvalo další dva roky, než z něj vzešel důsledek: v roce 1946 se z klubu vzdělaných dam stal Abeokuta Women's Union. Členské příspěvky byly nízké schválně, aby na ně dosáhla i trhovkyně s jediným košem zboží. Do roku 1948 měl svaz kolem dvaceti tisíc členek.
Ženy, které zpívaly před palácem
Svaz nejdřív psal, a bylo to mlácení prázdné slámy. Alake, tradiční panovník Egbů, kterého britská správa uznávala jako svou prodlouženou ruku, dostával dopisy a petice se seznamy stížností a neodpovídal na ně. V říjnu 1946 proto přišlo k paláci asi tisíc žen. Na Abeokutu to bylo hodně. Na Alakeho pořád ještě málo.
O rok později se počty přestaly dát měřit na stovky. Devětadvacátého a třicátého listopadu 1947 stálo před palácem přes deset tisíc žen a nerozešly se ani na noc. Osmého až desátého prosince přišly znovu a zůstaly tři dny. Tábořily na holé zemi, ve vlhku, jež v ranních hodinách leze do kostí i v Africe. Rozkazy k rozchodu neposlechly.
Nejúčinnější zbraň přitom nestála ani penci. Ženy uměly zpívat.
Obklopily dům nebo úřad konkrétního muže a začaly zpívat posměšné písně o něm. Jorubská tradice zná tenhle způsob veřejného zahanbení odpradávna a nikdo se před ním neschová (zkuste si to představit: před vaším domem stojí padesát žen a zpívá o tom, co jste udělal). Proti tomu byl policejní pendrek bezmocný. Na demonstrace dopadl slzný plyn a strážci bili; ženy skončily ve vazbě. A zpívalo se dál.
Funmilayo v těch měsících vystupovala jako mluvčí a britští úředníci s ní mluvili tak, jak byli zvyklí mluvit s Afričany. Traduje se, že jednomu z nich odpověděla větou, kterou si v Abeokutě opakovali ještě po letech.
„Možná jste se narodil, ale vychovaný nejste. Takhle byste mluvil se svou matkou?“
V dubnu 1948 vyšly ženy k paláci znovu a tentokrát to stačilo: Alake ženskou daň pozastavil.
Trůn ho to stálo o něco později. Třetího ledna 1949 se vzdal titulu a z Abeokuty odešel. Systém takzvané výhradní domorodé autority, na němž britská správa v Egbalandu stála, se musel změnit; do nové správy usedly čtyři ženy.
Přiznejme si ale, že vítězství nebylo úplné. Alake se roku 1950 vrátil a daň se časem vrátila taky. To, co se vrátit nedalo, byla představa, že trhovkyně jsou politicky němé. Deset tisíc žen právě dokázalo, že král sedí na trůnu jen tak dlouho, dokud mu to trh dovolí.
Abeokuta, 29. listopadu 1947.
Pas, který jí sebrali
Od té chvíle přestala být Funmilayo místní záležitostí. Ještě koncem čtyřicátých let ji Nnamdi Azikiwe přizval do sedmičlenné nigerijské delegace, jež jela do Londýna jednat o budoucnosti země. V roce 1949 z abeokutského svazu vyrostla celonigerijská Ženská unie.
Rok 1953 jí přinesl dvě funkce naráz: spoluzaložila Federaci nigerijských ženských spolků a byla zvolena místopředsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen, organizace s těžištěm ve východním bloku. Za tu druhou projela v roce 1956 Sovětský svaz, východní Evropu a Čínu, kde se setkala s Mao Ce-tungem.
Pro britské úřady to byla nálepka, která stačila. V roce 1957 jí odmítli obnovit pas, s odůvodněním, že udržuje podvratné komunistické styky. O rok později jí vízum nedali Američané (na tomhle se obě velmoci studené války výjimečně shodly). Žena, jež nikdy nevstoupila do žádné komunistické strany, měla ovšem u obou vroubek.
Mezitím jí zemřel manžel. Israel odešel v dubnu 1955 na rakovinu, po třiceti letech společného života. Zůstala s dospělými dětmi, s hnutím, jež založila, a s vědomím, že příště už se nebude mít s kým večer poradit.
Zbytek dopsala politika. Roku 1959 kandidovala jako nezávislá, strana ji za to vyloučila, a tak si na jeden rok založila vlastní. Nigérie získala nezávislost 1. října 1960 a Funmilayo dostala pas zpět. Přišel Řád Nigeru roku 1965, o tři roky později čestný doktorát univerzity v Ibadanu a v roce 1970 Leninova cena míru (sbírka vyznamenání, jakou v jednom životopise potkáte málokdy).
Bylo jí sedmdesát a mohla si dát nohy nahoru. Jenže země, kterou pomáhala vybojovat, se mezitím dostala do rukou armády.
Osmnáctého února 1977
Její syn Fela byl v té době nejslavnějším a nejnepohodlnějším mužem Lagosu. Na Agege Motor Road 14A si zřídil oplocený areál se studiem, klinikou a kapelou a nazval ho Kalakuta Republic, republika uvnitř republiky, která nigerijský stát neuznávala (do které lagoské čtvrti ta adresa vlastně patřila, se prameny neshodnou dodnes).
Roku 1976 vydal desku Zombie. Byla to písnička o vojácích, kteří se hnou z místa, jen když jim to někdo přikáže. Zpívala ji celá Nigérie a zpívaly ji děti na ulicích, když kolem šla hlídka. Vojenské vládě generála Oluseguna Obasanja došla trpělivost.
Osmnáctého února 1977 obklíčila areál asi tisícovka vojáků. Když odešli, nezůstal kámen na kameni: dům vypálený, nástroje i nahrávky rozbité.
V domě byla i Funmilayo. Bylo jí šestasedmdesát. Vojáci ji vyhodili z okna v prvním patře.
Ze zranění se už nikdy nedostala. Zemřela 13. dubna 1978 v Lagosu, ve věku sedmasedmdesáti let.
Vojenská vláda ustavila vyšetřovací komisi. Ta po několika měsících dospěla k závěru, že areál Kalakuta vypálil neznámý voják.
Lagos, 30. září 1979.
Rakev u brány
Fela na to odpověděl jediným způsobem, jaký uměl. Nahrál skladbu Unknown Soldier, pojmenovanou po tom verdiktu, a skladbu Coffin for Head of State, pojmenovanou po tom, co udělal 30. září 1979: sebral rakev, tisíce lidí a šel s nimi přes celý Lagos k bráně, za kterou bydlela hlava státu.
Od matčiny smrti do toho pochodu uplynul rok a půl. Fela s ním čekal záměrně: nechal to uležet. Týden po pohřbu by z toho byl smutek (a smutek se dá přečkat). Den před koncem vojenské vlády z toho byla otázka položená režimu, který si už balil kufry a neměl čas na ni odpovědět.
Rakev nechali stát na zemi a rozešli se domů. Nikdo ji nemohl přehlédnout a nikdo se k ní oficiálně nevyjádřil.
Byla to poslední demonstrace, kterou Funmilayo Ransome-Kutiová v Nigérii vyvolala – a jediná, na kterou nemohla přijít. Metodu měl ovšem její syn od ní. Postavit se před dům konkrétního muže. Nekřičet. Nechat celé město dívat se na to, co udělal.
Komise, kterou vojenská vláda platila, nedokázala (nebo nechtěla) najít jediné jméno a napsala do zprávy dvě slova: neznámý voják.
Jméno té ženy, kterou vyhodil z okna, zná dnes v Nigérii každé dítě.
Zdroje a další čtení
1. Funmilayo Ransome-Kuti, Wikipedia
2. Abeokuta Women's Revolt, Wikipedia
3. Kalakuta Republic, Wikipedia
4. Funmilayo Ransome-Kuti, Encyclopaedia Britannica
5. Cheryl Johnson-Odim, Nina Emma Mba: For Women and the Nation. Funmilayo Ransome-Kuti of Nigeria, University of Illinois Press, 1997
6. How Funmilayo Ransome-Kuti Championed Women's Rights, New Lines Magazine
7. Ransome-Kuti, Funmilayo, Encyclopaedia Africana
