Článek
V roce 2007 uvedla rakouská televize dokument, který z jedné barokní kněžny udělal netvora. Jmenoval se Die Vampirprinzessin, česky Upíří princezna, a tvrdil odvážnou věc: že žena pohřbená v Českém Krumlově mohla stát u samotného zrodu hraběte Draculy. Chovala prý smečku vlků a pila jejich mléko, jejich vytí se neslo nad městem, měla tajnou knihovnu o démonech a čarodějnicích a po smrti jí prý probodli srdce, aby nevstala z hrobu.
Skutečná Eleonora Amálie ze Schwarzenberga by se nejspíš nestačila divit. Žádná příšera to nebyla, ale bystrá, osamělá a nemocná žena, jež přežila svého muže i většinu svých nadějí. A jejím jediným opravdovým prohřeškem bylo, že se narodila do světa, v němž cena kněžny závisela na jediném narozeném synovi.
Kdo byla žena, než z ní udělali netvora?
Přišla na svět roku 1682 jako třinácté a poslední dítě knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic. Byla tedy dcerou jednoho z nejstarších a nejmocnějších českých rodů a v prosinci 1701 se provdala za Adama Františka ze Schwarzenberga, dědice jednoho z největších panství v celém království. Na papíře skvělá partie. Ve skutečnosti začátek velmi dlouhé zkoušky.
Manželství totiž nechtělo dát to jediné, co se od něj čekalo: mužského dědice. První dítě, dcera, přišlo až po pěti letech, roku 1706. O tři roky později Eleonora potratila. A pak se vztah rozpadl docela. Adam František ji poslal pryč z Vídně, oficiálně kvůli podezření z nevěry. Ve skutečnosti se ale za tím skrývala trapná pře o věno, z něhož Lobkovicové vyplatili sotva zlomek slíbené sumy (peníze a manželská čest tehdy šly ruku v ruce a tady zaskřípaly obě).
Teprve v roce 1722, jednadvacet let po svatbě a když už jí táhlo na čtyřicet, se konečně narodil vytoužený syn Josef Adam. Pro dvůr to byla senzace až nepřirozená (dovedete si představit, co se pak šuškalo po vídeňských salonech). Žena, kterou dávno odepsali jako neúrodnou půdu, porodila dědice ve věku, kdy jiné šlechtičny bývaly babičkami. A právě tohle jedno „nemožné“ těhotenství se o generace později stalo zárodkem celé legendy.
Co ji těch jednadvacet let stálo, se z účtů a dopisů dá jen tušit. Rok co rok stejná naděje, stejné zklamání, stejné mlčenlivé oči celého dvora, který ji sledoval jako pole, které nerodí. A přesto se každé ráno probouzela s tichou tvrdošíjností, že letos to už vyjde. Když dnes člověk čte seznam podivných léků, jež kvůli tomu polykala, mrazí ho z nich víc než z kteréhokoli upíra.
Pila opravdu mléko od vlků?
Právě v těch krumlovských účetních knihách totiž leží srdce celé upíří historie. Zachovaly se v nich účtenky za neobvyklé přípravky, které si kněžna kupovala proti neplodnosti a chronickým potížím. A mezi nimi jedna položka, kterou lze přečíst jako „vlčí mléko“.
Zní to jako z hororu. Kněžna, která pije mléko od vlků. Jenže německé slovo Wolfsmilch znamená doslova „vlčí mléko“ a zároveň je to odedávna běžné lidové jméno léčivé byliny. My jí říkáme pryšec. Žádní vlci, žádné dojení ve svitu měsíce, jen obyčejná bylinná tinktura, jakou tehdy prostě užíval kdekdo.
Celá nejstrašidelnější část legendy tak stojí a padá na jediném špatně přečteném slově. Kněžna nepila krev ani vlčí mléko. Brala bylinky, protože zoufale chtěla dítě. A česká Wikipedie k tomu suše připojuje ještě jednu nepříjemnost pro tvůrce filmu: v těch letech, kdy prý na krumlovském zámku chovala vlčí smečku, tam Eleonora vůbec nebydlela (což je na strašidelnou historku dost nepraktický detail).
Kněžna, která kouřila dýmku a skolila medvěda
Neznamená to, že by byla nudná. Právě naopak. Na svou dobu a svůj stav to byla žena vysloveně nezvyklá. Kouřila tabák, vášnivě jezdila na hon a v roce 1735 sama složila medvěda. Ano, medvěda. Nic z toho se ke kněžně neslušelo a přesně tyhle rysy později posloužily jako důkaz, že s ní „něco nebylo v pořádku“. Emancipovaná lovkyně se ve strašidelném vyprávění snadno promění v čarodějnici.
Osud se s ní ostatně nemazlil. Desátého června 1732 se na honu u Brandýsa nad Labem stalo neštěstí, jaké by si nevymyslel ani romanopisec. Krátkozraký císař Karel VI. si spletl Adama Františka se zvěří a vlastní rukou ho zastřelil. Kníže umíral dlouhých dvanáct hodin. Vyšetřování případ uzavřelo jako tragickou nehodu a zahanbený panovník o měsíc později jmenoval desetiletého Josefa Adama rytířem Řádu zlatého rouna. Gesto, kterým se snažil odčinit neodčinitelné.
Eleonora zůstala sama v čele obrovského panství. A ukázalo se, že to umí. Devět let spravovala schwarzenberské državy za nezletilého syna a spravovala je dobře; rozuměla hospodaření i lesům. V Bílině na ni dodnes vzpomínají ne jako na příšeru, ale jako na osvícenou paní, která se zasloužila o tamní minerální pramen, dnešní bílinskou kyselku (z domnělé upírky patronka pramene). Vdova, kterou pozdější staletí překřtila na upírku, byla ve skutečnosti schopná hospodářka velkostatku.
Ovdovělá kněžna řídila obrovské schwarzenberské panství sama celých devět let a proslula jako vášnivá lovkyně.
Pitva, hrob a „ubohá hříšnice“
Zemřela v květnu 1741 ve Vídni na rakovinu. Bylo jí padesát osm let. A právě poslední kapitola jejího života přilila olej do ohně pomluv.
Na žádost císařského lékaře byla mrtvá kněžna pitvána, což byla u tehdejší šlechty věc neobvyklá. Lékař zaznamenal zchátralé orgány a velký nádor v dutině břišní (dnes bychom nejspíš řekli rakovinu v pokročilém stadiu). Nic záhadného, jen střízlivý popis těla, jež zničila zhoubná nemoc. O dvě stě let později z téhle rutinní prohlídky udělá dokument „tajnou noční pitvu“, při níž kněžně probodli srdce, aby nevstala z hrobu.
Pohřbili ji v kostele svatého Víta v Českém Krumlově, pod kaplí jejího milovaného světce Jana Nepomuckého. Nápis na hrob si vybrala sama:
„Zde leží ubohá hříšnice Eleonora.“
Byla to obyčejná barokní zbožnost, pokorné gesto ženy, která věřila, že před Bohem jsou hříšníci všichni. Legenda z toho o staletí později udělala doznání někoho, kdo měl co skrývat.
Jak se z osamělé vdovy stal upír
Kde se tedy upírka vzala? Ne v osmnáctém století, ale na začátku jedenadvacátého. Dokument z roku 2007 postavil vídeňský mediální vědec Rainer Maria Köppl na tezi, že Eleonora nepřímo inspirovala Stokerova Draculu, případně baladu o Lenoře. Film se sám přiznává, že rozvířil „obrovský kýbl pověstí a mýtů“ a to je vlastně to nejpřesnější, co o něm lze říct.
Historici totiž jednu domněnku za druhou trpělivě rozebrali. Česká Wikipedie konstatuje, že Köpplova teorie nestojí na pevných podkladech a opírá se o autorovy smyšlenky či chybnou interpretaci dobových zvyklostí. Folklorista Niels K. Petersen pak vzal pod lupu i tu nejlákavější část příběhu. Stokerovy vlastní poznámky vedou k Draculovi přes literární tradici upíra lorda Ruthvena, ne přes českokrumlovskou kněžnu. Spojení mezi doktorem Van Helsingem a jistým vídeňským dvorním lékařem je „čirá spekulace“. A lékař, který měl kdesi vyšetřovat upíří případ, byl ve skutečnosti někdo jiný a šlo o událost z roku 1753, tedy dvanáct let po Eleonořině smrti.
Zbývají poslední, nejděsivější rekvizity: sťaté kostry zatížené kameny a probité kůly, vykopané v krumlovské čtvrti Plešivec. Ano, existují. Patřily nejspíš lidem, kterých se okolí i po smrti bálo, a pohřbili je tak, aby prý nevstali. Jenže jsou to anonymní hroby prostých obyvatel, datované až kolem roku 1750. S kněžnou nemají společného vůbec nic; film je vedle sebe postavil jen kvůli atmosféře (dobrá televize potřebuje kostru s kůlem, ne účetní knihu). A nad celou teorií visí jedna nepříjemná samozřejmost: sotva který osvícený a vzdělaný lékař té doby v upíry vůbec věřil.
Skutečná Eleonora tedy neleží probitá kůlem v anonymním hrobě na Plešivci. Leží v kostele svatého Víta, pod svým světcem a se svým pokorným nápisem. Aby se z chytré a nešťastné ženy stal netvor, stačilo počkat dvě stě let a špatně přečíst jedno jediné slovo.
Český Krumlov, kde kněžna údajně chovala smečku vlků – jenže v těch letech tu vůbec nebydlela.
Zdroje a další čtení
1. Eleonore von Schwarzenberg, Wikipedia
2. Eleonora Amálie ze Schwarzenberka, Wikipedie
3. Adam Franz zu Schwarzenberg – Encyklopedie Českého Krumlova, encyklopedie.ckrumlov.cz
4. Císařský hon a nehoda z roku 1732 – Státní hrad a zámek Český Krumlov, castle.ckrumlov.cz
5. Kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu – Muzeum Bílinské kyselky, muzeumbilinskekyselky.cz
6. Niels K. Petersen – Another bogus documentary, Magia Posthuma
7. Upíří princezna, Česká televize
