Taras Ševčenko se narodil jako nevolník. Vykoupili ho za jeden obraz a stal se hlasem celé Ukrajiny

V ateliéru petrohradské Akademie umění na Vasiljevském ostrově, v patře nad Univerzitním nábřežím, byl ráno 10. března 1861 nalezen mrtvý muž. Měl na sobě košili a kalhoty z lněného plátna; jednu ruku položenou na okraji železných kamen, druhou pod hlavou. Hořela ranní svíčka na stole. Na pultě ležel zápisník s pravdivými verši v ukrajinštině.

Včera mu bylo sedmačtyřicet let. Den před tím (9. března) měl narozeniny, které oslavil s několika přáteli. Po deseti letech vojenského exilu na kazašské stepi měl srdce dávno vyřízené. Jako příčinu smrti se uvádí vodnatelnost – otok z chátrajícího oběhu – po dlouhém tělesném vyčerpání: selhání krevního oběhu po letech na stepi.

Muž se jmenoval Taras Hryhorovyč Ševčenko. Zemřel v roce, v němž car Alexandr II. konečně podepsal Manifest o zrušení nevolnictví – 19. února, tedy 3. března podle nového kalendáře, jen několik dní předtím, než Ševčenko zemřel. Manifest byl veřejně vyhlášen 5. března starého kalendáře. Nevolník, jenž zpíval o svobodě, tak zemřel pár dní před tím, než byli nevolníci veřejně osvobozeni.

Ševčenko se narodil 9. března 1814 v Moryncích v Kyjevské gubernii, ve vsi, jejíž nevolníky tehdy vlastnil ruský statkář Vasilij Engelhardt. Otec byl povozník, matka pradlena. Taras byl třetí ze šesti dětí. Když mu bylo devět, zemřela matka. Otec se znovu oženil. Macecha nového syna nemilovala. V jedenácti Tarasovi zemřel otec. Osiřelého hocha si později Pavel Engelhardt, jenž nevolníky zdědil roku 1828, vzal s sebou na cestu do Vilna a Petrohradu jako osobního sluhu.

Ještě ve Vilně Engelhardt hocha přistihl, jak v noci kreslí, když měl spát – a potrestal ho za to. V Petrohradě jej roku 1832 dal do učení k cechovnímu malíři Vasiljovi Širjajevovi. Ševčenko se přesto v noci, když ostatní spali, plížil do Letní zahrady a kreslil sochy z bílého mramoru. Právě tam ho při skicování zastihl ukrajinský malíř Ivan Sošenko, který v něm poznal talent a uvedl ho do okruhu petrohradských umělců. Tak se první akvarely dostaly k pohledu Karla Pavloviče Brjullova, tehdy nejslavnějšího ruského malíře a profesora Akademie. Brjullov se rozhodl Ševčenka vykoupit z nevolnictví.

Engelhardt požadoval dva tisíce pět set rublů. Brjullov namaloval portrét básníka Vasilije Žukovského, vychovatele careviče Alexandra. Portrét byl losován mezi dvořany. Výtěžek činil přesně dva tisíce pět set rublů. 22. dubna 1838 Žukovský s Brjullovem předali Engelhardtovi obnos a Ševčenko se stal svobodným.

Nastoupil do petrohradské Akademie umění jako řádný student. Bylo mu čtyřiadvacet let. V roce 1839 začal psát první ukrajinské verše. V roce 1840 vyšla v Petrohradě jeho první sbírka „Kobzar“ – osm básní v ukrajinštině, jaké tehdy v Ruské říši nikdo nečekal. Ukrajinština byla pro carskou cenzuru oblastní dialekt, ne literární jazyk. Ševčenko mu vrátil důstojnost prvního prudkého úderu.

Kobzar (1840) měl osm básní; vydání z roku 1844, „Chyhyrynskyi Kobzar i Haidamaky“, obsahovalo těchže osm básní spolu s poemou „Haidamaky“. Ve „Snu“ („Son“, 1844) Ševčenko satiricky líčí carský dvůr: car Mikuláš I. řve na dvořany jako medvěd, carevna je vylíčena jako vyzáblá, dlouhonohá žena podobná usušené houbě, s nervózním tikem v obličeji. V „Kavkazu“ („Kavkaz“, 1845) Ševčenko otevřeně útočí na ruskou imperiální politiku ve vzdálených provinciích.

Roku 1846 v Kyjevě vstoupil do tajného Bratrstva svatého Cyrila a Metoděje, společenství mladých ukrajinských a slovanských intelektuálů, kteří diskutovali o zrušení nevolnictví, federalizaci slovanských národů a kulturní emancipaci. Bratrstvo bylo do roka rozkryto carskou tajnou policií. V dubnu 1847 byl Ševčenko zatčen v dostavníku na Dněpru u Kyjeva.

Na zadní straně policejního dotazníku napsal Mikuláš I. vlastní rukou rozsudek: „Pod nejpřísnějším dohledem, se zákazem psát a malovat.“ Slovo „malovat“ car podtrhl. Ševčenko byl odsouzen k vojenské službě jako prostý voják v Orenburgském samostatném sboru, později na vzdálené Aralské expedici.

Tělo si pamatovalo Petrohrad dlouho po tom, co kazašská step začala v noci promrzat. Vůně petrohradské vlhkosti z mokrého kamene Letní zahrady, ranní vůně petrohradských pekáren v Akademické čtvrti. Ruka, jíž ještě před měsícem maloval velký olej akademického cvičení, byla teď v hrubém vojenském rukávu, na vlhkém koni do orenburgské pevnosti.

Vojenská služba prostého vojína v ruské armádě byla v té době pětadvacetiletý trest. Ševčenkovi bylo třicet tři let a věděl, že to neukončí dříve, než ho ukončí tělo. Carův příkaz nepsat a nemalovat platil. Přesto během Aralské expedice v letech 1848–1849 poručík Alexej Butakov, jenž expedici vedl, Ševčenkovi tajně dovoloval kreslit krajinné skici pobřeží Aralského jezera.

Ševčenko si dělal drobné kapesní zápisníky, které si schovával za holení pravé boty – proto se jim říká „zachaljavni knyžečky“, „booklety za holení“; souhrnně bývají označovány jako „Malá knížka“. Obsahují na sto básní z let 1847 až 1857. Mezi nimi je i „Jakby vy znaly, panyči“ (Kdybyste věděli, mladí páni – hořká báseň o životě nevolníků na ukrajinských statcích).

Z exilu byl propuštěn roku 1857, po deseti letech a čtyřech měsících. Cara Mikuláše I. mezitím v roce 1855 odnesl zápal plic; Alexandr II. nastoupil s novou politikou částečné liberalizace a Ševčenkův trest zrušil. Do Petrohradu však měl vstup zakázán – zimu 1857–1858 proto strávil v Nižním Novgorodě a do Petrohradu se dostal teprve v březnu 1858. Akademie umění mu vrátila členský status a v červnu 1858 mu poskytla dvě místnosti pro ateliér. Léto 1859 strávil na cestách na Ukrajinu, kde navštívil příbuzné v rodné Kyrylivce.

Tři lásky Tarase Ševčenka, z nichž žádná nevedla ke sňatku.

První byla Hanna Zakrevska, vznešená dcerka charkovských šlechticů. Kolem roku 1839 se provdala za bohatého statkáře Platona Zakrevského; Ševčenko ji poznal až roku 1843, když na jejich statku Berezova Rudka pobýval a portrétoval. Namaloval její podobiznu a věnoval jí verše – báseň „Slepa“ a v exilu báseň nesoucí jen její iniciály, „H. Z.“. Dopisy si z opatrnosti nepsali. Viděli se za celý život jen zřídka. Hanna zemřela na souchotiny v Petrohradě roku 1857.

Druhá byla v exilu – Agáta Usková, manželka jeho velitele na novopetrovské pevnosti. Z dochované korespondence vychází zoufalá platonika; Agáta mu nosila novopetrovskou poštu a tajně dovážela barvy. Po Ševčenkově propuštění z exilu se už nesetkali.

Třetí, fatální, byla Lykera Polusmaková. Lykeře bylo devatenáct, byla bývalá nevolnice z Lypiva Rihu na Nižynsku v Černihivské gubernii, poddaná rodiny Makarovových, jež do Petrohradu přišla sloužit u jedné ze Ševčenkových přítelkyň. Ševčenko ji potkal v salonu na podzim 1859. V létě 1860 jí ve Strelně, lázeňském městě u Petrohradu, navrhl sňatek. Lykera souhlasila. Ševčenko začal projektovat statek na Ukrajině, kde by spolu žili. Lykeře se ten plán postupně přestal líbit – život na rodné Ukrajině pod Ševčenkovým dohledem nebyl to, co si po dvou letech v Petrohradě představovala.

V září 1860 byla zaznamenána událost, jež zasnoubení definitivně ukončila: Ševčenko Lykeru zastihl s mladším mužem v pokoji její sloužící. Důvody jsou nejasné, popisy se mezi prameny rozcházejí. Ševčenko sepsal vzteklý dopis, Lykera zasnoubení zrušila. Z poznámky vyplývá, že mu to podlomilo zdraví.

Sedmačtyřicet let mu uplynulo 9. března 1861. Večer předtím slavil narozeniny s přáteli. Ráno se v ateliéru probudil, vstal, vykročil ke svíci na stole. Tam ho po chvíli našli mrtvého.

Ševčenko si přál být pohřben na vrchu Černeč nad Dněprem u Kanivu – na místě, k němuž se z věčné stepi v exilu tolikrát v duchu vracel. Petrohradská Akademie umění pohřbila Ševčenka nejdřív na Smolenském hřbitově. Po dvou měsících dosáhli jeho přátelé – mimo jiné Mychajlo Lazarevskyj a Hryhorij Čestachivskyj – povolení k převozu.

Cesta z Petrohradu do Kanivu trvala devět dní. Rakev převáželi nejprve vagónem, poté parníkem po Dněpru a povozem do vesnice u Kanivu. 22. května 1861 (10. května podle starého kalendáře) Ševčenkovo tělo dorazilo do Kanivu. Na vrchu Černeč mu byla vykopána hrobka.

Ve dvacátém století se ten kopec proměnil v poutní místo ukrajinského národa. Nad hrobem stojí bronzový pomník od sochaře Matveje Manizera z roku 1939, vysoký kolem sedmnácti metrů; k vrcholu kopce vede od Dněpru schodiště o stovkách stupňů a otevírá se odtud daleký výhled do stepi za řekou. V březnových dnech přicházejí lidé na výročí narozenin i smrti, kladou žluté a modré kytice z polních květin, recitují verše. Báseň „Závěť“ („Zapovit“), již Ševčenko v roce 1845 napsal jako pokyn pro svůj vlastní hrob, se na vrchu Černeč nahlas předčítá:

„Až umřu, pochovejte mě v širé stepi, na Ukrajině, na vysokém kopci, ať vidím lány nesmírné, Dněpr i útesy strmé, ať slyším, jak rachotí, široký vítr.“

Báseň visí ve školních třídách od Karpat po Krym. Ukrajinští diplomati ji recitují na slavnostních příležitostech. Nesčetní Ukrajinci ji umějí nazpaměť. Z těch slov se vystavěla obrana řeči, již se Petr Veliký, Kateřina Veliká i Mikuláš I. snažili ze státního prostoru vymazat. Z nevolníka, jehož svobodu vykoupil výtěžek portrétu Žukovského, carevičova vychovatele, se stala otevřená sázka jednoho národa na svou vlastní řeč. Sázka, jež trvá od jeho smrti už 165 let, a za niž tento národ za poslední generace třikrát zaplatil krví.

1. Taras Shevchenko, Wikipedia

2. Taras Shevchenko, Encyclopedia of Ukraine, Canadian Institute of Ukrainian Studies

3. Taras Shevchenko – Kobzar, Chtyvo Ukrainian library

4. George S. N. Luckyj – Shevchenko's Unforgotten Journey, Mosaic Press, 1996