Článek
Na vinné stráni pražského Smíchova stojí dodnes malý kamenný altánek. Průvodci u něj zastavují se stejným pobaveným úsměvem už přes dvě stě let a vyprávějí tutéž historku. Prý sem jednoho letního dne roku 1787 vlákala paní domu samotného Wolfganga Amadea Mozarta, zamkla za ním dveře, na stůl mu položila pero, inkoust a čistý notový papír a vzkázala, že ho ven nepustí, dokud nedopíše árii, kterou jí už dlouho sliboval. A on se prý pomstil.
Ta paní se jmenovala Josefína Dušková a ve své době byla nejslavnější českou sopranistkou vůbec. Dnes ji zná málokdo. Zůstala po ní jediná dobrá historka. A i ta je nejspíš z větší části vymyšlená. To pravé na jejím životě je něco jiného, a mnohem smutnějšího.
Dcera lékárníka, která si zpěvem podmanila Evropu
Narodila se 6. března 1754 v bytě nad otcovou lékárnou U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí a do matriky ji zapsali jako Josephu Hambacherovou. Otec Anton Adalbert Hambacher byl zámožný německo-český lékárník, matka Maria Domenica pocházela ze Salcburku. Dcera z dobré měšťanské rodiny měla mít slušné vychování a výhodný sňatek. Místo toho se z ní stala zpěvačka.
Učila se u pražského klavíristy a skladatele Františka Xavera Duška. Bylo mu pětačtyřicet, jí něco přes dvacet a mezi učitelem a žačkou vzniklo něco víc než hodiny u nástroje. V říjnu 1776 se za něj provdala, přestože byl o třiadvacet let starší. Vzali si muže i jeho jméno; svět ji od té chvíle znal jako Josefínu Duškovou. Měli spolu tři děti.
Její hlas si Evropa brzy zamilovala. Obdivovatelé jí přezdívali „česká Gabrielli“ podle slavné italské koloraturní pěvkyně: poklona za rozsah, jistotu a ohebnost, s jakou zvládala nejtěžší party. Nezapsala se pod žádný dvůr, nesloužila žádnému knížeti. Byla svobodná umělkyně na cestách: Vídeň, Salcburk, Drážďany, Lipsko, Výmar, Varšava, Berlín. Kam přijela, tam plnila sály.
Byla to žena, která uměla ovládnout místnost dřív, než otevřela ústa. Její zbraní nebylo tělo, ale pohotový vtip a hlas, kterému se nedalo odolat. Ještě než se vdala, patřila prý mezi blízké přátele hraběte Christiana Philippa Clam-Gallase, mecenáše umění; ten jí vyměřil roční rentu devíti set zlatých a později pomohl financovat i koupi venkovského sídla. Šeptalo se leccos. Dokázat se dá málo. Jisté je jen to, že paní Dušková si dovedla zajistit, aby jí muži otevírali dveře i peněženky.
Léto, kdy do Prahy přijel Mozart
S Mozartem se znali od roku 1777, kdy ho navštívila v Salcburku. Ještě téhož roku pro ni napsal koncertní árii „Ah, lo previdi“. Bylo to přátelství dvou lidí, již si rozuměli beze slov: on nejgeniálnější skladatel Evropy, ona zpěvačka, která si troufala mít vlastní hlavu. V roce 1786 ji doprovázel na klavír na dvorním koncertě ve Vídni.
Roku 1784 koupili Duškovi na smíchovské vinici usedlost zvanou Bertramka. Bývalý viniční dvorec z počátku století se pod jejich rukama proměnil v jedno z nejživějších hudebních míst v okolí Prahy. V létě se tu každý týden konaly koncerty, na které se sjížděla celá hudební Praha. A na podzim roku 1787 se tu na několik týdnů zabydlel Mozart.
Byly to jeho nejšťastnější pražské týdny. Dá se to tušit i bez dokladů. Léto na vinici, otevřená okna do zahrady, večery, kdy se salon plnil hudbou a smíchem a víno vydrželo déle než svíce. Paní domu chodila mezi hosty, dokázala se naklonit k tomu, s kým mluvila, právě tak blízko, aby ucítil její přítomnost dřív než její slova, a zase odstoupit dřív, než to začalo být nepatřičné. Uměla poroučet místnosti, aniž zvýšila hlas. A Mozart, který jinak nesnášel, když mu někdo mluvil do práce, se u ní cítil dobře. Ne proto, že by ho držela v pokoji, ale proto, že ho držela v rozhovoru. A to bylo vzácnější.
V té době ve městě dokončoval a chystal premiéru opery Don Giovanni; traduje se sice, že ji dopsal právě na Bertramce, doložené je však pouze to, že u Dušků bydlel. Dne 29. října 1787 měla opera ve Stavovském divadle triumfální premiéru. A pět dní nato, 3. listopadu, Mozart vytáhl pero a napsal Josefíně druhou árii, tentokrát tak náročnou, že se o ní vypráví dodnes.
Jmenuje se „Bella mia fiamma, addio“. Je to árie na rozloučenou; slova jsou převzatá z opery Cerere placata Niccola Jommelliho z roku 1772. Do autografu Mozart vlastní rukou vepsal Josefínino jméno. Napsal ji přímo pro ni, na míru jejímu hlasu – a zároveň jako past.
„Bella mia fiamma, addio“ znamená „Má krásná lásko, sbohem.“ Árie, kterou Mozart Duškové věnoval, se jmenuje přesně tak, jak nakonec dopadl celý její život.
Zahradní altán na Bertramce, kam prý paní domu zamkla Mozarta, dokud nedopsal slíbenou árii na rozloučenou.
Co se v altánu opravdu stalo?
A tady začíná ta slavná historka. Josefína prý na slíbenou árii čekala tak dlouho, až ji přestala bavit trpělivost. Pozvala Mozarta do zahradního altánu, dala mu pero, inkoust a papír, zamkla dveře a vzkázala mu skrz okno, že ho nepustí, dokud nebude hotovo. Mozart se prý nedal a oplatil jí to po svém: napsal árii tak zákeřně těžkou a plnou chromatických nástrah, že ji sotva někdo přednese čistě. A přísahal, že rukopis roztrhá, jestli ji Dušková nezazpívá bezchybně hned z listu.
Krásná scéna. Bohužel skoro jistě vymyšlená.
Celá pověst totiž stojí na jediném svědectví, a to hodně vratkém. Poprvé ji zaznamenal Mozartův starší syn Carl Thomas v dopise ze 4. března 1856 tehdejšímu majiteli Bertramky Lambertu Popelkovi, který sháněl nějakou vzpomínku ke stému výročí skladatelova narození. V témž roce ji otiskl berlínský hudební list, ovšem převyprávěnou, nikoli citovanou. Jenže Carl Thomas se narodil roku 1784. V osudném roce 1787 mu byly asi tři roky (v tom věku si člověk sotva pamatuje sám sebe, natož cizí árii). Nic z toho vidět nemohl. Zapisoval rodinnou historku šedesát devět let po údajné události a sám neuvádí, od koho ji má.
Co ovšem legenda o pomstě nevymyslela, je obtížnost té árie. „Bella mia fiamma, addio“ je skutečně jedno z nejnáročnějších Mozartových koncertních čísel: hutná bravura a ostré chromatické pasáže, zejména v místě na slova „Resta, oh cara“, stavějí zpěvačce pod nohy intonační léčky, na kterých klopýtne i špičková pěvkyně. Ta obtížnost je doložená a slyšitelná. Jen to, že v ní Mozart mstil svou věznitelku, dopsala až rodinná paměť. Těžká árie je fakt. Msta je pověst.
Josefína ostatně dokázala, že se jí bát nemusela. „Bella mia fiamma“ zpívala v roce 1789 v Drážďanech a v Lipsku. Zvládla ji.
Vdova, která musela prodat Bertramku
Kdyby její příběh skončil v tom altánu, byla by to veselá historka a nic víc. Jenže život šel dál a přestal být vtipný.
František Xaver Dušek zemřel v roce 1799. Josefína zůstala sama, bez muže, jenž jí celý život dělal skladatele, učitele i oporu. Bylo jí čtyřiačtyřicet. Ze scény pomalu odešla; hlas, kterým kdysi plnila sály od Berlína po Varšavu, už nebyl, co býval, a nový svět měl nové hvězdy. Sláva je hlasitá, dokud trvá, a naprosto tichá, jakmile skončí.
Přišly dluhy. Aby je splatila, musela prodat Bertramku: dům, kde hostila Mozarta, kde se scházela celá hudební Praha, kde prožila svá nejlepší léta. Salon, v němž kdysi hořely svíce dlouho do noci a fortepiano neztichlo do svítání, teď mlčel. S vinicí na Smíchově odešla i její minulost. Poslední roky dožívala v Praze v tiché, důstojné bídě, jaká nedělá titulky. Zemřela v roce 1824. Bylo jí devětašedesát let.
Pohřbili ji vedle manžela na malostranském hřbitově. Žena, jež si kdysi mohla poroučet nejslavnějšímu skladateli Evropy, odešla ze světa tak nenápadně, že si toho skoro nikdo nevšiml.
Ovdovělá a zadlužená prodala Bertramku i své nejlepší roky; roku 1824 zemřela v Praze skoro zapomenutá.
Altán, který přežil svou paní
Bertramka dnes patří Mozartovi. Sídlí v ní muzeum jeho a rodiny Dušků a jméno Josefíny Duškové tam figuruje spíš jako vedlejší role v cizím příběhu, jako hostitelka, u které skladatel tak rád bydlel. Návštěvníci procházejí zahradou, zastaví se u kamenného altánku a průvodce jim s úsměvem poví tu historku o zamčeném Mozartovi a zákeřné árii.
Skoro nikdo z nich neví, že ta paní, co ho tam prý zavřela, byla ve své době slavnější než leckterý kníže, jehož jméno dnes visí nad branou. Že objela půl Evropy. Že skončila sama a bez peněz v pronajatém pražském bytě.
Altán přežil svou paní o dvě staletí. Vypráví se v něm dodnes jediná historka, kterou po sobě Josefína Dušková zanechala – a je to ta jediná, jež se nejspíš nikdy nestala.
Zdroje a další čtení
1. Josepha Duschek, Wikipedia
2. Bella mia fiamma, addio (K. 528), Wikipedia
3. Bertramka, Wikipedia
4. František Xaver Dušek, Wikipedia
5. Elizabeth Jane Timms – Mozart: Locked In at Bertramka?, The Prague Post
6. The public and private affairs of Josepha Duschek: a reinterpretation of Mozart's „Bella mia fiamma, addio“ KV528, Early Music (Oxford University Press)
7. Bertramka – Museum of W. A. Mozart and the Dušek family, Prague City Tourism
