Článek
V knihkupectví na vídeňské Ringstraße leží výtisk Psychopathia Sexualis. Je rok 1886, podzim, a vzduch v obchodě voní po čerstvém papíru a koňském loji z ulice. Autor se jmenuje Richard von Krafft-Ebing, profesor psychiatrie na univerzitě ve Štýrském Hradci. Jeho dílo dá světu nové slovo: masochismus. Je odvozené od příjmení muže, který žije stovky kilometrů odtud a právě píše u svého stolu další román (a nemá tušení, co se na něj řítí). Nikdo se ho neptal, jestli smí.
To je ten okamžik, u kterého se zastavíme. Ale abychom pochopili, co to slovo Leopoldovi vzalo, musíme začít jinde – v Haliči, kde voněl sníh jinak a kde se kožešina nosila ne z módy, ale z nutnosti.
Chlapec z Haliče a jeho kožešiny
Leopold Ritter von Sacher-Masoch se narodil 27. ledna 1836 ve Lvově, tehdy Lembergu, hlavním městě Království haličského a vladimírského. Otec byl rakouský úředník a policejní komisař, člověk chladný a odměřený (říkejme si, jaký jiný mohl být šéf policie v městě plném nacionalistů), věčně zabraný do pronásledování polských spiklenců. Matka Charlotte Josepha von Masoch pocházela z ukrajinské šlechty. Byla poslední svého rodu, a tak rodina přijala její příjmení. Prvních dvanáct let prožil Leopold v Haliči, v domě plném polštiny, němčiny a ukrajinštiny, kterou se naučil od chůvy dřív než cokoliv jiného. Ta mu vyprávěla pohádky, ve kterých ženy vládly a muži padali na kolena. Prostě tak to bylo. A něco z toho mu zůstalo pod kůží.
Na univerzitě v Grazu vystudoval právo, dějiny a matematiku. Ve dvaceti získal doktorát, rok nato se habilitoval z historie a začal přednášet. Ale akademická dráha ho nudila (což bylo na tehdejší poměry dost neobvyklé, protože profesorský plat znamenal jistotu na celý život). Galicie ho táhla zpátky: její příběhy, její lidé, její zima, její bahno. Začal psát povídky z haličského života: židovské, polské, rusínské, německé. Recenzenti v Lipsku a ve Vídni si všimli. V šedesátých letech devatenáctého století byl jedním z nejčtenějších německy píšících autorů v Evropě. Srovnávali ho s Turgeněvem. Vážně. Literární hvězda, která plnila salony od Lipska po Vídeň.
A pak přišla Fanny.
Smlouva, kožešina a Benátky
Fanny Pistorová se mu ozvala pod falešným jménem, jako baronka Bogdanoffová, prý začínající spisovatelka, která potřebuje radu. Sacher-Masoch jí odpověděl. Dopisovali si. Setkali se. A 8. prosince 1869 podepsali smlouvu.
Doslova. Na papíře, s podmínkami.
Leopold se na šest měsíců stane jejím otrokem. Bude poslouchat každý rozkaz. Smí psát šest hodin denně, to je jeho jediná výjimka. A Fanny? Ta slíbila jednu jedinou věc: bude nosit kožešiny. Zvláště tehdy, když bude krutá. (Jestli se nad tou formulací pozastavíte, vězte, že ji napsal právník s doktorátem.)
Odjeli spolu vlakem do Itálie. On v třetí třídě, ona v první. V Benátkách se představoval jako Gregor, její sluha (přitom mluvil plynně čtyřmi jazyky a měl doktorát, ale to k věci nepatří). Poznáte to, ne? Vzdálenost mezi dvěma těly v jednom vlaku, přesně odměřená, jako by ji někdo narýsoval. Choreografie tichá a přesná.
Tělo mu říkalo něco jiného než rozum a on to věděl a psal o tom s přesností chirurga, jenž operuje sám sebe. Cítil její přítomnost, i když ji neviděl, jen cítil vůni kožešiny, která se mísila s parfémem a potem z cesty. Ruce se mu chvěly, když jí podával kufr. Chvěly se očekáváním, jež mu stoupalo od žaludku ke krku a nutilo ho polknout naprázdno.
Když mu večer v benátském pokoji řekla, ať si klekne, kolena se dotkla studené dlažby a on cítil, jak mu pod kůží pulzuje něco, co nedokázal pojmenovat. Chlad kamene mu prolézal kostmi nahoru, do stehen, do břicha; celé tělo se mu stáhlo, ale ne odporem, spíš úlevou, jako když člověk konečně odloží tíhu, kterou nést nemusel. Pojmenoval to po svém: napsal o tom celý román. Ale slovo pro to měl jen on. Svět ho najde až o šestnáct let později, v jiné knize, v jiném městě.
Z toho všeho vznikla Venus im Pelz (Venus v kožešině). Vyšla roku 1870. Příběh muže, který se dobrovolně podřizuje ženě, jež ho fascinuje, dráždí a ničí. Kdo to četl? Skoro celá německy čtoucí Evropa. Dobová kritika nevěděla, co si s knihou počít (román, nebo vyznání?). Čtenáři takové otázky neřešili.
Sacher-Masoch se oženil roku 1873. Ne s Fanny, ale s Angelikou Aurorou von Rümelin, mladou obdivovatelkou, jež mu padla k nohám (doslova, podle vlastních slov) a přijala jméno románové hrdinky, Wanda. Deset let spolu žili v podivném manželství, ve kterém byla kožešina víc než šatník. Po rozvodu napsala Aurora-Wanda paměti, jež vyšly roku 1906 pod titulem Meine Lebensbeichte. Odhalila v nich všechno. Smluvní podmínky. Rituály. Noci, které voněly kůží a svíčkovým voskem.
Jenže to už byl Leopold mrtvý.
A tady se prameny rozchází. Oficiální záznamy říkají: zemřel 9. března 1895 v Lindheimu u Altenstadtu. Jiné prameny tvrdí, že dožil v mannheimském ústavu pro duševně choré a zemřel až roku 1905. Pravdu dnes asi nikdo nerozhodne (a možná je to tak správně, člověk, jehož život se stal diagnózou, si zaslouží aspoň tajemství kolem smrti).
Vraťme se do toho knihkupectví.
Richard von Krafft-Ebing, tehdy ještě profesor ve Štýrském Hradci, vydal Psychopathia Sexualis jako odbornou příručku sexuálních deviací. Na jedné straně popsal markýze de Sade a zavedl pojem sadismus do lékařské terminologie. Na další popsal Sacher-Masocha. A stvořil masochismus. Svou volbu zdůvodnil prostě: „Cítím se oprávněn nazvat tuto sexuální anomálii masochismem, protože autor Sacher-Masoch učinil tuto perverzi častým substrátem svého díla.“
Leopold protestoval. Jeho přátelé protestovali. Krafft-Ebing neustoupil. Proč taky? Přiznejme si, termín se ujal. Snadno zapamatovatelný, úhledně vědecký, a hlavně: nevyžadoval souhlas nikoho, po kom byl pojmenován. Markýz de Sade byl přes sedmdesát let mrtvý; toho se nikdo nezeptal. Ale Sacher-Masoch žil. Věděl, co se děje. A nemohl s tím nic dělat.
A tak se jméno muže, který psal haličské povídky, miloval krajinu Haliče a snil o světě bez předsudků (byl přesvědčený socialista a humanista, což dnes skoro nikdo neví), stalo odborným termínem pro sexuální poruchu. Nikdo mu nezaplatil. Nikdo se neomluvil. Žádný soud neproběhl. Jako blesk z čistého nebe.
Dnes stačí otevřít Google a napsat jeho příjmení. Prvních dvacet výsledků se týká diagnózy. Na jeho knihy se musí prokliknout hodně hluboko.
Zdroje a další čtení
1. Richard von Krafft-Ebing – Psychopathia Sexualis, Ferdinand Enke, 1886
2. Wanda von Sacher-Masoch (Aurora von Rümelin) – Meine Lebensbeichte, Schuster & Loeffler, Berlin, 1906
3. Gilles Deleuze – Masochism: Coldness and Cruelty, Zone Books, 1991
4. Leopold von Sacher-Masoch, Wikipedia
