Královna Lakšmíbáí vedla jízdu převlečená za muže. Padla v sedle se šavlí proti Britům

V červnu 1858 bylo na indické prérii přes čtyřicet stupňů.

U Kotah-ki-Serai nedaleko Gwalióru se setkaly dvě kavalérie. Britský 8. husarský pluk krále Irska, v červených kabátcích s šavlemi. A skupina indických jezdců, zbytky poražené povstalecké armády, v turbánech a hedvábí.

Mezi nimi vedla útok jedna žena.

Měla na sobě turbán a za hedvábným kabátcem cítila drtivou váhu drátěné košile, která jí tlačila na ramena a při každém kroku koně tiše chřestila. Šavli si přivázala na záda; ruce přece potřebovala volné na otěže. Pod ní byl kůň a v sedle seděla tak, jak se cvičila sedět od dětství: rovně, bez opory o třmeny, tělem sledující pohyb zvířete pod sebou. Prach ji škrábal v hrdle, pot jí stékal pod kovem košile a slunce pálilo, jako by chtělo ten kraj sežehnout do prachu. Věděla, kam míří. Věděla, co ji tam čeká. V tu chvíli jí to patrně bylo jedno.

Historici se neshodnou, zda to bylo 17. nebo 18. června. Neshodnou se ani na způsobu smrti: šavlí, nebo střelou. Britský generál Hugh Rose ji po bitvě označil ve svém hlášení za „nejstatečnějšího a nejlepšího vojenského velitele povstalců“. Slova nepřítele. A přesto upřímná.

Věrní přívrženci zpopelnili její tělo ještě tu noc – podle britského velitele ji spíše pohřbili – na místě, pod otevřeným nebem. Nechtěli, aby ji Britové dostali. Ani mrtvou.

Kdo vlastně táhla v čele té kavalérie? Abychom to pochopili, musíme se vrátit do Váránasí, skoro třicet let zpátky.

Narodila se v listopadu 1828 v Váránasí (starší záznamy uvádějí rok 1827 nebo 1835, záznamy z té doby jsou nespolehlivé) jako Manikarnika Tambe. Rodina měla vazby na dvůr Pešwů, maráthských vládců v exilu v Bithúru u Kánpúru. Otec Moropant pracoval jako poradce u knížecího dvora.

Říkali jí Manu.

Dívka z tohoto prostředí si o světě nedělala sentimentální iluze. Pešwové vedli vojska; ženy v jejich okolí věděly, oč jde. Manu se cvičila v jízdě na koni, v šermování, ve střelbě, ne tajně, ne navzdory, ale prostě proto, že se to považovalo za vhodné vzdělání pro dívku z dobré maráthské rodiny. Zvíře pod ní, otěže mozolící dlaně, zbraň v ruce: to všechno znal její svět za normální. Sedět v sedle uměla dřív, než se ostatní děti naučily číst.

V roce 1842, ve věku čtrnácti nebo patnácti let, se provdala za Gangádhara Ráa, radžu malého knížectví Džhánsi ve středu poloostrova. Přijala nové jméno: Lakšmíbáí, po bohyni štěstí. Džhánsi bylo nominálně svrchované knížectví, fakticky ovšem čím dál pevněji svázané smlouvami s Britskou Východoindickou společností. Přijela do pevnosti s bílými zdmi a nádvořím vonícím po jasmínu a naučila se, co obnáší být raní: spravovat správu, přijímat stížnosti poddaných, vést dvůr tak, jak to od ní Gangádhar a okolí čekali. Byl to život za hradbami, uzavřený a předvídatelný. Zatím.

Kolem roku 1851 nebo 1852 porodila syna. Dítě zemřelo v kojeneckém věku.

Záznamy jsou stroze stručné. Ani jeden dopis, ani jeden deník. Dítě se narodilo a nežilo. Co zanechala ta ztráta v těle ženy, jež ho nosila, o tom pramen mlčí jako zaklený. Říká jen, co přišlo dál.

V listopadu 1853 Gangádhar Ráo těžce onemocněl. Na smrtelném lůžku adoptoval vzdáleného příbuzného, čtyřletého Ánanda Ráa, přejmenoval ho na Dámódara Ráa a odeslal dopis Britské Východoindické společnosti: uznejte chlapce za legitimního dědice, přijměte Lakšmíbáí jako regentku. Napsal to jako umírající muž, který věděl, že jiného zbytí není.

Zemřel 21. listopadu 1853.

Seděla mu v tu noc u hlavy. Záznamy vdov z toho prostředí nezachycovaly vnitřní stavy, nikdy. A ráno už zase jednala: najala právníka.

Odpověď z Kalkaty dorazila v březnu 1854. Generální guvernér lord Dalhousie prosazoval takzvanou doktrínu úpadku: knížectví bez biologického dědice přechází pod přímou britskou správu. Adopce, ač v maráthském právu zcela legitimní, prostě nestačila. Cizí pravidlo, na míru šité tomu, kdo ho psal. Džhánsi bylo anexováno.

Lakšmíbáí najala australského právníka Johna Langa a podala petici do Kalkaty. Citovala smlouvy z let 1803, 1817 a 1842, které garantovaly Džhánsí určitou míru autonomie. Britská Východoindická společnost přidělila vdově penzi šedesát tisíc rupií ročně a nařídila jí opustit pevnost.

Penzi přijala. Pevnost neopustila.

Tři roky posílala dopisy, najímala právníky, čekala na odpovědi, které buď nepřicházely, nebo přicházely jako formální odmítnutí. Chodila po chodbách paláce, jehož klíče formálně vzali jiní, a věděla moc dobře, co to znamená: bytovat ve vlastní pevnosti pod cizím zákonem, který jí do očí tvrdí, že ta pevnost její není. Království mezitím přestalo být královstvím a stalo se součástí britské provincie. Správa přešla do britských rukou; Džhánsi se stalo koloniálním distriktem, jehož vládce zemřel bez britsky uznaného nástupce. V kancelářích gubernátora se spisy o její petici vršily jako nepotřebná memoranda, papír na papíru. Proces se uzavřel bez odpovědi.

Je jí připisována věta, jež vstoupila do indické národní paměti: „Svou Džhánsi nevydám.“ Zda tato přesná slova skutečně vyslovila, nebo je tradice připsala pozdějším komentátorům, zůstává otevřené. Ostatně na tom ani tolik nezáleží. Tři roky odolávání ji dokumentují bez ohledu na konkrétní slova.

V květnu 1857 vypuklo povstání sepoyů, indických vojáků v britských plucích. Rozšířilo se od Mérutu přes Dillí na jih; do Džhánsí přišli rebelové a požadovali, aby se raní přidala. Nakolik se rozhodla aktivně zapojit hned od počátku, o tom historici dodnes vedou spory: britský vojenský archiv a indické prameny ze stejné doby nabízejí každý svou verzi. Co je nesporné: od jara 1858 velela vojsku v poli. Žena, kterou připravili o trůn, teď třímala meč.

Britský generál Hugh Rose obléhal Džhánsi v dubnu 1858. Lakšmíbáí pevnost bránila necelé dva týdny.

V noci nakonec uprchla na koni přes britské linie, s přibližně devítiletým Dámódarem Ráem přivázaným na zádech. Chlapec se jí prý držel kolem krku a mlčel, jak ho učili, zatímco kůň skákal do tmy a za nimi hořela pevnost. Prchala ke spojencům na západ, směrem ke Gwalióru. Rose ji pronásledoval a 22. května 1858 ji porazil u Kálpí.

Neustoupila.

Se zbytky věrných jezdců oblékla mužský oděv velitele kavalérie (turbán, drátěná košile pod hedvábným kabátcem) a táhla na sever. Neustoupila ani o píď. Červnová Indie je nemilosrdná: přes čtyřicet stupňů, sucho, prašné cesty, kůň zbrocený pěnou. Jezdec a zvíře se za takových pochodů buď stanou jednou bytostí, nebo se rozpadnou. Co si o těch posledních týdnech myslela, to nevíme; žádný deník, žádná korespondence z té části kampaně nepřežila. Zůstal jen prach a směr na sever.

U Kotah-ki-Serai jí 8. husarský pluk přeťal cestu.

Ve zmatku kavalérie na kavalérii bylo těžké rozeznat přítele od nepřítele. Prach, řev, koně na koních. Kapitán Heneage vedl eskadrónu v plné rychlosti; někdo si povšiml jezdce, který táhl dopředu s neobvyklou zaujatostí, jako by se za tou linií rozhodovalo o všem. Potom padl.

Věrní vojáci identifikovali tělo. Kremace, nebo pohřbení, jak naznačoval Rose, proběhla ještě tu noc.

Generál Rose si ve svém hlášení poznamenal: přestrojila se za muže. Jako by se sám před sebou vyrovnával s tím, že celou kampaň honil protivníka, o kterém nevěděl tu nejzákladnější věc.

Dámódar Ráo přežil. Adoptivní syn raní dospěl, uchoval rodinné záznamy a po celý svůj dospělý život marně žádal britskou správu o uznání nástupnických nároků na Džhánsi. Nedostal je. Trůn, kvůli němuž jeho matka padla v sedle, mu zůstal navěky za zavřenými dveřmi.

18. června slaví Indie výročí její smrti. Obraz raní (turbán, šavle, přímý pohled) najdete v parlamentu, na bankovkách, před průčelími škol. Namaloval jej neznámý dvorní umělec v Indóru roku 1861. Z paměti. Tvář, kterou zvěčnil, patrně nikdy nespatřil naživo. A přece se dívá z bankovek dodnes, rovně, bez opory o třmeny.

1. Rani of Jhansi, Wikipedia

2. Lakshmi Bai, Encyclopaedia Britannica

3. Indian Rebellion of 1857, Wikipedia

4. Doctrine of Lapse, Wikipedia

5. Central Indian campaign of 1858, Wikipedia

6. Lakshmibai, The Warrior Queen, Atlas Obscura

7. Gwalior, Wikipedia