Lermontov pomstil Puškinovu smrt jedinou básní. O čtyři roky později zemřel v souboji přesně jako on

Mezi šestou a sedmou hodinou večer odjeli z dačí v Pjatigorsku, kavkazském lázeňském městě u úpatí hory Mašuk, čtyři muži na koních. Dva z nich byli sekundanti – Michail Glebov a Alexandr Vasilčikov --, druzí dva soubojníci. Vyjeli na cestu vedoucí na úpatí Mašuku, zastavili na malé ploché louce na svahu, mezi dvěma jedlemi.

Dva soubojníci si svlékli kabáty. Husarský poručík v rozhalené košili sundal čepici. Druhý muž, major ve výslužbě, jenž do té chvíle nesundal ani jednu vrstvu, otevřel kazetu se dvěma pistolemi, vybral si tu pravou a natáhl kohoutek. Sekundant odkrokoval patnáct kroků a označil dvě stanoviště větvičkami v trávě. Druhý sekundant zvedl ruku.

Husarský poručík se otočil bokem k cíli, zvedl pistoli – a podle svědků, kteří o tom později pod přísahou vypovídali, mířil výslovně k mraku nad cestou. Major zamířil přímo do husarova hrudníku a vystřelil. Husar padl bez pohybu, aniž stiskl spoušť. Třetinu vteřiny po druhém výstřelu, jenž nikdy nezazněl, se nad Mašukem dal letní vzduch do pohybu a první kapky deště dopadly do trávy.

Husarský poručík se jmenoval Michail Jurjevič Lermontov. Bylo mu šestadvacet let.

Lermontov se narodil 15. října 1814 v Moskvě jako syn důstojníka a šlechtické dcery. Matka mu zemřela, když mu byly dva. Vychovala ho babička Jelizaveta Arseňjevová na statku v Tarchanech. Byla na něj nadprůměrně vázaná – sponzorovala mu nejlepší lektory, gardistskou kariéru v Petrohradě, dvě cesty do zahraničí. Lermontov ji miloval s děsem mladého muže, jenž ví, že její láska je jediná, kterou má jistou.

V lednu 1837 zemřel v Petrohradě Alexandr Sergejevič Puškin. Souboj s francouzským kavaleristou Georgesem d'Anthèsem, dva výstřely 27. ledna, smrt 29. ledna. Puškinovi bylo třicet sedm let. Celý Petrohrad – celá literární společnost – ztichl.

Lermontov, tehdy poručík husarských gardových pluků, sebral pero a napsal báseň „Smerť poeta“ (Smrt básníka). Pětašedesát řádků o tom, jak Puškina zabili nikoli d'Anthèsovy kulky, ale klanějící se otroci kolem trůnu. Báseň cirkulovala v rukopisech po Petrohradě. Mikuláš I. si přečetl ten rukopis, který se mu donesl k uchu, a nařídil vrchnímu gardovému lékaři, aby prověřil, zda je Lermontov zdravého rozumu. Lermontov byl po čtrnácti dnech přesazen jako kornet do kavkazského Nižegorodského dragounského pluku – exil v uniformě.

Na Kavkaze strávil necelý rok. Poznal krajinu i posádkový život na jižní hranici, začal čmárat poznámky, jež se později promění v Hrdinu naší doby, a nechal se prostředím prostoupit tak, že se mu vracelo do celého pozdějšího díla. Do jara 1838 ho babiččina petice u carevny vrátila do Petrohradu.

Lermontov ji znal od roku 1828, kdy se poznali v moskevské společnosti. Byla o rok mladší než on. Varvara Alexandrovna Lopuchina byla z moskevské střední šlechty, blízká přítelkyně jeho sestry-přítelkyně. Měla tmavé husté vlasy, drobnou postavu a – podle jeho vlastní akvarelové podobizny, jež se dochovala – výrazné oči a velký sametově vyhlížející krk.

Co se mezi nimi odehrálo, je literárně podloženější než kronikálně. Dochovala se jeho akvarelová podobizna a ozvěny v jeho lyrice; o samotném vztahu mluví spíš verše než listiny. Varvara měla rodinné finanční obtíže. V roce 1835 ji rodina provdala za o sedmnáct let staršího Nikolaje Bachmetěva, statkáře z Petrohradu. Sňatek byl rozumný, sociálně chválený a osobně pro ni katastrofální.

Její stopu nese jeho lyrika; nejpravděpodobněji jí patří věnování, jež předchází jejímu sňatku z roku 1835. Nejzřetelněji se však vrací v Hrdinovi naší doby: postava kněžny Věry – manželky uctivého starého muže, jež se Pečorinovi (Lermontovovu alter egu) zjevuje v lázeňském Pjatigorsku – je kresbou Varvary, již převedl do prózy.

Varvara zemřela v roce 1851, deset let po Lermontovovi, v šestatřiceti letech, na tuberkulózu. Pochovali ji v Donském klášteře v Moskvě. Její korespondenci s Lermontovem po její smrti zničil manžel; z jejich vztahu tak nezůstaly listiny, jen dílo.

Kateřina Suškovová byla jiný případ. Lermontov ji poznal v Moskvě v roce 1830, kdy mu bylo šestnáct a jí osmnáct. On se do ní zamiloval; ona ho ve společenských záležitostech zostudila a v salonech dávala najevo, že příliš mladého, nepohledného nápadníka nebere vážně. Lermontov to nezapomněl.

V roce 1834, kdy už byl v Petrohradě uniformovaný gardista se zázemím a šperky, ji znovu vyhledal. Tentokrát si počínal jinak: dvořil se jí systematicky, s manipulační precizností, jež později vstoupila do postavy Pečorina. Stal se snoubencem, sliboval sňatek, získal si její důvěru. V momentu, kdy mu Suškovová projevila plnou oddanost, napsal anonymní dopis její rodině, v němž se sám jako „přítel rodiny“ vyslovil proti sňatku. Doporučil zrušit zasnoubení. Rodina jeho doporučení následovala.

Suškovová dopis poznala až později; jeho zasnoubení s ní bylo ukončené společenskou obstrukcí. Lermontov se v dopisech přátelům – Raevskému, Lopuchinovi – chlubil, že se mu to povedlo. Z dnešního pohledu byla to scéna domácího cynismu, kterou by si do reálného života překládal i Pečorin. Lermontov ji do reálu přenesl.

V dubnu 1840 vyšel v Petrohradě jeho jediný román „Hrdina naší doby“. Pět novel kolem postavy poručíka Pečorina, kavkazského důstojníka, jenž se s mistrnou jasností popisuje jako manipulátor, svůdník, chladný analytik vlastních citů, fatalisticky odmítající jakýkoli vnitřní cíl. Pečorin je literární předchůdce Bazarova, Raskolnikova, Stavrogina. Sám Lermontov v předmluvě k druhému vydání píše: „Hrdina naší doby není jeden člověk; je to portrét sestavený z neřestí celé naší generace v plném jejich rozvoji.“

Že je Pečorin zčásti autoportrét, vědělo se v Petrohradě hned. Mikuláš I. si román přečetl a v dopise carevně z června 1840 se o něm vyjádřil s odporem: takové romány prý kazí mravy a deformují charakter. Mladí důstojníci jej naopak nadšeně přijali. Z petrohradských gardových pluků si přátelé knihu předávali z ruky do ruky.

V únoru 1840 – měsíc před vydáním románu – se Lermontov dostal do souboje s francouzským diplomatem Ernestem de Barantem, synem francouzského velvyslance. Důvod byl rivalita o salonní dámu Marii Ščerbatovou. Souboj na Černé říčce (právě tam, kde tři roky předtím zemřel Puškin) začal na kordy – Lermontovovi se zlomila čepel – a dokončili jej pistolemi; nakonec z něj oba vyšli nezraněni. Lermontov dostal druhý exil na Kavkaz, tentokrát do první linie. V červenci 1840 se v jeho řadách účastnil krvavé bitvy v údolí říčky Valerik, kterou pak zpracoval ve stejnojmenné básni.

Z té druhé kavkazské služby přijel v červenci 1841 do Pjatigorska, lázeňského města pod Mašukem. Na dače paní Verzilinové se scházela kavkazská společnost: úředníci, dámy, důstojníci na čerstvém vzduchu mezi výpravami. Mezi nimi i Nikolaj Solomonovič Martynov, bývalý spolužák z petrohradské Junkerské školy, sloužil u Kavalergardského pluku a pak na Kavkaze, t. č. major ve výslužbě.

Martynov se na večírky obvykle oblékal do excentrického čerkesského kostýmu: bílá burka, čerkesská kožešinová čepice, široký kandžar v pouzdru. V kruhu kavkazských důstojníků byl tak snadným terčem vtipů. Lermontov si z něj utahoval pravidelně, soustavně, s ostrostí, již se dala jen těžko ovládat. Na večírku 25. července přezdíval Martynovovi francouzsky, dostatečně hlasitě pro celý sál: „montagnard au grand poignard“ – horal s velkou dýkou. Martynov vstal a vyzval Lermontova na souboj.

Sekundanti se snažili obě strany usmířit. Lermontov sám prý poznamenal, že mu na souboji nezáleží, a že vystřelí do vzduchu. Martynov o smíření neměl zájem. Souboj se konal odpoledne 27. července, jak je popsáno v úvodu. Lermontov vystřelil do vzduchu. Martynov vystřelil do jeho hrudi. Kulka pronikla mezi dvěma žebry a vystoupila zády, kolem levé plíce a srdce.

Lermontov zemřel okamžitě. Vzduch nad Mašukem se v té chvíli protrhl prudkou bouřkou. U souboje nebyl žádný lékař; sekundanti museli odjet pro povoz. Tělo poručíka leželo na louce v dešti přes dvě hodiny, než ho dovezli zpět do Pjatigorska.

Ruská pravoslavná církev neuznávala souboje. Duelanti nedostávali pohřeb v posvěcené půdě, mše zádušní za ně nebyla povolena. Pjatigorský farář odmítl Lermontova pochovat. Babička Jelizaveta Arseňjevová, jež se v té době nacházela v Tarchanech, použila všechen svůj vliv. Místní úřady mu zařídily „neoficiální“ pohřeb na pjatigorském hřbitově s krátkým civilním obřadem. Pohřeb se konal 30. července 1841, tři dny po smrti.

Tělo si pamatovalo Kavkaz dlouho po tom, co srdce přestalo bít. Vůně vlhkého jedlového jehličí z Mašuku, na něž v noci před soubojem pršelo. Ranní vůně mátového čaje, jenž si připravoval každý den od pěti hodin, kdy psal poznámky. Pohled z dači paní Verzilinové na věčně zasněžený Elbrus na západě. Z těch věcí nezůstalo nic. Zůstaly básně.

V dubnu 1842 babička Arseňjevová zařídila exhumaci a převoz rakve do rodinné kaple v Tarchanech. Celé týdny putoval Michail Lermontov v ozdobném voze svou rodnou penzenskou cestou domů. Tarchaňské pohřebiště ho přijalo do rodinné krypty Arseňjevů a Stolypinů. Vedle babičky, jež ho přežila o čtyři roky.

Hrdina naší doby zůstal v ruské literatuře vrcholným románem 30. let 19. století. Smrt básníka zůstala jednou z jeho nejcitovanějších básní. Z Mašuku se časem stalo poutní místo ruských literárních fanoušků: turisté přijíždějí, fotografují obelisk, čtou nahlas „Bouři“. A pak – jak to chodí – se vracejí lázeňskými ulicemi Pjatigorska zpátky do svých dačí. Lermontov před nimi i za ně. Tělem v hrobce v Tarchanech, hlavou v každé čítance ruské literatury, jež na to ještě vůbec sahá.

1. Mikhail Lermontov – Wikipedia, Wikipedia

2. Mikhail Lermontov – Britannica, Encyclopaedia Britannica

3. Mikhail Lermontov – A Hero of Our Time (1840), Wikisource

4. Laurence Kelly – Lermontov: Tragedy in the Caucasus, I. B. Tauris, 2003