Článek
Atelier Jules Bonnet stál nedaleko vlakového nádraží, v ulici, již Lucern v té době ještě považoval za moderní. Fotograf tam držel rekvizity pro venkovské skeče, mezi nimi malý dřevěný vozík s nízkými kovanými bočnicemi, jaký používali sedláci ke svozu sena. Nietzsche si ten vozík vybral okamžitě. Bylo to vlastně jeho aranžmá, jeho režie, jeho vtip, groteska, kterou si vymyslel s tou přesností, s jakou jindy stavěl aforismy. Lou von Salomé, jednadvacetiletá generálova dcera ze sanktpetěrburské zimy, jen přikývla a vystoupila do vozíku.
Měla na sobě tmavé cestovní šaty s vysokým límcem, vlasy stažené dozadu tak pevně, že jí v koutcích očí stála lehká bolest. V ateliéru bylo cítit prach z kulis a tu nasládlou chemii, jež ulpívala na všem, čeho se Bonnetovy rukávy dotkly. Fotograf jí podal improvizovaný bič: krátký provázek s uzlem, šňůru spíš dětskou než pohaněcí. Když ho přebírala, ucítila pod prsty hrubost konopí a uvědomila si, že má dlaň studenější než to lano. Teprve pak se podívala dolů na Nietzscheho.
Neznámý autor. Lou von Salomé, Paul Rée a Friedrich Nietzsche [fotografie]
Byl o šestnáct let starší, šeptem mu říkali největší žijící myslitel německého jazyka, a právě skláněl hlavu, aby mu Bonnet upravil řemen přes rameno. Vedle něj Paul Rée, jemný, vážný dvaatřicátník, jenž ji sám požádal o ruku už na začátku jejich známosti v Římě, přijal druhý postroj s tichým úsměvem, jakým přijímal všechno, co Lou navrhla. Oba měli rukávy košile vyhrnuté po loket. Oba se snažili tvářit slavnostně. Oba ostatně věděli, že je to hra, kterou prohrávají dvakrát: jednou jako filozofové, již dovolili jednadvacetileté dívce, aby je zapřáhla, podruhé jako muži, již už dostali její „ne“.
Nietzsche byl odmítnut dvakrát během jediného jara. Poprvé na sklonku dubna, v bazilice svatého Petra v Římě, přes Rée jako prostředníka; podruhé téhož třináctého května, osobně, u lucernského Lvího pomníku ještě před setkáním v ateliéru, když ji prosil, ať se stane jeho ženou v jakékoli podobě, jakou si určí. Odmítla a navrhla mu místo manželství něco mnohem těžšího: Trinität, totiž trojici. Studovat spolu, žít spolu pod jednou střechou, tři poutníci ducha bez jakéhokoli těla mezi sebou. Filozofická komuna, v níž by ona byla učenkou a oni dva jejími učiteli, druhy, bratry.
Bonnet schoval hlavu pod černé sukno a poprosil je, ať se nehýbou.
Lou pozvedla bič nad jeho hlavu – ne aby ho udeřila, ale aby vzduch mezi jejich těly držel jistý směr. Cítila svou paži ztěžklou víc, než čekala, a zároveň cítila pulz v hrdle, jenž nepatřil ani triumfu, ani studu, ale něčemu mezi tím. Nietzsche v té vteřině zvedl oči a podíval se na ni s výrazem, který by se dal číst jako pokora i jako modlitba. Lou ten pohled snesla jen proto, že měla na sobě rukavice. Kdyby měla holé ruce, položila by je nahoru na to lano, a věděla, že prsty by se jí roztřásly. Takhle držela jen vlnu a uzel a vlastní dech, jenž si nepustila ven, dokud Bonnet nesepnul závěrku.
A pak se kysele zasmáli, všichni tři, a vozík nikam nejel.
Červencová premiéra Parsifala v Bayreuthu přivedla Lou ke Wagnerovým bez Nietzscheho, jenž tam už nebyl vítán; doprovázela ji místo něj jeho sestra Elisabeth, ta ji od první minuty pozorovala oním podivným ženským zrakem, jakým ženy poznávají sokyně dřív, než vůbec vědí, o co jde. V prvních dnech srpna napsala Elisabeth bratrovi do Tautenburgu první z dopisů, jež příští půlrok rozhodly o všem: že Lou tvrdí, že tu trojici vymyslel on, ne ona; že se chová u Wagnerů nepřístojně; že si z jeho srdce udělala laboratoř. V Tautenburgu pak strávili tři týdny společně, Lou, Nietzsche a Elisabeth, která bydlela vedle a každý den přidávala olej. Do podzimu byla trojice po smrti. Rée Lou neopustil ještě několik let; Nietzsche ji už nikdy neviděl.
V Rapallu, v hotelovém pokoji s výhledem na zimní Středomoří, napsal Nietzsche na počátku roku 1883 během několika dnů první díl knihy o člověku, jenž se nedá pochopit, dokud nepřestane chtít být milován. Tak pravil Zarathustra vyšel téhož roku. V první části knihy stojí věta, kterou někteří čtou jako pomstu a jiní jako přiznání: Jdeš za ženami? Nezapomeň bič.
Lou Andreas-Saloméová si tu větu přečetla a přece se prý zasmála. Žila ještě dalších padesát čtyři let. Vzala si filologa Andrease s podmínkou, že se jí nikdy nedotkne, a tu podmínku ostatně dodržel třiačtyřicet let. Spala s Rilkem; sedávala v křesle u Freuda, pohřbila všechny své muže a zemřela jen pár dní předtím, než jí gestapo zabavilo knihovnu, prý za to, že celý život sloužila „židovské vědě“.
Z fotografie v Bonnetově ateliéru zbylo nakonec jediné: vozík, jenž nikam nejede, a dívka s bičem, která ho nikdy nepoužila. Tu fotografii dnes zná víc lidí než jediný řádek z knihy, kterou kvůli ní Nietzsche napsal.
Zdroje a další čtení
1. Rudolph Binion – Frau Lou: Nietzsche's Wayward Disciple, Princeton University Press, 1968
2. Julia Vickers – Lou von Salomé: A Biography of the Woman Who Inspired Freud, Nietzsche and Rilke, McFarland, 2008
3. Lou Andreas-Salomé, Wikipedia
4. Nietzsche and Lou Andreas-Salomé: Chronicle of a Relationship 1882, edice korespondence
5. File:Nietzsche, Paul Rée, Lou von Salomé (Atelier Jules Bonnet, Luzern, 1882), Wikimedia Commons
