Článek
Roku 1184 klečela v klášteře Gelati nad Kutaisi čtyřiadvacetiletá žena a arcibiskup jí vkládal na hlavu korunu. Shromážděná šlechta počkala, až se narovná, a pak ji pozdravila.
Pozdravila ji jako krále.
Nebyl to přepis ani žert. Gruzínština nezná gramatický rod, takže slovo mepe znamená prostě panovník. Jenže tituly, jimiž Tamaru od té chvíle oslovovaly dvorní listiny, jsou zprvu mužské až do poslední slabiky: mepeta mepe, král králů. Země, jež právě dostala první panovnici svých dějin, si ji raději přeložila do mužského rodu, aby ji vůbec unesla.
Její otec Giorgi III. to riskl už o šest let dřív. Syna neměl, a tak roku 1178 prohlásil osmnáctiletou dceru spoluvládkyní. Šlechta se bouřila. Když 27. března 1184 zemřel, dostala Tamara trůn, korunu, mužský titul – a k tomu dvůr pevně přesvědčený, že žena na tom křesle vydrží jen do chvíle, než se najde muž, jenž ji z něj sundá.
Našli se čtyři. Dva se o to opravdu pokusili. Jednoho si vybrala sama a ten poslední o ní napsal báseň, kterou Gruzínci recitují dodnes.
Muž, kterého jí vybrali
Patriarcha a s ním celá rada velmožů měli jasno: panovnice se musí vdát, a hned. Šlo prostě o dědice a o to, aby v čele vojska stál chlap. Její štěstí do té úvahy nepatřilo. Tamara se bránila, jak dlouho mohla. Prohrála.
Podle jedné tradice jí sňatek dojednala teta Rusudan, manželka íránských seldžuckých sultánů. Ženicha pak našel a přivezl do Tbilisi obchodník Zankan Zorababeli. Jako zboží objednané na dálku. Jmenoval se Jurij, byl to syn vladimirského velkoknížete Andreje Bogoljubského, seděl kdysi na novgorodském stolci a po otcově vraždě roku 1174 utekl až ke Kumánům do severokavkazských stepí. Kníže bez knížectví, zato z dost slavného rodu, aby se dal ukázat sousedům. Svatba se konala roku 1185.
Vojensky nezklamal. V letech 1186 a 1187 vedl gruzínská vojska na západ proti rúmským Seldžukům i na východ proti Eldigüzovcům a vracel se s kořistí. Problém byl akorát všude jinde.
Gruzínské kroniky Tamařiny doby, především spis Život královny Tamar, píší o něm bez servítků: pil, mučil, oddával se neřestem. Obvinění ze sodomie, které se s Jurijem spojuje i dnes, v nich ale nenajdete; kroniky mluví jen zahaleně o muži, jenž si neudržel lože čisté. Moderní historikové s tím zacházejí opatrně. Je to text sepsaný na dvoře ženy, která se toho muže potřebovala zbavit, a takové texty bývají štědré (obžaloba psaná na objednávku mívá bohatší slovník než pravda). I kdyby ale byla polovina propaganda, zbývá pořád ta druhá.
Co se odehrávalo za dveřmi ložnice, prameny říkají jen náznakem. Dva roky jsou ale dost dlouhá doba na to, aby si žena zapamatovala, jak zní jeho krok na schodech, a aby z rytmu toho kroku poznala, jaká bude noc. Aby jí ruce ztuhly nad rozdělanou prací dřív, než stačil otevřít dveře. Aby se naučila dýchat tak, že to nebylo slyšet.
Roku 1187 udělala věc, kterou si žádná pravoslavná panovnice dvanáctého století nedovolila. Požádala církev o rozvod.
A dostala ho. Církev i šlechta stály tentokrát za ní, protože ten muž stačil znechutit i je. Vyplatili ho, naložili na loď a poslali do Cařihradu. Měli ho z krku.
Jenže manžel, kterého vyprovodíte s pokladem, nezmizí nadobro. Roku 1191 se Jurij vrátil, přivedl vzbouřené pány ze západních provincií, z Imeretie, Lečchumi a Svanetie, a v Geguti se nechal prohlásit králem. Její vojsko ho porazilo u Tmogvi a Erušeti a Tamara mu odpustila. O dva roky později to zkusil znovu: roku 1193 vpadl do Kachetie na východě země a porazili ho u Kambečani. Poslali ho do vyhnanství, tentokrát natrvalo, a od té chvíle o něm prameny mlčí (sáhnout po cizím trůnu se v tomhle příběhu odpouští jednou, podruhé už ne). Dodnes nikdo neví, kde leží.
Muž, kterého si vybrala sama
Do druhého sňatku jí nikdo nemluvil.
David Soslan pocházel z knížecího rodu Alanů ze severního Kavkazu a podle tradice vyrůstal u tbiliského dvora, takže se znali od mládí. Svatba se konala v paláci Didube nedaleko Tbilisi někdy mezi lety 1187 a 1189; datum se v pramenech rozchází. Shodují se ovšem v jedné věci, a ta je podstatnější než rok: tentokrát to byla její volba.
Tady jedinkrát přestanou letopisy počítat vojska a daně. Muž, kterého znala jako chlapce z nádvoří, se jí najednou objevil ve dveřích jako někdo, po kom se člověk ohlédne. Co ta žena, jež dva roky trénovala tiché dýchání, cítila, to nikdo nezapsal. Zůstalo po ní jméno toho, koho si zavolala, a to, že ho neposlala pryč. Ve dvanáctém století je to od panovnice málem vyznání.
Narodil se jim syn Giorgi, kterému říkali Laša, a dcera Rusudan. Oba jednou usednou na matčin trůn.
David se stal jejím vojevůdcem a byl v tom mimořádný. Na jedné věci ale prameny trvají důsledně: velel z jejího pověření a moc měl od ní, ne naopak. Roku 1195 rozdrtil u Šamkoru vojsko ázerbájdžánského atabega Abú Bakra. Byl to nejlepší meč, jaký kdy Gruzie držela v ruce.
A ten meč si vybrala sama.
Muž, který ji odmítal brát vážně
Třetí muž jí nikdy nestál tváří v tvář. Poslal jí dopis.
Süleyman II., sultán rúmského sultanátu v Anatolii, sledoval růst Tamařiny moci se stoupající nelibostí a rozhodl se ji zarazit slovem dřív než mečem. Traduje se, že jeho poselstvo přivezlo do Tbilisi list, v němž ženu na gruzínském trůnu odmítal brát vážně: pohrdal panovnicí, která vybírá výpalné od muslimů, a nabídl jí sňatek, pokud přestoupí na islám. Pokud odmítne, ať prý počítá s postavením konkubíny. Doslovné znění dopisu se nedochovalo.
Odpověď přišla v poli u Basiani, na horské pláni na pomezí dnešního východního Turecka. Datace kolísá: nejčastěji se uvádí rok 1202, někteří badatelé posouvají bitvu až k roku 1204. Výsledek se však nezpochybňuje. David Soslan sultánův tábor doslova smetl. Süleyman ustoupil k Erzurumu, vítězové sbírali prapory a zajatce.
Kronika Život královny Tamar vypráví, že se panovnice před bitvou modlila v chrámu ve Vardzii, skalním městě vytesaném do útesů jižní Gruzie, jež začal budovat její otec a ona dostavěla, a že pak vojsko bosa vyprovodila z města. Ten obraz si země zamilovala a opakuje ho dodnes; jistotu, že se odehrál přesně takhle, nemáme.
Jisté je aspoň tohle: roku 1204, kdy křižáci rozvrátili Cařihrad, poslala Tamara vojenskou pomoc svým příbuzným Alexiovi a Davidovi Komnenovcům, vnukům svrženého byzantského císaře Andronika I. S jejími oddíly obsadili v dubnu téhož roku Trapezunt a založili trapezuntské císařství, spřátelený stát na břehu Černého moře. O několik let později táhla gruzínská vojska pod bratry Mchargrdzeliovými až k Tabrízu a Kazvínu v severní Persii.
Dvorní listiny ji od té doby oslovovaly bez zábran:
„Král králů a královna královen, samovládkyně celého Východu i Západu, sláva světa a víry, bojovnice Mesiášova.“
Muž, který ji odmítal brát vážně, zůstal v dějinách hlavně jako ten, koho porazila.
Muž, který o ní napsal báseň
Čtvrtý muž jí přinesl to nejtrvalejší, co v té zemi bylo k mání, a nechtěl za to nic.
Podle tradice se jmenoval Šota Rustaveli a byl dvorním básníkem. Jeho Muž v tygří kůži, báseň o asi šestnácti stech čtyřveršových slokách, platí za gruzínský národní epos dodnes; Rustaveli jej prý věnoval právě Tamaře. Hned v úvodu stárnoucí král Rostevan, jenž nemá syna, korunuje na svého nástupce vlastní dceru Tinatin. Kdo to kolem roku 1200 poslouchal v paláci, nemusel dlouho hádat, o kom to je.
Legenda přidává, co legendy přidávají: že básník královnu miloval, že ho to zničilo a že dožil v klášteře. Doložit se to nedá. Zůstal jen ten epos.
Čeští čtenáři si ho ostatně mohou přečíst taky. Muže v tygří kůži přeložil Jaromír Jedlička a překlad vyšel v Praze roku 1958. Kniha, kterou celý Kavkaz zná zpaměti a která začíná tím, že král korunuje dceru, stojí od té doby i v českých knihovnách.
Klášter Gelati u Kutaisi, pohřebiště gruzínských panovníků.
Hrob, který nikdo nenašel
David Soslan zemřel kolem roku 1207. Tamara vládla dál sama, tak jako předtím sama začínala, a její říše sahala od Černého moře ke Kaspickému.
Sil jí ale ubývalo. Zemřela roku 1213; tradičně se uvádí 18. leden. Stalo se to na hradě Agarani nedaleko Tbilisi, kam ji nemocnou převezli (jiné prameny uvádějí Tabachmelu). Bylo jí přibližně třiapadesát let.
A pak přišla poslední věc, kterou pro ni její lidé udělali.
Její ostatky měly být převezeny do Mcchety a odtud do Gelati, do rodového pohřebiště gruzínských panovníků. Do téhož kláštera, kde jí před devětadvaceti lety vložili na hlavu korunu. Jenže hrob se nikdy nenašel. Traduje se, že ji pohřbili tajně, do skryté schránky, aby její tělo nemohli zneuctít nepřátelé, kteří se od východu blížili. Podle jiné pověsti putovaly ostatky až do Jeruzaléma, ke Klášteru Kříže, který kdysi založili mniši z jejího království; zmiňuje to i dopis francouzského rytíře ze třináctého století. Archeologové v Gelati hledali opakovaně, poprvé roku 1920, kdy tu Ekvtime Takaišvili otevřel hrob v Tamařině kapli. Nenašli ji.
Gruzínská pravoslavná církev ji prohlásila za svatou. Její svátek připadá na 14. května, ikony s její tváří visí v kostelích po celé zemi a nejstarší dochovaná freska ve Vardzii ukazuje mladou ženu s tmavým copem, kterou tam vymalovali ještě za jejího života.
Je to jediné místo, kde ji spolehlivě najdete. Na stěně.
Zemi, kterou převzala jako žena, jíž se nesmělo říkat královno, odevzdala jako říši od moře k moři.
Jediné, co si nechala pro sebe, byl vlastní hrob.
Zdroje a další čtení
1. Tamar of Georgia, Wikipedia
2. Queen Tamar, Georgian Encyclopedia
3. Antony Eastmond – Royal Imagery in Medieval Georgia, Pennsylvania State University Press, 1998
4. Kartlis Cchovreba: A History of Georgia, Georgian National Academy of Sciences / Artanuji, Tbilisi 2014
5. The 12th–14th Centuries in Georgia: The Life of Tamar, the Queen of Queens, Internet Archive
6. Battle of Basian, Wikipedia
7. Andrey Bogolyubsky, Wikipedia
8. Battle of Shamkor, Wikipedia
9. Šota Rustaveli – Muž v tygří kůži, přel. Jaromír Jedlička, SNKLHU, Praha 1958
