Článek
Ve dvou zněních jedné a téže smlouvy stálo něco jiného.
Amharský text říkal, že etiopský panovník může svá jednání s cizími mocnostmi vést prostřednictvím italské vlády. Ten italský říkal, že tak činit bude. Jediné sloveso, jediný způsob, a mezi nimi celý rozdíl mezi spojencem a chráněncem.
Podepsali ji 2. května 1889 ve Wuchale na severu Etiopie. Porozuměli jí až potom.
Ženě, která italské čtení odmítla přijmout, bylo tehdy asi osmatřicet. Jmenovala se Taytu Betul a v Římě už o její zemi mluvili jako o příštím italském protektorátu.
Narodila se kolem roku 1851 v horách Semienu na severu země. Některé prameny kladou její narození o dva roky později a blíž ke Gondaru; shodnout se ostatně nedokážou ani etiopští autoři. Otec Betul Hayle Maryam pocházel z mocného rodu Yejju s oromskými kořeny a po jeho semienské větvi jí připisovali krev šalomounské dynastie, té linie, od níž etiopští panovníci odvozovali svůj nárok na trůn. Uměla číst amharsky a ovládala ge'ez, starý liturgický jazyk etiopské církve. Na ženu své doby a svého kraje to bylo vzdělání skoro nepatřičné (a mnohem užitečnější, než kdo tehdy tušil).
Než jí bylo pětatřicet, provdali ji čtyřikrát. Byli to samí velmoži a vojenští páni (v její vrstvě byl sňatek smlouva a rozvazoval se stejně věcně, jako se uzavíral), jeden z nich sloužil ještě císaři Tewodrosovi II. Pořadí těch manželství, jejich data ani způsob, jakým skončila, se v etiopských pramenech neshodují a rozplést to dnes nedokážeme. Jisté je jen tolik, že nevydrželo ani jedno.
V dubnu 1883 se provdala popáté. Vzala si Sahle Maryama, krále Šewy, muže, kterého svět zná pod jménem Menelik II.
O tom, co při té svatbě cítila, prameny mlčí. Zapsali jedinou věc: tenhle sňatek na rozdíl od Menelikových dřívějších uzavřeli v plném církevním svazku, tedy nerozlučně. Po čtyřech mužích, které jí vybrali jiní, uměla nejspíš poznat podle kroku na nádvoří, jakou náladu ten, kdo přichází, přináší, a podle toho si srovnat dech dřív, než se otevřely dveře. U pátého se ten návyk poprvé k ničemu nehodil.
Nový květ u pramenů
Menelikův dvůr seděl tehdy nahoře na Entotu, na hřebeni nad údolím. Vítr, chlad po většinu roku a čím dál delší cesta pro dříví: hora se dala hájit, ale nedala se obývat. Roku 1886 si Taytu nechala postavit dům dole v údolí, u horkých pramenů, jimž se říkalo Filwoha, horká voda.
Kdo strávil den nahoře na hřebeni, kde voda v míse do rána vychladne do bolesti, a pak sestoupil dolů a vstoupil do pramene, cítil, jak se teplo zvedá od kotníků ke kolenům a výš a jak povolují ramena, o kterých do té chvíle nevěděl, že je celý den držel u uší. Dýchalo se najednou docela jinak. Dvůr to poznal a šel za ní.
Nejdřív přišly stany, potom domy, potom celé město. Jméno mu dala ona: Addis Abeba, nový květ, a pod tím jménem ho svět zná dodnes. Do roku 1889 z něj bylo hlavní město říše (a vzniklo proto, že jedné ženě bylo nahoře na hřebeni zima).
Článek sedmnáctý
V březnu 1889 padl císař Yohannes IV. v bitvě u Metemmy proti súdánským mahdistům a Menelik se stal negusa nagast, králem králů. V listopadu ho korunovali. O dva dny později korunovali i ji.
Půl roku předtím podepsal ve Wuchale smlouvu o přátelství a obchodu. Za Itálii ji sjednal hrabě Pietro Antonelli, muž, jenž v Etiopii strávil léta a amharsky uměl. Ten detail si zapamatujte. Smlouva měla dvě znění, italské a amharské, a obě byla považována za závazná. Rozcházela se ovšem v jediném článku.
Amharské znění, v překladu: Jeho Veličenstvo král králů Etiopie může využívat vlády Jeho Veličenstva krále Itálie pro veškerá jednání s ostatními mocnostmi nebo vládami.
Italské znění, v překladu: Etiopský panovník souhlasí, že bude využívat vlády krále Itálie pro veškerá jednání s ostatními mocnostmi nebo vládami.
Podle prvního čtení je Itálie k službám, podle druhého drží Etiopii na vodítku. V říjnu 1889 oznámila italská vláda evropským dvorům, že Etiopie je nadále jejím protektorátem, a odvolala se přitom právě na sedmnáctý článek.
Diplomatickou stránku sporu vzala na sebe císařovna. Odmítala italské dary i navrhované formulace. Stejně tvrdě odmítala i tón, jakým se s ní jednalo (a na tón byla citlivější než na dary). Roku 1890 přijel Antonelli do Addis Abeby italské znění zachránit. Jednání se protahovala. Hrabě si podle Chris Proutyové, pozdější životopiskyně císařovny, stěžoval na její neústupnost; o etiopských ženách přitom psal s nechutí a zároveň s obdivem.
Kolem těch rozhovorů se drží několik jejích výroků. Traduje se, že když si Antonelli postěžoval, že Menelik nechává rozhodovat ženu, odpověděla mu, že jeho mužnost a její ženství se změří na bojišti. Jiná verze jí vkládá do úst otázku, zda tedy mají Italům rovnou platit i daně. Doslovné znění nenajdete v žádném dobovém dokumentu a obě podoby známe teprve z pozdějších vyprávění.
Výsledek těch jednání ale doložený je. Neustoupila.
Sedmadvacátého února 1893 rozeslal Menelik evropským dvorům oběžník, v němž smlouvu z Wuchale prohlásil za neplatnou a Itálii obvinil, že se pod rouškou přátelství pokusila zmocnit jeho země. Některé přehledy kladou konečné vypovězení až do roku 1894, protože smlouva měla podle vlastního znění ještě dobíhat. Podstatné je, co následovalo.
Itálie odpověděla vojskem.
Voda pod pevností
Italské oddíly překročily řeku Mareb už na sklonku roku 1894 a v roce 1895 postupovaly do Tigraje. Sedmého prosince 1895 zničili Etiopané pod rasem Makonnenem u Amba Alagi předsunutý oddíl majora Toselliho. Zbytek se stáhl do nedokončené pevnosti nad Mekele, na kopec Enda Iyesus.
Uvnitř bylo dvacet důstojníků, třináct poddůstojníků, sto padesát italských vojáků a asi tisíc eritrejských askariů se dvěma horskými děly. Velel jim major Giuseppe Galliano. Zvenčí je od poloviny prosince obkličovalo etiopské vojsko, jehož sílu odhadují prameny na sedmadvacet tisíc mužů. Pevnost měla zdi, děla i zásoby.
Vodu měla zvenčí. Tekla do jejích cisteren z pramene pod kopcem.
Nápad vzít obleženým vodu připisuje etiopské podání císařovně: měla ho navrhnout Menelikovi a rasi Makonnenovi, císař jej schválil. Nejrozšířenější verze, o kterou se opírají i její životopisci, mluví o devátém lednu 1896 a o zhruba devíti stech mužích z jejího vlastního oddílu, kteří sešli roklí dolů a pramen odřízli. Vojenské přehledy dnes formulují opatrněji: vodu pevnosti odřízli Etiopané. Kdo tu myšlenku vyslovil první, v dobovém dokumentu zapsáno není, a čím častěji se ten příběh vypráví, tím je v něm císařovna sama.
Ať už s ním přišel kdokoli, fungoval. Posádka podnikala výpady, aby se k prameni probila, a neprobila. Za hradbami bez vody se přestává počítat na dny a začíná se počítat na dávky. Podle hlášení, z nichž pozdější životopisci čerpají, vzkázal Galliano osmnáctého ledna ven, že pevnost drží, ale vody zbývají dvě dávky a konec je blízko.
Devatenáctého ledna 1896 vyvěsil bílý prapor. Do jednadvacátého bylo po obležení. Menelik nechal posádku odejít a odevzdat zbraně, přidal jí i soumary na cestu; k tomu, co plánoval dál, se mu hodilo, aby se vrátila a mluvila.
Ráno prvního března
Prvního března 1896 stála u Adwy proti sobě výprava, které v Římě pořád ještě říkali trestná, a vojsko celé jedné říše.
Čísla se rozcházejí. Nikdo je nemá přesná. Etiopská strana se odhaduje na sedmdesát tři až sto tisíc mužů, italská na čtrnáct a půl až necelých osmnáct tisíc se šestapadesáti děly. Generál Oreste Baratieri poslal své brigády nočním pochodem podle map, které byly špatné, a ráno dorazily na bojiště každá zvlášť.
Císařovna měla ve vojsku vlastní oddíl a literatura jí připisuje velení nad několika tisíci mužů i nad sborem dělostřelců. Podle rozšířeného vyprávění to byla ona, kdo ve chvíli, kdy Menelik zvažoval ústup, prosadil nasazení pětadvacetitisícové zálohy; dobový dokument to nepotvrzuje. K obrazům Adwy patří také ženy, které nosily bojujícím vodu. Kolik jich bylo a kdo je řídil, spolehlivě nevíme.
Do večera bylo po bitvě a po italských nadějích v Africe. Italové ztratili kolem šesti tisíc padlých, více než čtrnáct set raněných a mezi třemi a bezmála čtyřmi tisíci zajatých; údaje se pramen od pramene liší. Etiopské ztráty se odhadují mezi necelými čtyřmi a sedmi tisíci padlých.
Byla to nejtěžší porážka, jakou evropská armáda v celém koloniálním století utrpěla.
Dvacátého šestého října 1896 podepsala Itálie v Addis Abebě smlouvu, v níž uznávala nezávislost Etiopie absolutně a bez jakýchkoli výhrad. Sedmnáctý článek zmizel z papíru, jako by nikdy nebyl.
Následujících deset let bylo vrcholem její moci. Menelika roku 1906 ranila mrtvice, o dva roky později přišla druhá a od roku 1909 už z lůžka nevstal. Vládla za něj ona.
Dvůr to nesl čím dál hůř. Trnem v oku mu byla její severní rodina, kterou dosazovala do úřadů, i rozsah její moci. Nakonec mu vadila ona sama. V březnu 1910 ji rada odstavila od vlády, správu země převzalo regentství rase Tessemy Nadewa a ji samotnou z jednání vyloučili. Zbyl jí pokoj, ve kterém ležel její muž.
Menelik zemřel 12. prosince 1913. Císařovnu poslali nahoru, do starého paláce na Entotu, odkud kdysi celý dvůr odvedla dolů. Trůn dostal jeho vnuk Lij Iyasu, kterého roku 1916 sesadili, a císařovnou se stala Zewditu, Menelikova dcera z dřívějšího svazku. Ne její. V nové vládě neměla Taytu nic.
V listopadu 1917 požádala, aby směla odejít do Gondaru, odkud pocházel její rod. O tři měsíce později byla mrtvá. Zemřela 11. února 1918 na Entotu, bylo jí asi sedmašedesát let, a pohřbili ji vedle Menelika v klášteře Ba'eta Le Mariam v Addis Abebě.
Císařovna, která obléhala pevnost, dokud v ní nedošla voda, strávila poslední čtyři roky života nahoře na větrném hřebeni, kde voda v míse přes noc vychladne do bolesti.
Do města, které z teplých pramenů vyrostlo, ji snesli až mrtvou.
Zdroje a další čtení
1. Chris Prouty – Empress Taytu and Menilek II: Ethiopia 1883–1910, Ravens Educational and Development Services / The Red Sea Press, 1986
2. Taytu Betul, Encyclopaedia Africana
3. Taytu Betul, Wikipedia
4. Treaty of Wuchale, Wikipedia
5. First Italo-Ethiopian War, Wikipedia
6. Siege of Mekelle, Wikipedia
7. Battle of Adwa, Wikipedia
