Článek
Přízrak, který věští narození i smrt
Na chodbách Českého Krumlova, Rožmberka, Jindřichova Hradce i Telče se prý dodnes zjevuje bledá žena v bílém rouchu, se svazkem klíčů u pasu. Přichází v noci, tiše, a lidé si vyprávějí, že podle barvy jejích rukavic poznají, co rod čeká. Bílé rukavice a mírný úsměv věští šťastnou událost – svatbu, narození dítěte, dobrou zprávu. Černé rukavice a vážná tvář znamenají, že někdo z rodu brzy zemře.
Tak zní nejslavnější strašidelná pověst české šlechty. Po staletí strašila návštěvníky jihočeských hradů a stala se jednou z nejznámějších postav českého folkloru. A jako každá dobrá pověst má i tahle jádro pravdy.
Jenže to jádro je úplně jiné, než byste čekali. Není v něm žádná kletba ani poklad zazděný ve zdi. Je v něm mladá žena, která zoufale toužila po jediném – dostat se domů. Jmenovala se Perchta z Rožmberka, žila v patnáctém století a její skutečný osud je smutnější než kterákoli historka o duchách. Nemusela se stát strašidlem, aby vzbudila hrůzu. Stačilo, že byla ženou provdanou proti své vůli – a že po sobě zanechala dopisy, v nichž úpěnlivě prosí o pomoc.
Ve dvaceti ji provdali za muže, kterého si nevybrala
Narodila se kolem roku 1429 jako dcera Oldřicha II. z Rožmberka. Rožmberkové byli tehdy nejmocnějším šlechtickým rodem celého Českého království – páni s vlastními hrady, městy a politickou vahou, jež soupeřila s vahou královskou. Perchta vyrůstala v bezpečí českokrumlovského zámku, obklopená vším, co takové bohatství nabízelo. O její budoucnosti ovšem nerozhodovala ona, nýbrž rodová strategie.
V říjnu 1449, sotva dvacetiletou, ji otec provdal za Jana z Lichtenštejna, pána na Mikulově a ve Valticích na jižní Moravě. Nebyl to sňatek z lásky, ale chladná dohoda dvou rodů. Rožmberkové potřebovali spojence, Lichtenštejnové věno. Zásnubní smlouva z 9. února téhož roku stanovila nevěstino věno na tisíc kop pražských grošů – obrovské jmění – a ženich se podle českého zvyku zavázal k protivěnu ve výši jedenapůlnásobku. Na papíře vypadalo všechno v pořádku. Ve skutečnosti právě ty peníze měly manželství rozvrátit dřív, než pořádně začalo.
Jan byl tvrdý muž, čerstvě ovdovělý po první ženě. Perchta k němu přijela jako cizinka do domu, který ji nechtěl – mladá, urozená a bez jediného spojence pod novou střechou.
V říjnu 1449 stála u oltáře jako nevěsta muže, kterého si nevybrala; svatba měla stvrdit spojenectví a věno, ne cit.
Studená komora a nepřátelé u vlastního stolu
Na manželově sídle nečekal Perchtu domov, ale nepřátelství. Podle jejích vlastních slov ji ubytovali v malé, nevytápěné komoře bez pořádného lůžka. Domácnost dál pevně řídily matka a sestra Janovy mrtvé první ženy a mladou Rožmberkovnu den co den ponižovaly. Vdovina rodina zůstala pánem hradu; Perchta v něm byla nanejvýš trpěná.
Zkusme si to představit. Cizí hrad, cizí řeč sloužících, zima, která táhne z kamenných zdí a v noci nedá spát. Ráno vstává do domu, kde ji nikdo nechce a kde každý pohled u stolu jako by měřil, kolik toho ještě dluží její otec. A on dlužil pořád.
Slíbené splátky věna totiž z Krumlova nepřicházely včas. Každá zameškaná splátka prohloubila manželovo opovržení a nevraživost mezi oběma rody rostla. Perchta uvízla přesně mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi otcem, který otálel s penězi, a mužem, který ji za to otálení trestal. Věno se stalo zbraní. A mířilo na ni.
„Vysvoboďte mě od těch zlých lidí“
Neměla jak odejít. Urozená žena patnáctého století nemohla jednoduše sbalit a vrátit se domů; manželství bylo doživotní pouto a o rozvodu nemohla být řeč. Zbývalo jí jediné – psát.
A tak psala. Dopis za dopisem posílala domů, otci Oldřichovi i bratrům, a prosila o peníze, o zastání, o vysvobození. Dvaatřicet těchto listů se dochovalo až do dnešních dnů; jsou uloženy v třeboňském archivu a spolu s dopisy její sestry Anežky vyšly i knižně jako korespondence rožmberských sester. Patří k tomu nejvzácnějšímu, co po pozdním středověku zbylo – k mála místům, kde k nám urozená žena promlouvá vlastním hlasem, ne ústy kronikáře. Z těch řádků nečiší jen zoufalství, ale i chladná praktičnost. Perchta přesně věděla, oč běží: bez peněz neměla u manžela žádnou váhu, a tak střídavě prosila, připomínala otcovy sliby a naléhala, znovu a znovu.
V jednom z dopisů zapřísahá rodinu slovy, která se z celé korespondence citují nejčastěji:
„Vysvoboďte mě od těch zlých lidí a získáte tím stejnou zásluhu, jako byste vykoupili duši z očistce.“
Psala to rok za rokem. Ruka jí v té studené komoře nejspíš tuhla, ale dopisy odcházely dál. Skutečné vysvobození však nikdy nepřišlo. Otec posílal sliby, občas peníze, záchranu nikdy. Dvě děti, které Perchta přivedla na svět, zemřely už v útlém věku. Zůstala sama v domě, který ji nesnášel, a čekala na odpověď, jež nikdy nezněla tak, jak potřebovala.
Ve studené komoře na manželově hradě psala Perchta domů dopis za dopisem a čekala na záchranu, která nikdy nepřišla.
Zemřela ve Vídni. Domů se vrátila jako přízrak.
Svého muže nakonec přežila. Jan zemřel roku 1473; Perchta ho o tři roky později následovala – zemřela 2. května 1476 ve Vídni, daleko od domova, ve věku kolem sedmačtyřiceti let. Konec jednoho nešťastného života, jakých byly v dějinách tisíce a o nichž se obvykle nedochová ani řádka.
Tím by celý příběh mohl skončit. Kdyby o dvě století později nesáhl do třeboňského archivu jezuitský historik a vlastenec Bohuslav Balbín. Našel Perchtiny dopisy a skutečnou, trpící šlechtičnu spojil s přízrakem Bílé paní, o němž se tehdy na rožmberských hradech začínalo vyprávět. Balbínovi, sběrateli českých dějin i pověstí, se skutečnost a legenda propletly tak dokonale, že už je od té doby nikdo nerozpletl.
Zbytek pak dodala pověst. Podle ní prý umírající Jan zavolal Perchtu k loži a prosil ji o odpuštění. Když mu neodpustila, proklel ji, aby jako neklidný duch bloudila hrady tak dlouho, dokud ji někdo nevysvobodí. S doloženými fakty se ta historka rozchází – Jan zemřel tři roky před ní a ona skonala ve Vídni, ne u jeho lože. Kletba je čirá fikce. Přesto právě ona dala vzniknout přízraku, který obchází Český Krumlov, Rožmberk, Jindřichův Hradec, Třeboň i Telč, nad kolébkami rožmberských dětí bdí jako ochranitelka a bílou či černou rukavicí věští, zda rod čeká radost, nebo pohřeb.
Je v tom hořká souměrnost. Za života napsala Perchta desítky dopisů s jedinou prosbou: pusťte mě z toho domu. Po smrti ji pověst odsoudila k tomu, aby těmi domy bloudila navěky.
Zdroje a další čtení
1. Perchta z Rožmberka, Wikipedie
2. Bílá paní, Wikipedie
3. Perchta of Rozmberk – the White Lady of Bohemia, Radio Prague International
4. 550 years since the death of the White Lady: How Perchta of Rožmberk became a legend of Czech castles, Radio Prague International
5. Pověsti o Bílé paní, Státní hrad a zámek Český Krumlov
6. John M. Klassen, Eva Doležalová, Lynn Szabo – The Letters of the Rožmberk Sisters: Noblewomen in Fifteenth-Century Bohemia, Boydell & Brewer, 2001
7. Perchta z Rožmberka (Q12044615), Wikidata
