Článek
Nevěsta, která nesměla říct ne
Osmnáctého srpna 1572 stála devatenáctiletá Markéta z Valois před katedrálou Notre-Dame v Paříži a čekala na muže, kterého si nevybrala. Jindřich Navarrský byl protestant, ona katolička. Svatba měla usmířit dvě strany občanské války, která Francii rvala na kusy už deset let. Markétina matka Kateřina Medicejská to celé vymyslela – politik v hedvábných rukavicích (a s dýkou v šuplíku, jak by dodal kdekterý dvořan).
Problém nastal hned. Papež Řehoř XIII. odmítl udělit dispens pro smíšený sňatek. Obřad se přesto konal, jenže ženich nesměl vstoupit do katedrály. Stál venku před portálem, zatímco uvnitř zněla mše. Víte, jak vypadá ženich, co čeká před zavřenými dveřmi vlastní svatby? Přesně tak trapně, jak si to představujete. Markéta neřekla své „ano“ dobrovolně. Podle jejích vlastních pamětí ji bratr Karel IX. při obřadu zatlačil hlavu dolů, aby pokleknutí vypadalo jako souhlas. Jednoduše řečeno: ani nevěsta, ani ženich tu svatbu nechtěli. A přece se konala, protože to vyžadoval stát.
Paříž se hemžila protestantskými hosty, co přijeli na svatbu. Tisíce hugenotů v katolickém městě. Srpnový vzduch páchl prachem a rozpáleným kamenem, z trhu na náměstí stoupal pach přezrálého ovoce a nad vším visel ten zvláštní srpnový pocit, kdy se kamení zahřívá ještě po setmění. Nikdo netušil, že za šest dní se tyhle ulice promění v jatka.
Ženichův pohled: manželství jako politická hra
Pro Jindřicha Navarrského byla svatba především pojistka. Věděl, že Markétu si nebere z lásky, vlastně ji sotva znal. Bylo mu osmnáct, jí devatenáct, a v hlavě měl jediné: přežít pařížský dvůr, kde se spiknutí hemžila jako hadi v pytli. Člověk si říká, jestli vůbec spal. Navarrský dvůr byl oproti tomu pařížskému skoro provinční, a Jindřich to musel cítit na každém kroku, v každém pohledu, který ho měřil a shledával nedostatečným (to, že bourbonští protestanti prostě nebyli valoisovská liga, to věděl i kuchař v Louvru).
Jenže ani pojistka ho nezachránila. V noci z 23. na 24. srpna 1572 se spustila Bartolomějská noc. Katolíci začali vraždit protestanty po celém městě. Ulice se plnily těly. Jindřich přežil jen proto, že konvertoval ke katolictví. Pod nátlakem. S nožem přeneseně i doslova u krku. Osmnáctiletý muž přijel na svou vlastní svatbu a šest dní nato se musel zříct své víry, aby ho nezabili hosté jeho tchyně.
Jeho manželku mezitím probudil muž jménem de Léran, který vpadl do její ložnice s bodnou ránou na paži. Pronásledovali ho čtyři lučištníci. Markéta popsala tu chvíli ve svých pamětech: chytil se za cíp její noční košile a svalil se k jejím nohám. Hedvábí nasáklo krví, která nebyla její. Cítila její teplotu skrz látku, cítila, jak jí stoupá teplo do tváří, jak se jí svírá hrdlo. Ruce se jí třásly, ale přesto toho muže vtáhla dovnitř a zabouchla dveře.
Tak vypadala první společná noc novomanželů v paláci Louvre. Markéta ve svém pokoji ukryla několik hugenotů, o jejichž životy potom osobně prosila bratra, krále Karla IX. Dva z nich (pána de Mioflana a Armagnaca) zachránila tím, že před králem a královnou matkou klekla na kolena. Samozřejmě že se jí taky třásl hlas. Ale klekla.
Co viděl dvůr: skandál za skandálem
Bartolomějská noc skončila, ale manželství Markéty a Jindřicha ne. Prostě to nefungovalo. Jak taky. On měl milenky; ona milence. Dvůr to sledoval jako divadlo a asi se bavil.
Prvním velkým skandálem byl Joseph Boniface de La Mole. Krásný provensálský šlechtic, kterého Markéta milovala zřejmě víc než kohokoli předtím. Říká se, že mezi nimi jiskřilo od první chvíle, kdy se potkali v pokojích vévodkyně z Nevers (která sama nebyla žádná světice, ale to je jiný příběh). V roce 1574 ho popravili na Place de Grève za účast na spiknutí proti králi. Stětí. Legendy říkají, že si Markéta nechala zabalzamovat jeho hlavu a uchovávala ji ve šperkovnici. Jestli je to pravda, nebo zpětná diplomacie Dumasova románu, dnes těžko říct.
Pak přišel Bussy d'Amboise. Odvážný, okázalý, diskrétní asi tak jako výstřel z muškety. Psal Markétě básně a jejich vztah byl veřejným tajemstvím, jež zuřivě dráždilo jak krále, tak Jindřicha. Víme, že Jindřich nechal propustit jednu z Markétiných dvorních dam, protože fungovala jako prostřednice mezi královnou a Bussym. Bussy zemřel v roce 1579 v přepadení, které zosnoval manžel jeho další milenky. Dumas z toho později udělal Dámu z Monsoreau (materiálu měl dost).
Markétina pověst se hroutila. Bratr Jindřich III. ji roku 1583 vyhnal od dvora. Veřejně. Ponížil ji před celým Louvrem. Ale to nejhorší teprve přijde.
Dvacet let na sopečném kopci
V roce 1586 uvěznil Jindřich III. svou sestru na hradě Usson v Auvergne. Pevnost na sopečném kopci třista metrů nad okolní krajinou. Nedobytná a odříznutá od světa. Ludvík XI. ji používal jako státní vězení a hradby z černého čediče vypadaly tak nehostinně, že prý ani místní se k nim blížili jen neradi. Teď v ní seděla bývalá královna Francie.
Ale Markéta nebyla typ, co se nechá zlomit. Vážně ne. Její věznitel, markýz de Canillac, brzy změnil stranu v občanské válce. Zvěsti u dvora říkaly, že ho Markéta svedla. Historička Éliane Viennot ale soudí, že si ho spíš koupila (což je vzhledem k její situaci vlastně větší výkon). Kdo z nás by dokázal vyjednat svou svobodu z kopce uprostřed ničeho?
Ať tak nebo tak, Markéta zůstala na Ussonu dalších osmnáct let. Ne jako vězenkyně, ale jako paní hradu. Shromáždila kolem sebe básníky i hudebníky. Nechala přistavět gotickou kapli ke kostelu Saint-Maurice. Nechávala si posílat knihy z Paříže a Lyonu: balíky, které putovaly horskými cestami přes celou Auvergne, někdy i týdny (za špatného počasí i déle, a špatné počasí tam bylo skoro pořád). A psala.
Psala své paměti. Stala se první ženou ve francouzských dějinách, která napsala autobiografii. Suchý, přesný pohled na dvůr plný hadů, na bratry, kteří ji využívali, na manžela, který ji nepotřeboval. Její próza má ostří, jaké byste nečekali od ženy, jíž dvůr přisoudil roli lehké děvy. Přece jen, kdo čeká od „nymfomanky“ analytický rozum?
Mezi psaním hleděla z hradeb na řetěz vyhaslých sopek v dálce. Auvergne je tichá krajina, zvlášť v zimě, kdy se mlha lepí na úbočí a kopce vypadají jako stíny větších kopců. Markéta tam seděla a poslouchala ticho. Jenže její tělo si pořád pamatovalo Paříž. Vůni potu v přeplněném sále, chlad mramoru pod bosýma nohama, když běžela chodbou Louvru v noci, kdy umírali svatební hosté. Puls jí zrychloval pokaždé, když zaslechla kroky na kamenných schodech, i když to byl jen sluha s dřívím. Na Ussonu bylo všechno daleko. A přece ne dost daleko na to, aby tělo zapomnělo.
Konec jednoho manželství a začátek legendy
V roce 1599 Jindřich IV., jak se její bývalý manžel teď jmenoval, požádal o anulaci manželství. Potřeboval novou ženu, která mu dá dědice. Markéta souhlasila. Bez scén, bez dramat. Výměnou dostala štědré finanční zajištění a právo používat královský titul. Papež Kliment VIII. vydal bulu 24. října 1599, formální rozvod potvrdil arcibiskup z Arles 17. prosince téhož roku. Sedmadvacet let manželství, jež nikdy nebylo manželstvím, se rozpustilo v pár odstavcích kanonického práva. No a co. Říkejme tomu elegantní konec (protože žádný jiný přívlastek se pro anulaci manželství, které stálo u zrodu masakru, fakt nehodí).
V roce 1605 se Markéta konečně vrátila do Paříže. Bylo jí dvaapadesát. Nechala si postavit palác na levém břehu Seiny a proměnila ho v literární salon, kde se scházeli filozofové, básníci a kdekdo, koho dvůr přestal bavit. Jejím kaplanem se stal Vincent de Paul (ano, ten Vincent de Paul, budoucí patron chudých). Žena, kterou dvůr odepsal jako nymfomanku, se v posledních deseti letech svého života stala jednou z nejváženějších mecenášek Paříže. Vlastně celé Francie. Z ponížené královny bez koruny se stala patronka, kterou její současníci oslovovali s úctou, jakou předtím vyhrazovali jen mužům.
Zemřela 27. března 1615 ve svém pařížském sídle, v jednašedesáti letech. Nejprve ji uložili v kapli kláštera Grands-Augustins, odkud byly její ostatky po osmnácti měsících přeneseny do baziliky Saint-Denis, po boku králů, vedle lidí, kteří ji celý život využívali a odkládali jako figurku v šachové partii, kde nikdo nevyhrál.
Její skutečný příběh ale dávno začal mizet pod vrstvami fikce. Alexandre Dumas vydal v roce 1845 La Reine Margot a vytvořil mýtus, co přežil dodnes: nymfomanka se šperkovnicí plnou uťatých hlav. Historici jako Éliane Viennot a Kathleen Wellmanová posledních třicet let pracují na tom, aby oddělili skutečnou Markétu od Dumasovy legendy. Jenže s mýty se bojuje těžko, zejména když ten mýtus vypráví lepší příběh než pravda.
Tak kdo vlastně byla Markéta z Valois? Oběť rodinné politiky, anebo žena, jež v noci masakru zachránila životy a jejíž paměti předběhly svou dobu? A není nakonec možné, že odpověď závisí hlavně na tom, kdo a v kterém století se ptá?
Zdroje
1. Viennot, Éliane: Marguerite de Valois: la reine Margot, Perrin, 2005
2. Marguerite de Valois: Mémoires (Paměti), 1628. https://www.gutenberg.org/ebooks/3841
3. Mark, Joshua J.: Margaret of Valois' Account of St. Bartholomew's Day Massacre, World History Encyclopedia, 2022. https://www.worldhistory.org/article/2021/margaret-of-valois-account-of-st-bartholomews-day/
4. Margaret of Valois, Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Margaret_of_Valois
5. Usson – the scene of Queen Margot's 20-year Exile, Deep Heart of France. https://www.deepheartoffrance.com/usson-the-scene-of-queen-margots-20-year-exile-is-officially-one-of-frances-most-beautiful-villages/
