Článek
Místo toho jsem jen přikývl a přiznal, že jsem se v budově ještě úplně nezorientoval, což byla pravda jen částečná a právě proto tak nepříjemná.
Vešli jsme spolu do výtahu a prostor se náhle zdál menší, než si pamatuji. Stál jsem vedle ní s vědomím, že překračuji neviditelnou hranici, že jsem byl svědkem jejích drobných, soukromých gest, aniž bych k nim měl právo, a ten pocit provinění ve mně vyvolával zvláštní napětí. Zároveň jsem si všiml, že se ode mě neodtahuje, že její rameno zůstává v klidné blízkosti mého, a že její dech zůstává pravidelný, až překvapivě klidný.
„Nevadí mi to,“ řekla po chvíli, jako by reagovala na myšlenku, kterou jsem nevyslovil, a koutky rtů se jí při tom lehce zvedly. Nebyl to úsměv, který by uklidňoval; spíš takový, který člověka nechá v nejistotě, jestli byl právě přijat, nebo jen pozván o krok blíž. V zrcadle výtahu jsem zahlédl její oči, jak mě krátce sledují, a v tom pohledu bylo cosi nečekaně živého, cosi, co mi napovědělo, že i pro ni má tahle situace jiný význam, než by měla mít.
Výtah zastavil a ona vystoupila, ale než se dveře zavřely, ještě se ke mně otočila. Řekla, že někdy je zvláštní vědět, že si nás někdo všímá, i když bychom neměli být středem jeho pozornosti, a že ten pocit může být… zajímavý. Nečekala na odpověď. Jen se na mě ještě jednou podívala a odešla chodbou, jako by přesně věděla, jaký zmatek po sobě zanechává.
Zůstal jsem stát ve výtahu s pocitem, že jsem překročil hranici, která už nepůjde vzít zpět, a že to, co ve mně vyvolává stud i přitažlivost zároveň, je přesně to, co nás oba drží v napětí, které teprve čeká, až se znovu setkáme ve špatném patře.
Cestou zpět ke svému stolu jsem si uvědomoval, jak se ve mně střídají protichůdné myšlenky, z nichž žádná nechtěla ustoupit. Jedna naléhala, že bych měl přestat, že to celé začíná být nepatřičné a že jsem se dostal příliš blízko něčemu, co mi nepřísluší. Druhá, mnohem tišší, ale vytrvalejší, mi připomínala její pohled, lehký úsměv a větu, která zněla nevinně, a přesto ve mně zůstala rezonovat déle, než bylo zdrávo. Přistihl jsem se, že si její slova přehrávám znovu a znovu, jako bych v nich hledal svolení, které jsem se bál sám sobě dát.
Následující dny jsem se snažil chovat normálně, soustředit se na práci, držet se vlastního patra a nepodléhat nutkání, které mě táhlo jinam. Jenže pokaždé, když jsem se přiblížil k výtahu, jako by se ve mně cosi sevřelo a zároveň probudilo. Stačilo si představit, že by tam mohla stát znovu, a všechny rozumné úvahy ztratily váhu. Přemýšlel jsem, co by si o mně myslela, kdyby věděla, kolik prostoru v mých myšlenkách zaujímá, a zároveň jsem měl zvláštní pocit, že by ji ta představa možná vůbec neurazila.
Čím víc jsem si opakoval, že bych měl přestat, tím jasněji jsem cítil, že to nedokážu. Nešlo už jen o zvědavost nebo letmou přitažlivost; byla to potřeba pochopit, kam až to může dojít, a co přesně se mezi námi děje, když se na sebe díváme o vteřinu déle, než je nutné. Věděl jsem, že další krok může všechno změnit, a přesto jsem cítil, že k němu stejně směřuji, jako by se mé kroky rozhodovaly samy, dávno předtím, než jim stačím poručit.
