Zdeněk Fibich zapsal svou milenku do 376 skladeb. Pět let po jeho smrti si vzala život

Anežka Schulzová docházela k Fibichovi na klavír už od poloviny osmdesátých let 19. století, ale k harmonii a základům kompozice se dostala až na jaře 1892. Bylo jí čtyřiadvacet. Jemu jedenačtyřicet. Měl za sebou dvě manželství, jedno tragicky, druhé pragmaticky.

První žena, sopranistka Růžena Hanušová, mu zemřela v září 1875 ve Vilniusu, kde Fibich působil jako sbormistr Polské opery. Růžena umírala při porodu dvojčat, a obě děti, chlapec a dívka, ji následovaly do hrobu během tří dnů. Fibichovi bylo třiadvacet a v tu chvíli, jak později psal v dopise bratrovi Karlovi, „byl jsem hudbě nevděčný a ona si toho ode mě nevšimla“. Vrátil se do Prahy bez vlastních dětí a bez vlastních not. Šest měsíců nemohl psát.

Druhá žena, Betty Hanušová, byla mladší sestra Růženy. Vzal si ji v lednu 1879, část kvůli rodině jejíž majetek šel jinou cestou kvůli první svatbě, část proto, že Betty se podobala Růženě tak, jak se sestry podobají. Byla operní altistkou Národního divadla, zpívala v Smetanově premiéře Tajemství. Porodila Fibichovi syna Richarda. Pojmenovaného po Wagnerovi (což o Fibichových prioritách říká víc než celý jeho životopis).

Betty byla praktická žena. Vedla domácnost, starala se o malého Richarda, zatímco Fibich deset hodin denně seděl u klavíru. Anežka ne. Anežka chtěla sedět u klavíru s ním. A právě to Fibicha zasáhlo.

Schulzová totiž nepsala jen úkoly z harmonie. Psala libretta. Dobrá libretta. Podle nich vznikly opery Hedy (premiéra 1896) a Šárka (premiéra 28. prosince 1897 v Národním divadle, Anežce bylo devětadvacet). Poslední, Pád Arkuna, se na jeviště Národního divadla dostal až 9. listopadu 1900, tři týdny po skladatelově smrti. Její texty měly dramatický tah, jaký Fibich u předchozích libretistů marně hledal, a ona sama měla hlas, který při čtení veršů nahlas vibroval způsobem, jenž Fibichovi nedal spát (asi ne doslova, ale kdo ví). Jenže mezi libretem a milostným dopisem je tenká čára, a oni ji překročili někdy kolem roku 1893. Možná dřív. Přesné datum vlastně neznáme. Zato známe 376 skladeb, jež vznikly potom.

Víte, jak to v Praze chodí. Všichni to věděli. Všichni o tom mlčeli. A všichni poslouchali.

Fibich začal skládat cyklus, který nazval Nálady, dojmy a upomínky. Zní to nevinně, skoro akademicky (jako by šlo o cvičení z kontrapunktu, ne o zpověď), jako sbírka impresionistických miniatur, jakých v devatenáctém století vznikaly tucty. Jenomže Fibich nepsal nálady. Psal deník.

Každá skladba odpovídala jednomu dni. Jednomu setkání. Každý takt nesl stopu něčeho, co se odehrálo mezi ním a Schulzovou, dotek ruky při obracení notové stránky, pohled přes salon plný lidí, kteří nic netušili, večer, kdy zůstali sami déle, než bylo zvykem. Tělo si pamatovalo a prsty na klávesách zaznamenávaly to, co ústa říct nemohla. Cítil teplo její dlaně na svém rameni ještě hodiny poté, co odešla. Inkoust na notovém papíře schnul rychleji, než se mu vracela schopnost myslet na cokoli jiného. A pak zase přišla na hodinu a on nevěděl, jestli učí harmonii, nebo se v ní ztrácí.

Skladba číslo 139 v Des dur, nazvaná Večery na Žofíně, vyrostla z podvečerních procházek po Slovanském ostrově, jež Fibich podnikal se Schulzovou a její rodinou. Právě její ústřední motiv později houslista Jan Kubelík upravil pro housle a klavír pod jménem Poem, a udělal z něj asi nejhranější českou melodii vůbec. Co se za těmi večery skrývalo, víme jen z hudby. Ale ta hudba je tak tělesná, tak prosycená touhou, že pražští znalci nepotřebovali vysvětlivky. Stačilo ji slyšet. Jednou.

Celkem 376 miniatur. Čtyři svazky. Sedm let, od 25. března 1892 do 14. září 1899. Nic podobného v české hudbě neexistovalo, a neexistuje dodnes. Žádný jiný skladatel si nevedl tak podrobný záznam vlastního citu. Hudební deník vztahu, jenž neměl existovat, ale existoval tak hlasitě, že ho slyšela celá Praha. Šepot, jenž se nedal přeslechnout.

Muzikolog Vladimír Hudec to později popsal přesně: Fibich byl „romantik tělem i duší“. Ne jako metafora. Doslova. Jeho hudba nic nestylizovala, nic nepřikrášlovala. Zaznamenávala. A právě v tom spočíval ten skandál; ne v tom, že měl poměr (to měla půlka pražské kulturní elity), ale v tom, že ho zapsal. Nota po notě. Den po dni. S přesností, jež by zahanbila i nejpečlivějšího kronikáře.

Ve druhé polovině devadesátých let se od Betty odstěhoval, otevřeně, bez vytáček, bez obvyklé fasády zachovávaného manželství, jakou Praha tak dobře znala. Rozvod mu žena odepřela. Pražská společnost, jež milostné aféry tolerovala, dokud zůstávaly za zavřenými dveřmi, najednou nevěděla, kam se dívat. Fibich a Schulzová žili spolu v bytě nedaleko Národního divadla, v Lazarské ulici číslo 6. Ona psala libretta, on skládal. Říká se, že pracovali u dvou stolů v jedné místnosti, a že mezi nimi na poličce stál metronom, jenž tikáním odměřoval nejen takty, ale i čas, co jim zbýval. Pracovali v rytmu, jenž působil jako provokace svou samozřejmostí, jako by manželství, jež opustil, nikdy neexistovalo.

Mezitím Praha hudbu dál hrála. Klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky vycházel po svazcích tiskem. Jednotlivá čísla zněla v pražských salonech, kus po kuse, a znalci k nim přiřazovali jména a data. Nemuseli k tomu mít vysvětlivky; stačilo poslouchat.

Čas, který Fibich a Schulzová dostali, byl krutě krátký. Asi tak jako jeden z jeho kratších operních aktů. Fibich zemřel 15. října 1900 na zápal plic, jenž prý začal obyčejným nachlazením z jedné z jeho podzimních procházek. Podzimní Praha, mokré chodníky, mlha nad Vltavou. Bylo mu čtyřicet devět. Poslední operu Pád Arkuna, k níž mu Schulzová napsala libreto, tak už nikdy neviděl; na jeviště se dostala až tři týdny po jeho smrti. Pochovali ho na Vyšehradě, pod stromy, mezi české velikány (pár metrů od Smetany, jestli to není ironie), jako by žádný skandál nikdy neexistoval. Smrt má ten zvláštní účinek, že z provinilců dělá národní poklady.

Anežka Schulzová přežila muže, jemuž věnovala celou svou dospělost. Se ztrátou se nikdy nesmířila. Přestala psát pro divadlo a stáhla se k literární kritice; ještě v roce 1903 vydala studii Paní Bovaryová a Anna Karenina, úvahu o tragických ženských osudech, jako by v ní hledala i ten svůj. Dne 4. listopadu 1905, pět let po Fibichově smrti, si v Praze dobrovolně vzala život. Bylo jí sedmatřicet. Pohřbena je na Olšanských hřbitovech.

Její jméno dnes zná málokdo. Poem zná skoro každý. Tu melodii, jež vyrostla z podvečerů na Žofíně, z gest a okamžiků, které měly zůstat soukromé. Když ji dnes slyšíte v rádiu nebo na koncertě, málokdo si uvědomí, že poslouchá cizí milostný deník. Že ta melodie, co zní tak krásně a tak nevinně, je vlastně zpověď.

Na paláci Žofín visí mramorová deska. O Fibichovi. O Schulzové mlčí.

Zbývá otázka, na niž hudba nedokáže odpovědět: co vlastně slyšíme, když tu skladbu posloucháme, jeho lásku, nebo její?

1. Vladimír Hudec – Zdeněk Fibich, SHV, 1971

2. Zdeněk Fibich – Wikipedie, Wikipedia

3. Jaroslav Jiránek – Zdeněk Fibich (studie)

4. KlasikaPlus.cz – Fibich: romantik tělem i duší, KlasikaPlus