Článek
Herečku Janu Paulovou jsem začal vnímat jako kluk poprvé někdy v osmdesátých letech. Tehdy jako sekretářku ve filmu Poslední leč Alfonse Karáska, kde hrála mladou sekretářku a kde odhalila své vyvinuté poprsí. Pro puberťáka něco, co do té doby až tak běžné v televizi nebylo.
Paulová je stále kočka a skvělá herečka
No jo, jenže uplynuly další více než tři desítky let a Jana Paulová prakticky nic ze svého šarmu a sex appealu neztratila. Ba naopak. Tato herečka prostě zraje jak víno, své role - zejména ty divadelní - doslova odžije, ona je jakoby nehraje, je živelná a jdou z ní tak nějak zcela přirozeně, žádná není na sílu, žádná nedrhne, žádná jakoby není naučená, jdou prostě přímo z ní, z jejího nitra. Paulová je prostě skvělá, vtipná, famózní.
Nikdy není pozdě
V posledních týdnech jsem byl v pražském Kalichu na dvou hrách právě s Janou Paulovou. Naposledy na komedii Norma Fostera Nikdy není pozdě v režii Pavla Kheka, kde hrála s Václavem Vydrou, před nějakým tím měsícem, dvěma pak na komedii Bez předsudků, kde excelovala pro změnu s Pavlem Zedníčkem.
Zrovna se hrál fotbal, jako na potvoru
Včera byla skvělá, Václav Vydra také. Jenže do toho hrála i česká fotbalová reprezentace extrémně důležitý zápas v Lize B Ligy národů UEFA proti Gruzii. A po dlouhé době šlo o zápas, kdy naší mohli potvrdit své prvenství ve skupině a postoupit zase mezi evropskou elitu, smetánku, do Ligy A.
Jenže já divadlo miluji, lístky partnerka pořídila pár měsíců předem, v té době jsem ještě o nějaké důležitosti zápasu repre tak nějak ani nevěděl. Takže se šlo do divadla. Na Janu Paulovou a Václava Vydru. Super! Těšil jsem se…
Pak přišla od mladšího syna zpráva, že Česko vede už ve třetí minutě nad Gruzií 1:0! Ajajaj! Skvělé! Divadlo je také skvělé! A tak jsem se zachoval… jako kulturní analfabet, jako nějaký vidlák. Pustil jsem si - samozřejmě bez zvuku - zápas na mobilu!
Tak mi to ulítlo, no…
Václav Vydra i Jana Paulová pár minut nato zrovna v rámci představení hovořili ve svých dialozích o tom, že sledovali v televizi fotbal. Jaká náhoda.
Jenže pak Adam Hložek perfektně prostřelil zeď i Mamardashviliho!!!
„Goool!!! Vedeme 2:0!!!“ neudržel jsem se a ještě - aby toho nebylo málo - jsem zapumpoval rukou ve druhé řadě pod jevištěm. Zaradoval jsem se ale naštěstí jen pološeptem, takže si toho všimla jen má partnerka a pár lidí sedících kolem nás.
Hanba i radost
„To snad není pravda!“ okomentovala to jedna paní sedící hned za námi ve třetí řadě. Bylo mi hanba. Ale zároveň jsem měl radost, vždyť vedeme 2:0!
Jsem ale v divadle. Na Janě Paulové a Václavu Vydrovi. Oba v komedii hrají tři role, perfektně.
Nikdy není pozdě
Jsou výborní. A tak jsem nadšeně sledoval divadlo a po očku koukal na mobil na fotbal. V tichosti. Přesto se stále s nadsázkou řečeno vztyčeným prstem od mé partnerky. Protože jsem ostuda. A dělám ostudu v divadle.
Ale hrály elity. Na jevišti ty herecké, na obrazovce telefonu fotbalové, respektive ti, kteří se opět mezi tu evropskou elitu, tu fotbalovou, tento večer probojují. Česká repre.
To víš, fotbal
Summa sumárum - večer jsem si užil. Divadlo i výhru našich. Byť ta zbývající hodina fotbalu už tak úžasná nebyla.
A užil a užívám si i dohru toho večera - partnerka se mnou mluví poskrovnu, jen důležitosti týkající se chodu domácnosti, dětí, psa, kočky…
Prý jsem ji naštval, hodně! Tím „… fotbalem“ a zařváním „goool“. Na mé „Vždyť to bylo pološeptem a skoro nikdo si toho nevšiml, kromě pár lidí kolem,“ reagovala stručně, jasně, výstižně: „Ale já jo!“
Konec debaty!
Tak či onak, Janě Paulové a Václavu Vydrovi se omlouvám, ale opravdu jsem je sledoval a vnímal velmi pozorně a s nadšením. Byli jste skvělí, děkuji, tleskám ještě jednou…
A přítelkyni se také omlouvám: „Tak už se nezlob. Promiň, to víš, fotbal…“
