Havel vždy vzbuzoval emoce. Nejinak tomu bude i v budoucnu

Není se čemu divit, že Václav Havel se stal poměrně vyhledávanou osobností i pro spisovatele, historiky a autory, kteří se věnují právě žánru biografie. Ať už tradiční či „opentlené“ nějakou tou zvláštností.

Jednou z knih o Václavu Havlovi a jeho životě je například monografie Michaela Žantovského s jednoduchým, jasným a výstižným názvem Havel. Před pár týdny vydalo nakladatelství Argo nové a rozšířené vydání. Spojení Václava Havla a Michaela Žantovského je známé - byli přátelé a blízcí spolupracovníci. Zažili toho spolu mnoho.

Knihu Havel jsem hltal de facto jako nějaký román. Tak dobře se mi četla, podává poměrně ucelený obrázek o našem bývalém prezidentovi. A samozřejmě nejen o něm, ale také o době, ve které žil, tvořil, provokoval, bojoval, prezidentoval, marodil, byl v kurzu, či byl naopak úplně dole.

Dozvěděl jsem se díky této knize nejen o našem exprezidentovi opravdu hodně. A třeba i to, v čem jsem se dříve poněkud mýlil. Žantovský mě donutil svou knihou nejen k přemýšlení, ale rovněž i k aktivnímu a detailnímu vyhledávání některých rozhodnutí a úseků našich dějin.

Ať už jde například o to, jak Havel bojoval proti rozdělení Československa. Jak Vlado Mečiar a Václav Klaus bojovali s vlastním egem a s tím, že ani jeden nechtěl hrát „druhé housle“, což k rozdělení Československa tehdy nepochybně přispělo velkou měrou.

Celkem logicky na sebe nenechala dlouho čekat ani audioknižní verze Žantovského biografie bývalého českého prezidenta, kterou vydal v roce 2017 Supraphon. A určitě za poslech stojí. Velice solidně si ji jako interpreti vzali na starosti Jan Vondráček a Zuzana Stivínová. A „popasovali“ se s ní s opravdovou noblesou a grácií. Se svou „trochou do mlýna“ přišel i autor její knižní předlohy Michael Žantovský, který načetl úvodní tři kapitoly.

Audioknihu čte Jan Vondráček tak, že posluchač s napětím vnímá všechny zjevené skutečnosti a netrpělivě očekává pokračování, motta k jednotlivým kapitolám zaníceně přednáší Zuzana Stivínová, a tři úvodní kapitoly přečetl autor sám. Vysvětluje zde své důvody, které jej k napsání knihy přivedly. Považoval to za svůj úkol. Říká: „…choval jsem obrovský obdiv k jeho myšlenkám, jeho neochvějné laskavosti, jeho opravdovosti a jeho odvaze…“ Zároveň nemůže zapřít svou původní profesi psychologa, což znamená „…dokázat pozorovat jiné lidské bytosti (včetně těch, které jsou vám nejblíž), jak zápasí, vítězí, prohrávají, trpí a umírají, a dělat si při tom po celou dobu nezúčastněné poznámky…“

Solidní jsou i hudební předěly a zvukový doprovod mezi jednotlivými kapitolami. Je pravdou, že někdy je zbytečně vzhledem k obsahu knihy zdlouhavý, přesto je za mě velmi vhodně vybrán.

A vůbec nevadí, pokud jste už tuto knihu četli. Audioknižní zpracování za poslech opravdu stojí, neboť jde o velmi příjemných téměř 23 hodin poslechu, který posluchači dá zcela jiný rozměr, respektive další „level“ k četbě. Klobouk dolů.

Václav Havel byl, je a bezesporu nadále bude velmi zajímavou a nejen pro historiky lákavou osobností. O tom jistě není sporu. Dokazuje to i fakt, že jeho životopis v podání Michaela Žantovského je jedním z mnoha, které v posledních letech vyšly.

Z těch dalších jsem četl například knihu Václav Havel od další Havlovy spolupracovnice a kamarádky Edy Kriseové. V porovnání s Žantovského dílem musím říci, že každá z těchto knih má něco do sebe. Obě mi daly důvod k zamyšlení se nad mým vlastním názorem na Havla státníka i Havla člověka. A obě mi „dodaly“ hromadu nových informací a třeba i poopravily mé názory. Pokud bych si ale měl vybrat jednu, pak o něco výše stavím Žantovského Havla.

A zapomenout nesmím ani na dvoudílný politický životopis komentátora Daniela Kaisera s názvem Disident: Václav Havel 1936-1989 a Prezident: Václav Havel 1990–2003. V tomto případě ale nemohu hodnotit, neb jsem ani jeden díl nečetl. I tak mám pocit, že Václav Havel je uznáván nejvíce v západním světě, dokonce více než doma.

Žantovský se ve své knize Havel věnuje poměrně hodně Havlovi jako osobnosti literárního, disidentského a politického ražení. Rozebírá jej ale díky své vystudované profesi velmi dobře i jako Havla člověka. Havla - kluka z buržoazní rodiny, z kterého se přes dramatika, disidenta, vězně a politika zrodil prezident.

Připomíná rovněž nejrůznější Havlovy výslechy z doby komunismu a neopomíjí ani jeho hry. Autor v sobě nezapřel vystudovaného psychologa a detailně rozebírá Havlův emocionální život, Havlovy pochybnosti o sobě samém či jeho nerozhodnost. Více se věnuje také Havlovu soukromému a milostnému životu.

Havel podle Žantovského hluboce vnitřně toužil po ženské společnosti, po něze a útěše, kterou mu nabízela, stejně jako po vůdčí ruce a řádu, který mu mohla poskytnout. Instinktivně vyhledával silné a dominantní ženy, které zmírňovaly jeho pocit bezmoci a nejistoty, všechny mu totiž nějakým způsobem připomínaly jeho matku.

Autor neopomíjí ale ani nejrůznější Havlovy zásluhy, a to nejen vnitropolitické. Připomíná ale i určitý paradox, kdy Václava Havla zvolil prezidentem komunistický parlament.

Michael Žantovský napsal biografii Havel nejen s důkladností jemu a zkušeným novinářům vlastní, nejde pouze o autorův vlastní pohled a vnímání osobnosti Václava Havla, tato kniha je napsána i s tolik potřebným kritickým odstupem.

Možná - s trochou nadsázky - se dá říci, že k tomu nadhledu autorovi pomohlo i to, že knihu Havel psal nejen se svou vlastní znalostí, zkušeností a osobním názorem na Václava Havla, ale také jeho dvouleté psaní na dálku - tedy s odstupem člověka (tehdy) žijícího v Londýně.

Jedno se Žantovskému ale vytknout dá. Je totiž znát, že Michael Žantovský psal své dílo původně anglicky a následně ji sám přeložil do češtiny. U některých pasáží je stylistika tak trochu krkolomná, ale i výrazivo je občas poněkud „nečeské“.

Na exkurs do života Václava Havla, do světa politiky, disentu, ale i mezi běžný lid vzal čtenáře prostřednictvím své knihy Havel s unikátní fotografickou přílohou knihy spisovatel, politik, diplomat a dlouholetý Havlův přítel Michael Žantovský.

Nejde přitom pouze o „nějaký“ další životopis, který vzešel „z pera“ Havlových blízkých přátel a spolupracovníků. Jde především o ucelený pohled na člověka, který spoluvytvářel historii (a nejen československou a později českou).

Z anglického originálu přeložil knihu do češtiny sám její autor. Obálku s použitím fotografie Ondřeje Němce navrhl, grafickou úpravu a sazbu připravil Pavel Růt. Knihu Michaela Žantovského Havel vydalo nakladatelství Argo v novém a rozšířeném vydání v roce 2023. Kniha je dle mého názoru psána s pro mě překvapivě relativně velkým nadhledem a snahou o objektivitu.

Za mě mohu s čistým svědomím říci, že kniha je napsána velmi poutavým stylem, rozmanitým jazykem a opravdu dobře se čte. :-) Obrázek ať si už ale samozřejmě udělá každý čtenář zcela sám. Knihu mi k recenzi poskytlo nakladatelství Argo, za což velmi děkuji. Audioknihu mi k recenzi poskytla Audiotéka, za což rovněž děkuji.

A jen na úplný závěr - zcela pod čarou - pár mých zkušeností s Václavem Havlem. Setkal jsem se s ním mnohokrát. A to nejen ve vztahu novinář vs. prezident. Vzpomínám si třeba na tzv. setkání našeptávačů Václava Havla na Pražském hradě. To bylo celkem vtipné, s řadou známých osobností (výrazněji byl zapojen třeba i někdejší pražský primátor Jan Kasl). Dle mě jeden z nejlepších šéfů Prahy z té novodobé éry.

Nečekané setkání s Václavem Havlem jsem zažil také v době návštěvy Madeleine Albrightové v Praze. Přestože jsem si na autogramy a autogramiády jako takové nikdy nepotrpěl, od Madeleine Albrightové jsem podepsat její knihu tehdy chtěl. Zájem ale měli i jiní. Na Václavském náměstí se to žadateli hemžilo, fronta nebyla jen před knihkupectvím, ale točila se až pomalu k agentuře ČTK v Opletalově ulici. A já tam nešel jako novinář, tudíž jsem neměl ani novinářskou akreditaci.

V „Opletalce“ jsem se potkal s Václavem Havlem a jeho ochrankou. Dali jsme se do řeči (což se ale zjevně nelíbilo jeho ochrance, neb jsme stáli dlouho na jednom místě na volném prostranství), protože už jsme se v té době poměrně hodně znali. Zmínil jsem se, že si chci nechat od Albrightové podepsat její knihu. Havel mi tehdy řekl, ať jdu s ním, že tam jde také. A bylo… Na nic si nehrál, byl normální, lidský, s namyšleností a „majestátem“ si prostě netykal.