Článek
Kniha Andrease Malma How to Blow Up a Pipeline (Jak odpálit ropovod) se zařadila mezi nejdiskutovanější texty v oblasti protestů a klimatického aktivismu. Vznikl podle ní dokonce stejnojmenný velkofilm promítaný v amerických kinech. Vědecká literatura o protestech a sociální změně byla naopak v posledních 20 letech silně ovlivněna odbornými pracemi, které hlásají, že přísné nenásilí a občanská neposlušnost jsou úspěšnější než radikálnější formy protestu, včetně těch, kde hrají roli neozbrojené násilí, sabotáž, zapalování aut, házení kamenů a výtržnosti.
Švédský docent a klimatický aktivista Malm především tvrdí, že občanská neposlušnost nezastaví problémy spojené s klimatickou změnou a že je třeba použít radikálnější prostředky. Zvyšováním nákladů pro odvětví a vlády, které setrvale způsobují klimatické škody, mohou aktivisté urychlit přechod na čistší energii.
Malm ovšem pečlivě odlišuje svou výzvu k sabotáži od násilí mezi lidmi a tvrdí, že je morálně odůvodnitelné útočit na majetek, pokud je využíván ve službách ničení klimatu. Tento myšlenkový proud je založený na pocitu naléhavosti: pro Malma je klimatická krize natolik zoufalá, že je třeba zvážit i metody tradičně považované na nepřijatelné.
Co na to odborníci?
Panelisté letošního mezinárodního fóra o strategiích aktivismu, na němž se podílela také pražská Anglo-American University, vcelku sdílejí Malmův pocit marnosti vyplývající z nedostatečné politické reakce na klimatickou změnu. Zároveň však vyjádřili skepsi ohledně účinnosti a potenciální odezvy začlenění sabotáže do aktivistických strategií.
Brian Martin argumentuje podobně, že pokud se aktivisté uchýlí k násilí nebo sabotáži, riskují odcizení veřejnosti a podkopání morální převahy, která historicky dává nenásilným hnutím sílu. Sabotáž, podotýká, pravděpodobně nezíská tak širokou podporu, jakou úspěšná hnutí potřebují, aby vzkvétala. Kathleen Gallagher Cunningham se k této kritice přidává a zdůrazňuje roli veřejného mínění při formování úspěchu aktivistických taktik. Tvrdí, že sabotáž sice může přitáhnout pozornost, ale může také polarizovat veřejnost a snížit legitimitu hnutí.
V době politické polarizace, zejména v zemích jako Spojené státy, kde je popírání klimatické změny stále významnou otázkou, může využití sabotáže spíše prohloubit rozpory než posílit konsensus, který je pro systematickou změnu třeba. Cunningham navíc podotýká, že rozdílné skupiny v rámci veřejnosti mají odlišné názory na to, kdo je za klimatickou změnu odpovědný, což znamená, že ne každý bude sabotáž považovat za jednání cílené na správné aktéry. Složitost veřejného mínění naznačuje, že následky využití násilí v aktivismu nejsou ani zdaleka jasné a mohou být kontraproduktivní.
Anisin nezastává stejný postoj
Významný rozdíl můžeme ve fóru pozorovat u příspěvků Alexeie Anisina z Anglo-American University. Anisin nezastává stejný postoj, pokud jde o přesvědčení, že hrozí stav klimatické nouze, který vyžaduje neinstitucionální kroky. Malmovu argumentaci ale považuje za cennou, protože v ní zaznívají některá zjištění, k nimž Anisin dospěl pomocí řady kvantitativních analýz historických revolucí a využití neozbrojeného násilí. Neozbrojené podoby násilí jsou historicky účinnější, než si obecně myslíme. Anisin kritizuje způsob, jakým jsou nenásilná hnutí v akademické literatuře často analyzována, a upozorňuje, že řada hnutí primárně označovaných za nenásilná ve skutečnosti obsahují významné prvky násilí. Prohlašuje, že vědci by měli různé formy protestů dále rozčlenit, aby lépe pochopili, jakou roli může neozbrojené násilí v dosahování politických cílů hrát.
Anisinova práce naznačuje, že ačkoli je nenásilný občanský odpor v mnoha případech účinný, začlenění militantnější taktiky může posílit schopnost hnutí dosáhnout svých cílů, zejména vůči pevně zakotvené opozici. Anisinův výzkum ukazuje, že účinnost hnutí často spočívá ve schopnosti kombinovat různé taktiky, včetně násilných a nenásilných forem odporu. Tento poznatek zpochybňuje binární rozlišování mezi násilnými a nenásilnými hnutími a volá po komplexnějším pochopení možné interakce různých forem protestu pro dosažení politických výsledků. Anisinovy příspěvky tedy zpochybňují způsob, jakým vědci uvažují o násilí v hnutích, která jsou zpravidla považována za nenásilná. Debata o sabotáži v klimatickém hnutí je typickou ukázkou širších bojů o roli násilí v politickém aktivismu.
Jelikož svět čelí eskalujícím krizím, otázky, které předkládá Malm a jeho kritici, budou v příštích letech nadále utvářet směr společenských hnutí a aktivistických strategií. Náročným úkolem, jak mnozí přispěvatelé uvádějí, je zajištění rovnováhy mezi naléhavostí těchto krizí a nutností udržet si veřejnou podporu a legitimitu – a tato rovnováha může být nakonec pro úspěch nebo nezdar těchto hnutí určující.
Letošního vědeckého Fóra o využívání různých forem aktivismu k potírání současných společenských problémů se zúčastnili vědci z: University of Wollongong v Austrálii, Loughborough University ve Velké Británii, Uppsala universitet ve Švédsku, University of Maryland v USA, Anglo-American University v České republice, Institut d'études politiques de Bordeaux ve Francii a Université de Liège v Belgii.
