Článek
Slušnost už je v dnešní době zřejmě jen jakousi nadstavbou, komfortem, za který si asi člověk musí připlatit. I proto si člověk při cestě do práce či z práce v pražské MHD může přijít jako exot.
Cesta do práce mi ráno začala jízdou přeplněným autobusem. Hned na další stanici jsem viděl zcela prázdný obchod, který se nám rozhodli zrušit.
Skrze prosklený vstup člověk mohl pozorovat jen pustou prázdnotu s jasným umělým osvětlením, regály nikde, vozíky nikde, prodavači, lidi také pryč, prostě jako vymeteno.
U snědeného krámu
Přestože člověk věčně nadával, že v této prodejně nic nemají, nepotěší to. Když člověk potřeboval jen nějaké to pečivo, mléko, máslo, sýr, měl to jen kousek. A na sídlišti nám zbyde jediná možnost, kam budeme moci jít nakoupit. Albert. A ten má také většinou podobu „u snědeného krámu“.
A co víc?! Prý po zbourání budou stavět na tomto místě další panelák! Ach jo. To zase bude randál, člověk nebude moci otevřít okno, aniž by měl po 10 minutách prachem pokryté vše v bytě. A co děti? Budou spát ještě hůře, než tomu bylo doposavad.
Kdyby aspoň vymysleli něco jiného než nový panelák. Sídliště by potřebovalo například mateřskou školu. Nebo nějaké menší obchody, řezníka, ovoce a zeleninu. Ale panelák? A kde vzniknou místa na parkování? Už nyní není kde parkovat. Ve všední den už v pozdním odpoledni de facto nezaparkujete. No nic.
Překvapení v přeplněném autobuse MHD
Cesta do práce pokračovala dál. A člověk se mohl setkat i s dalšími zážitky. Že by i s pozitivy? Nevěříte? Ale ano, dokonce i v tom přeplněném autobusu MHD.
V přeplněném autobusu se špatně čte. A tak jsem se díval, „kde co lítá“. Má pozornost po nějaké době dostala jasný směr – u řidičovy kabinky se něco dělo. Nějaká starší paní lítostivým až plačtivým hlasem někomu říkala, že nestihne navazující autobus. No jo, běžná praxe v pražské dopravě, nic nového pod sluncem, řekl by si asi každý.
Tu se ale do diskuse celkem nečekaně zapojil řidič. Byl jsem relativně daleko, takže jsem neslyšel, co říká. Ale najednou se ozvaly autobusem tóny vyzvánění telefonu. Po chvíli to přestalo. Má původní profese novináře se ve mně nezapřela, a tak jsem se přesunul o nějaký ten metr tím plným autobusem směrem k řidiči. Zaregistroval jsem, že s někým hovoří přes vysílačku, kterou mají řidiči MHD v kabince.
Jako Guth Jarkovský
Po chvíli „zapraskala“ neidentifikovatelná odpověď. Ale řidič jí slyšel, a to bylo v tu chvíli hlavní. Pak se mírně natočil ke starší paní, něco jí řekl, ta nešetřila svými díky panu řidiči. Zastavili jsme na stanici. Před námi stál jiný autobus MHD, jako by na něco čekal. Oprava – nečekal na něco, ale na někoho. Starší paní vystoupila z našeho busu, přičemž opět překvapeně děkovala našemu řidiči. Všem bylo v tu chvíli jasné, co „náš“ řidič udělal. - Požádal kolegu z autobusu před námi, aby na starší paní počkal.
A já se následně usmíval zřejmě jako pověstný měsíček na hnoji. Uvědomil jsem si totiž, že jsou na světě ještě i slušní lidé. A že mezilidské vztahy po vzoru chování alá Guth Jarkovský ještě nejsou definitivně pohřbeny.
