Tak nám zemřel kocour Oskar. Na leukémii

Bolí to, hodně to bolí, nás všechny.

Když jsme se my dva seznámili, bylo Ti šest měsíců. Byl jsi vlastně první kočka/kocour, s kterou jsem přišel do pravidelného styku. S Tvou paničkou jsme za znali poměrně krátce. Byl pro mě tak trochu šok, když mě tehdy vzala poprvé k sobě domů a tam jsi mě přivítal Ty, malý kočičí ďáblík, který si chtěl furt hrát. Byl jsi roztomilý, ale zároveň pěkně nebezpečný, dravý, každá naše hra a blbnutí pro mě znamenala rozervané ruce od Tvých ostrých drápků, občas sis s chutí i „lehce“ kousl. Ale proč ne, byla to přece hra kočky s myší, tedy kocoura s člověkem.

Vzpomínám (samozřejmě jen z vyprávění) i na to, jak si Tě jako koťátko panička vybrala. Tedy, Ty sis vlastně vybral ji, promiň. Prý jí padlo do oka jiné koťátko, ale Ty jsi jí prý skočil do tašky a už z ní nevylezl, až ve svém novém domově.

Byl jsi odmala svůj, starý morous, v tom jsme byli oba stejní. Vždy a každému jsi rád dával najevo, že chceš mít první i poslední slovo. Pohladit jednou, dvakrát, ale to stačí, žádné velké mazlení. A pokud to někdo nechápal, nerespektoval, dal jsi mu to jasně najevo, pro pořádné seknutí jsi nešel příliš daleko.

Vzpomínám na své rozervané ruce, na odčervování apod., kdy jsme s paničkou byli na rozchod, když jsem Tě musel pevně držet, aby Ti mohla nacpat tabletku a Ty abys ji polkl, nevyprskl.

Vzpomínám i na Tvé syčení na Maxíka, když jsme Ti ho přinesli jako parťáka. Vidíš to, nakonec odešel o pár let dříve, i když byl mladší. Teď už jste v tom kočičím nebi zase spolu a můžete spolu blbnout (nebo na sebe i syčet). Tak ho tam pozdravuj.

Všichni jsme Tě měli moc rádi. A když přišly děti, zamilovaly si Tě i ony. A Ty jsi je miloval taky. A zároveň i vychovával. Pak jsi se přestěhoval k babičce a dědovi, kde jsi měl snad ještě větší pohodlí, byt jsi vyměnil za dům se zahradou, byl jsi stejně jako u nás král, král Oskar, kterého všichni milují a respektují. A k tomu jsi měl ještě jako prémii i možnost lítat venku, zahradu jsi miloval a bral ji jako součást svého domova. Když jsi chtěl ven, „řekl sis“, když dovnitř, také ses ozval. Byl jsi celý život svůj. Hrdý kocour, milovaný, kocour s respektem, král, pan kocour, někdo, prostě náš Oskar!

Teď už Ti je aspoň konečně lépe a nic Tě nebolí. Díky za těch více než patnáct let, ať už ve Tvé blízkosti, nebo pak na návštěvách u babi a dědy. A díky i vám, babi a dědo, za nás i za Oskara. Ve finále jste byli jeho páníčky už především Vy.

Nezapomeneme na Tebe, Oskare, máme Tě rádi, budiž Ti země lehká, kámo…