Článek
Milé děti, dnes si povíme pohádku o ryze domácích dinosaurech, takzvaných burianosaurech. Někteří z vás možná vědí, že jejich pozůstatky byly nalezeny ve Středních Čechách, někde poblíž Kutné Hory. Proháněli se tady v dobách, kdy tady bylo hlavně moře.
A vůbec to nesouvisí s nějakými pohádkami bratří Grimmů, což byli úplní noobové, a už vůbec ne s nějakou Boženou Němcovou, kdepak, to tedy vůbec ne.
Žila byla jednou jedna rodina burianosaurů, tatínek, maminka, a dvě děti: Burianojeníček a Burianomařenka. Ale co se nestalo! Když byla maminka jednou spásat přesličku, vynořil se z moře Predátor-X – a chramst! Sežral jí celou, bez chleba.
To víte že tatínek a děti byly smutní, no, ale jak se tak říká, když chceš ze starého chlapa udělat blázna, pošli mu do cesty mladou holku. A tak se tatínek burianosaurus jednoho dne zakoukal, a to se milé děti podržte, do stegosauřice. A ta se jim brzo nastěhovala do chaloupky.
Ale, to víte, je přeci jenom o dost větší než burianosauři, kteří normálně dosahovali tak čtyři metry. K tomu ještě z ní všude trčí píchláky a ostny a ty štíty, nebo co to je, a pořád se o něco v chaloupce zachytávala. A když už si myslela, že tatínka už jaksepatří zpracovala, a že se v chaloupce dostatečně uhnízdila, začala v jednom kuse poštívat: „Když už ty děti vypadnou, ať jdou do světa, už jsou velký dost“.
A tak to šlo den za dnem. No a jednoho dne už to tatínek burianosaurus nedokázal vydržet, a povídá dětem: „Milé děti, půjdeme se trošičku vyluftovat do lesa. Vezmu s sebou sekyrku na přesličku, takže když mě budete slyšet, jak sekám, tak se nemusíte ničeho bát.“
A tak se děti motaly okolo, sbíraly prajahůdky, pra-ostružiny, pramaliny, a další pralesní dobroty. Tatínka a sekeru pořád slyšely, a tak se odvažovaly dál a dál. Ale když už se začalo smrákat, sekyra pořád bouchala, tak to dětem bylo trochu divné.
„Aby to tatínek s tou prací nepřepálil, půjdeme se na něj raději podívat. Ostatně je už docela tma, asi bychom už měli jít domů…“ řekla Burianomařenka. Ale jaké bylo jejich překvapení, když místo tatínka našli jenom sekyru na provaze. „Tak tomu teda říkám prank“, poznamenal Burianojeníček, ale do smíchu mu nebylo.
Burianojeníček opatrně odvázal sekyrku, a provaz taky sundal, protože to jsou přece jenom cenné předměty, schoval je do brašny a obrátil se na Burianomařenku.
„No a co budeme dělat? Teď už je docela tma a mě to celé přijde dost jakože bizarní.“
No, milé děti, chvíli se oba motali v kruzích a hledali pěšinky, hledali světýlko, ale pořád nic kloudného nenašli.
„Víš ty co Burianomařenko, vylezeš mi na záda, opřeš se tady o přesličku a rozhlédne se do krajiny. Třeba uvidíš nějaké světýlko nějakou chaloupku, nebo něco“, poznamenal Burianojeníček.
A jak děti řekly, tak udělaly. Vystřídaly několik přesliček až Burianomařenka uviděla v dálce mihotavé světýlko. Vydaly se tím směrem a opravdu: ze světýlka bylo světlo, a se světla chaloupka, a ejhle na mýtině, obehnaná příkopem, stála Přesličková chaloupka. Za okny se svítilo, ale naši dva výtečníci se raději opatrně přibližovali oklikou.
Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili že přeslička je namočená v pramedu. Velice jim chutnala.
„Kdo mi to tu loupe přesličku!,“ ozvalo se jim zničehonic za zády. „Ále, pardon, nemusí být hned oheň na střeše. Jen pojďte dál, milé děti“, přecvakla zničehonic dáma neurčitého věku, z čeledi tarbousaurů.
Děti byly jako opařené, a jejich vnitřní kompas jim napovídal, aby byly ve střehu. Vešly do světnice, které vévodilo několik bytelných klecí různých velikostí.
„Madam, k čemu jsou tady ty klece?“ zeptal se zdvořile Burianojeníček.
„Ale, milé děti, tady v lese vždycky lépe chutná, je tady něco jako ozdravovna pro hubené děti. Když děti z domova nechtějí papat, tak je ve svém sanatoriu, jak se patří vyzdravím.“
„No dobře, dobře, ale proč ty klece?“
„No to víte, některé děti zarputile nechtějí papat…“ řekla ta starší dáma, a pozvolna se posouvala směrem k velké peci, která byla na druhé straně místnosti.
„Ale to asi nebude váš případ, tady nikdo netrpí nechutenstvím tady jistě každý rád papá. A ještě jste mě sežrali půlku střechy. Takže to nebudeme protahovat!“
A šup, a už se je ta dáma, která nebyla vůbec dáma, ale ježibaba, snažila nacpat do pece. Naštěstí si Burianojeníček vzpomněl na obsah své brašny, vytáhl sekyrku a máchal s ní směrem k ježibabě. Ta se lekla, zavrávorala, začala dozadu ustupovat, až sama nacouvala do vlastní pece. Obě děti ji ještě pořádně postrčily lopatou, a hned pec duchapřítomně zavřely.
A už zbývalo jen chvíli vydržet ječení a vřeštění které se z rozpálené pece ozývalo. No, však také záhy utichlo.
Potom se obě děti trošku uklidnily a porozhlídly po chalupě. Prošmátrali všechny šuplíky a různá zákoutí a našli tam spoustu cenností které cpaly jednak to brašny a jednak si udělali z ubrusu velký ranec který kořistí naplnili. Jak se jim ten provaz na zavázání rance hodil!
Potom se v chaloupce, která byla vlastně místem zvláště závažného trestného činu, do rána dorůžova vyspaly. Za denního světla už jakž takž odhadly, kudy vede cesta domů. Aby ztížily případné vyšetřování, tak pro jistotu chaloupku zapálily. Ještě že tu byl okolo ten příkop, že z toho nechytil celý les!
Cesta jim příjemně ubíhala a brzy byly děti doma. Přemýšlely, asi jak dopadne jejich setkání s macechou stegosauřicí, ale to nakonec nebylo potřeba tečka. Na zápraží potkali tatínka v slzách. Nejenom že přišel o obě děti, ale teď i jeho novou přítelkyni sežral, kdo jiný, než Predátor-X.
„Tatínku, tatínku už jsme tady! A nepřišly jsme s prázdnou. Vikydlily jsme zlou ježibabu v pralese, a přinesli jsme spoustu zajímavých věcí. Ale radši o tom tatínku, nikde moc nerozprávěj…“
A tak se do chaloupky přeci jen znovu nastěhovala radost. Rodina měla všeho hojnost, a tatínek už nepokukoval po cizích krasavicích. Děti mu ostatně naznačily, že by ho mohli klidně udat, a klidně ne jenom na sociálku. A proto je musel poslouchat.
Ale toto není jen jedna pohádka, jsou to vlastně pohádky dvě…
Jednoho dne se totiž děti rozhodly že se vydají zase na nějakou výpravu. Pro jistotu úplně na opačnou stranu, než byl prales, kde zažili ty nepříjemné chvilky. Minuly velikou řeku nebo zátoku nebo co to bylo, dlouhý pás trnitých křovin, a dokonce nějakou vysokou kamennou zeď, až došli do místa, kde předtím nikdy nebyly. Byly tu samé jeskyně.
Prohlíželi si se zájmem, až je překvapilo, že jedna jeskyně je zatarasená zdí, dveřmi, oknem, prostě celá taková upgradovaná, jako by tam někdo bydlel. Asi nějaký obr. A protože byly dveře pootevřené, děti tam trošičku zvědavě nakukovaly.
Ale to neměly dělat. Dveře se najednou dokořán otevřely a stál v nich obr, gigantosaurus.
„Co tady děláte, haranti!“
Obě děti se lekly, až zcepeněly.
„A víte co, mě nezajímá, co tady děláte. Hned vás chytím, a až vás chytím, a pak vás sním!“
A hned se za dětmi rozeběhl.
Ty na nic nečekaly a utíkaly, co jim síly stačily. Honem, honem, ať jsme pryč, ještě že si cestu docela dobře pamatujeme.
A už je tady vysoká zeď a děti utíkají, utíkají, až se najednou z druhé strany zdi ozvalo:
„Milé děti, jak jste se na tu druhou stranu zdi dostaly?“
A protože to byly pravdomluvné děti, věděli že lež má krátké nohy a popravdě odpověděly: „Vážený pane obr, ale samozřejmě. Musíte jít trošku dál nazpátek, a úplně při zemi je ve zdi taková trochu díra. To už jsme prolezli a teď jsme na druhé straně.“
„A tak to mám nastotisíckrát děkuju, milé děti, už za vámi běžím a za chvíli vás sním.“
A opravdu – ve zdi byla kousek nazpátek trochu díra. Tou gigantosaurus prolezl… No prolezl, pořádně se ostrouhal, odrbal, pomlátil a vůbec se mu to nelíbilo. No, alespoň byl na té stejné straně zdi jako děti a už utíkal, supěl, funěl a láteřil.
Chvíli to trvalo, a místo zdi tady byla vysoká houština. Samé větve a trní, pořádně vysoko. Skoro skrz vidět nebylo. Ale přeci jen obr tolik viděl, že děti jsou zase na druhé straně.
„Já se na to snad vykašlu. Děti, jak se stalo že jste zase na druhé straně!?“
A pravdomluvné děti i tentokrát odpověděly:
„Ale jistě, musíte jít trošičku nazpátek dozadu, tam je v křoví u země taková trochu díra, tou prolezete a budete zase na naší straně.“
A tak se i stalo. Gigantosaurus se procpal dírou. No ten vypadal, úplně se podrápal, krvácel, láteřil – až to hezké nebylo. Ale aspoň byl na té samé straně jako děti a utíkal.
Ale co se zase nestalo. Veliká řeka nebo skoro jezero ho teď dělilo od dětí. A tak se do třetice ozval:
„Děti, děti, milé děti, jak jste se dostaly na druhou stranu…?“
A tentokrát, poslouchejte a držte se! Ty děti nemluvily pravdu!
„Ale jistě, pane. Musíte se chytit nějakého velkého balvanu, držet se ho a nepustit – a ten vás přenese na druhou stranu…“
„Jo, jasně, šup,“ mumlal pro sebe obr, a hned popadl nějaký pořádný kámen – a honem do hloubky. A protože byl už jaksepatří rozčílený, už mu to skoro taky nemyslelo, tak ho šutrák hned stáhl pod vodu. Tam si pořádně nalokal, a protože k tomu zazmatkoval, tak se utopil.
Děti to ze břehu sledovaly, to víte – pravěk byla drsná doba, a když se ujistily, že už jim nic nehrozí, chvíli přemýšlely co dál.
„Tak to se asi vydáme k domovu,“ podotkla Burianomařenka. „Už jsme docela blízko.“
Ale Burianojeníček se pousmál, jak to uměl jenom on a povídá: „Kdepak. Tu celou cestu ještě jednou zopakujeme.“
A opravdu, byl už večer, kdy se utrmácení sourozenci dostali až k obrově jeskyni. Tam nikdo další nebydlel, a tak naši oba hrdinové mohli v klidu celé stavení, jak se říká, vybílit. Všechnu kořist děti stáhly do ranců a různých zavazadel, která tam byla. Něco naložily dokonce na obrův dvoukolák, který sotva dokázaly rozpohybovat. A po té práci se podle svého zvyku v chaloupce, na místě činu, přes noc do růžova vyspaly.
Ráno, opět jak byly navyklé, místo činu zapálily a potom pelášily s dvoukolákem, co jim síly stačily, cik cak, domů do vesnice.
Bylo už k polednímu, když se doma ukázali, protože jely trošku oklikou a vyhýbaly se dalším chodcům.
„Tatínku, tatínku!“ volaly obě děti o překot. A potom vyprávěly, co se jim přihodilo.
„Ale raději to, tatínku, nikde jinde neříkej, však víš, že je to závažný trestný čin.“
Tatínek nakonec spráskl ruce: „Cože, milé děti, vy jste tomu hodnému panu gigantosaurovi lhali!“
„Ale no tak,“ odpověděly obě děti unisono: „Tatínku, nedělej si z nás srandu, vždyť jsi nás nechal onehdá v lese, abychom tam bídně zašly, a teď se v nás snažíš vzbudit falešný pocit viny vůči gigantosaurovi, který nás chtěl sežrat!?“
Tím tatínka stabilizovaly a spokojeně ve vesnici vegetovali ještě dlouhá léta.
Více již dnes na kanálu: https://www.youtube.com/playlist?list=PLKukyCReXVcJicq_ONnPx0Xz1ZT2MUA8F
