Článek
Před pár lety jsem si připadal jako zrádce. V ruce jsem držel návrh kupní smlouvy a na monitoru svítila částka, kterou mi nabízeli za náš les. Dědictví. Kus krajiny, který patřil rodině déle než já k ní.
Nikdy jsem nebyl lesník. Nejsem myslivec. Neměl jsem traktůrek ani motorovou pilu, a přiznám se – neuměl jsem ten les ani najít bez navigace. Na katastru to byl „lesní pozemek 480/3“, na mapě zelená skvrna. Ve skutečnosti? Přerostlá mlazina, stará bučina, pár smrků na pokraji zhroucení. A taky neustálé dopisy z finančáku, hrozba pokut za nezalesnění, a telefonáty od neznámých lidí, co se ptali, jestli „bych to neprodal“.
Dlouho jsem si říkal, že les se prostě neprodává. Že je to něco jako hrobka rodiny – i když ji nikdo nenavštěvuje, má zůstat nedotčená. Jenže pak jsem si položil otázku, kterou jsem měl asi položit dávno: „K čemu mi ten les vlastně je?“
Nečekaně osobní rozhodnutí
K rozhodnutí mi nepomohl žádný životní kouč. Spíš pocit, že držím něco, co mi ve skutečnosti jen bere čas, energii a peníze. A zároveň – že to někomu jinému může dávat smysl. Místnímu hospodáři. Firmě, co se stará o výsadbu. Nadšenci, co zalesňuje paseky po kůrovci.
Nešel jsem přes realitku. Vyplnil jsem krátký formulář na webu, který jsem našel mezi prvními výsledky při hledání „odkup lesa bez realitky“. Chtěl jsem hlavně zjistit cenu. Nezávazně. Ocenili les na základě porostní mapy, přístupu a pár dalších parametrů. Nečekal jsem, že částka bude tak rozumná.
Ten web, kdyby to někoho zajímalo, se jmenuje vykuples tečka cz. Na nic netlačili. Jen mi vysvětlili, co ovlivňuje cenu, jak výkup probíhá, a že platí hned po podpisu smlouvy. Nakonec jsem sám zavolal zpátky a domluvili jsme se.
Místo lesa mám teď klid
Když mi přišly peníze na účet, necítil jsem radost. Spíš úlevu. Pocit, že jsem pustil něco, co už dávno nebylo moje – jen formálně ano.
Za část peněz jsem si koupil starší karavan. V tomhle ironickém světě jsem místo kempování v lese teď jezdil k rybníku a spal na louce. Ale bylo to moje rozhodnutí. Bez výčitek. Bez povinností.
Les dnes patří někomu jinému. Možná ho vykácí. Možná zalesní. Možná v něm jednou budou běhat vnoučata někoho úplně jiného. A to je v pořádku.
Co jsem tím vším chtěl říct?
Možná taky držíte něco, co držet nechcete. Kus půdy, garáž po rodičích, prázdný sklep, který straší jenom vás. Ne každý majetek je požehnání. Někdy je dar jen zpožděná tíha.
Zkuste zjistit, co má ten „majetek“ skutečně za cenu – ne jen finančně, ale i mentálně. A pak se rozhodněte. Ne ze zvyku. Ne z loajality ke jménu na zvonku.
A pokud je to náhodou les? Tak třeba zjistíte, že prodat ho není hřích.
