Albánie umí překvapit. Našel jsem tu evropské Maledivy i drsné fjordy

V celém autobuse to nadšeně zahučelo a pak se spustil spontánní potlesk. Náš průvodce, rodilý Albánec, který kdysi studoval v Hradci Králové a češtinu ovládal s fascinující lehkostí, se na nás široce usmál. Do mikrofonu právě pronesl větu, která zněla jako z jiného vesmíru: „Vítejte u nás; v Albánii covid neexistuje.“ Po roce a půl restrikcí, zákazů a neustálého strachu jsme si připadali, jako bychom právě vystoupili z časoprostorové kapsy.

Byl to můj první velký útěk za svobodou. Tehdy mi bylo jedno, že mě čekají stovky kilometrů po balkánských silnicích nejisté kvality. Potřeboval jsem prostě vypadnout, dýchat a vidět něco jiného než čtyři stěny pražského bytu. Albánie pro mě tehdy nebyla jen cílová destinace; byla to terapie. A jako bonus se stala místem, kde jsem poprvé začal brát do ruky foťák s jasným záměrem: zachytit tu syrovou krásu, kterou u nás doma nikdo nečekal.

Netušil jsem, že o rok později budu ladit kompozice v Norsku nebo na Islandu pod dohledem cestovatele Jirky Kolbaby. Moje „škola vidění“ ale začala právě tady, mezi osmanskými domky Beratu a na hladině jezera Komani, které vypadalo jako vystřižené z katalogu o skandinávských fjordech. Albánie mě naučila se dívat. Rozhodně bylo na co.

Moje fotografická cesta začala u něčeho, co byste v turistickém průvodci nečekali – u staré, mírně zapáchající lodi, která měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Jakmile ale posádka nahodila motor a my v oblaku namodralého kouře vypluli, na veškerý diskomfort jsem zapomněl. Jezero Komani totiž není jen vodní plocha. Je to zatopené údolí sevřené mezi obrovské kolmé skály, které se tyčí stovky metrů nad vámi.

Vypadalo to tam jako v jihovýchodní Asii, jen s tím rozdílem, že místo džungle nás obklopoval drsný balkánský kras. Právě tady jsem poprvé pochopil, co to znamená „hledat kompozici“. Každá zatáčka lodi odhalila nový štít nebo opuštěnou osadu, kam nevede žádná silnice.

Cesta končila na malé oblázkové pláži, která se zničehonic objevila mezi skalami. Atmosféra byla nepopsatelná: ve vzduchu se mísila vůně grilovaných ryb s čerstvým horským vzduchem. Pohled na tyrkysovou hladinu, stejně jako rákosové střechy tolik připomínající tropické Maledivy, člověka lákal ke skoku, ale realita se ukázala být poněkud mrazivá…

Voda byla tak ledová, že mi v mžiku zmodraly prsty u nohou. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme se vlastně pokoušeli koupat v ledovcovém odtoku. Pozůstatky ledovců ve známém pohoří Prokletije byly objeveny až po pár letech. Ten kontrast mezi horkým albánským sluncem a vodou, která doslova štípla, to byl dokonalý symbol celé Albánie.

Zatímco Komani bylo o drsné přírodě, Berat – známý jako Město tisíce oken – mě naučil trpělivosti při focení architektury. Cesta k němu vede skrze hluboké borovicové lesy, které jako by vás připravovaly na vstup do jiného století. Když se pak otevře pohled na bílé osmanské domky naskládané na kopci nad sebou, pochopíte, proč je toto místo na seznamu UNESCO.

Okolo města se líným obloukem táhne řeka Osum. Tehdy v ní bylo tak málo vody, že koryto vypadalo spíše jako široká prašná cesta, přes kterou se klenul majestátní starý most. Je to fascinující místo, kde se římské základy potkávají s osmanskou elegancí a typicky balkánským chaosem.

Nejsilnější zážitek na mě ale čekal nahoře v horské pevnosti (Kala). Zatímco jsem se snažil zachytit drsnou krásu kamenných hradeb, do hledáčku se mi nečekaně připletla úplně jiná barva – zářivě tyrkysová.

Narazili jsme totiž na pravou albánskou svatbu. Zástup družiček v šatech barvy moře na pozadí šedivých staletých kamenů byl pro mě jako pro začínajícího fotografa naprostý dar. V Albánii se prostě tradice neukrývají v muzeu, ale žijí přímo uprostřed ruin, kde lidé dodnes normálně bydlí a věší prádlo mezi antické sloupy.

Pokud je Berat elegantní a zdobný, Kruja je jeho drsným, hrdým bratrem. Tohle město, přilepené na skalnatém úbočí hor, je pro Albánce posvátné. Právě odtud národní hrdina Skanderbeg kdysi vzdoroval osmanské přesile. Ta energie je tam cítit dodnes.

Cesta nahoru k pevnosti vede skrze starý bazar. Zapomeňte na uhlazené nákupní zóny z českých center. Tady se chodí po staletých, ošlapaných kočičích hlavách a kolem vás se tyčí dřevěné krámky plné ručně tkaných koberců, stříbrných filigránových šperků a tradičních bílých čepic „qeleshe“. Pro mě jako pro fotografa to byl takový ráj materiálů: dřevo, kámen, vlna a do toho ostré horské slunce, které kreslilo hluboké stíny.

Samotná pevnost Kruja pak nabízí výhledy, které vám připomenou, jak strategicky důležité toto místo bylo. Když stojíte na hradbách a koukáte dolů do údolí, uvědomíte si tu neuvěřitelnou odolnost místních lidí. I když byla Albánie v roce 2021 pro svět jen „covidovým exilem“, v Kruji hned získáte pocit, že tohle město přečkalo mnohem horší věci než pandemii.

Odjížděl jsem s pocitem, že Albánie není jen levná dovolená u moře, ale země s neuvěřitelně tuhým kořínkem a duší, kterou v resortech prostě nenajdete.

Zatímco v roce 2021 jsme tam byli za exoty, dnes už Albánie zažívá turistický boom. Přesto si stále drží svou tvář. Pokud hledáte místo, kde za večeři nedáte polovinu výplaty a kde vám lidé u silnice s úsměvem nabídnou fíky jen proto, že jste se u nich zastavili, neváhejte.

Moje tehdejší fotografické začátky v doprovodu albánského průvodce, který studoval v Čechách, mi ukázaly jedno: nejlepší fotky (a zážitky) vznikají tam, kde je svět ještě trochu „v nepořádku“, ale o to víc opravdový.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

vlastní zkušenost autora s návštěvou Albánie