Článek
Po každém fotbalovém šampionátu se v českém prostředí rozjede stejná písnička. Experti a komentátoři začnou hromadně sepisovat omluvné listy realizačnímu týmu a hráčům.
Dočítáme se, že vlastně musíme sklopit hlavy, poděkovat za to, že jsme vůbec postoupili, a smířit se s realitou. Jako by úspěchem bylo už jen to, že naši fotbalisté trefili na stadion.
Tenhle ustrašený alibismus je ale přesně tím důvodem, proč nám, jak se s oblibou píše v diskuzích, „ujíždí vlak“.
Zlatá generace jako věčná výmluva
Nejoblíbenějším argumentem obránců (pod)průměrnosti je neustálé vzpomínání na „zlatou generaci“ z let 1996 až 2006. Ano, tehdy jsme měli hráče v Juventusu, Liverpoolu nebo Dortmundu. Jenže moderní fotbal můžeme hrát i bez čekání na to, až se narodí nový Nedvěd nebo Baroš.
Dnešní mezinárodní fotbal je o systémovém presinku, taktické provázanosti, rychlém přechodu do útoku a stoprocentní atletické připravenosti. To není talent, s nímž se buď nerodíte, nebo ne (a ostatně ani ten sám o sobě nestačí). Jsou to dovednosti, které se dají – a musí – systematicky a konzistentně rozvíjet.
Svádět herní impotenci na to, že nemáme hráče z evropských velkoklubů, takže se bohužel nedá nic dělat, je jen pohodlná zástěrka pro chybějící vizi.
Fanouškům nevadí prohra, vadí ustrašenost
Původní komentáře často označují kritiku fanoušků za „hysterii“ lidí, kteří si myslí, že jsme Brazílie. To je zásadní nepochopení duše fanouška.
Příznivci reprezentace nejsou hloupí. Mají velmi slušnou představu o tom, kde jsou limity našeho kádru. Co jim právem vadí, není samotná porážka s papírově silnějším soupeřem, ale způsob, jakým k ní došlo.
Ustrašený blok na vlastní polovině, bezradné nakopávání dlouhých míčů na osamoceného útočníka a absence jakéhokoli plánu B. Když na hřišti chybí odvaha, sebevědomí a touha hrát fotbal, je kritika trenéra i herního projevu naprosto legitimní.
Zejména tehdy, pokud se tým dostane v zápase do vedení, a pak do tohoto odporného módu bleskově přepne!
Pokud budeme tleskat za pasivní přežívání zápasů, dobrovolně odcházíme mezi fotbalové trpaslíky. A i ti, pokud se na letošní MS probojovali, ukázali více odvahy.
Inspirace, která bolí
Při pohledu na evropskou mapu neobstojí ani argument o „malé zemi“. Státy jako Švýcarsko, Rakousko nebo Dánsko nemají k dispozici větší množství fotbalistů než Česko.
Přesto dokáží hrát s giganty otevřené, atraktivní a často vítězné partie. Proč? Protože mají herní identitu. Nebojí se hrát s míčem, presovat vysoko a věří svému systému. Ne vždy to vyjde, ale dá se na to koukat.
Český fotbal nesporně má pracovité hráče a talenty. Chybí mu však odvaha na lavičce a v manažerských kancelářích. Dokud se budeme plácat po zádech za „samotnou účast“ a omlouvat herní nudu „nutností přijmout realitu“, nikam se neposuneme.
Je čas přestat se bát a začít od reprezentace chtít moderní fotbal. Já mám rád pohádky a jednu takovou jsme v březnové baráži napsali. Před ní jsem si neuměl představit, že by tým, který odjížděl 12. října z Faerských ostrovů na absolutním dně, vyběhl 25. června na Aztece proti Mexiku.
Stalo se. Ale té pohádky jsme si dostatečně nevážili.
Neříkejte, že vám stačí k radosti samotný postup. Máme přece na víc.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní názor autora
