Článek
Čtyři tisíce kilometrů východně od Moskvy, nedaleko města Irkutsk, leží Bajkal. Tohle obrovské sladkovodní jezero o rozloze Belgie obsahuje víc vody než všechna severoamerická Velká jezera dohromady. Vzhledem k maximální hloubce 1642 metrů je to opravdu těžko představitelná masa vody. Jestli někde hluboko pod hladinou mohly přežít prehistorické druhy živočichů, bude to právě tady. Nebo ne?
U některých lodí na březích jezera pokročil rozpad natolik, že už slouží spíš jako zajímavá atrakce.
Bajkal řečí čísel
Jak už bylo řečeno, kdybyste do Bajkalu potopili Sněžku, ještě by zbývalo na dno jeho nejhlubšího místa nějakých 40 metrů. Objem sladké vody se odhaduje na 23 600 kilometrů krychlových, což je pětina veškeré sladké vody na planetě. Sluší se podotknout, že do tohoto údaje se nepočítá zmrzlá voda vázaná v ledovcích. Přesto je šílená představa, že každá pátá kapka sladké vody na planetě leží právě tady, v horách jižní Sibiře nedaleko mongolské hranice.
Bajkal je nejen nejhlubší a nejobjemnější jezero na světě, ale také to vůbec nejstarší. Vzniklo už před 25 až 30 miliony let, tedy v době, kdy Indie narazila do Eurasijské desky a začal se zvedat Himálaj. Klima bylo tehdy teplejší než dnes. V oblasti vznikajícího Bajkalu nejspíš převažovaly jehličnaté lesy a objevovaly se i první listnaté stromy, jako byly pravěké duby a břízy, předchůdci těch dnešních.
Je neuvěřitelné, že tohle obří jezero vypadá miliony let skoro stejně.
Tehdy na západní Sibiři hodně pršelo, až 1000 milimetrů srážek za rok. To svědčilo nejen rostlinám, ale i zvířatům. Není sporu, že se tu vyskytoval paraceratherium, největší suchozemský savec všech dob, běžně rozšířený v celé Eurasii. Sedimenty na bajkalském ostrově Olchon vydaly také pozůstatky medvědovitých psů, raných jelenů, divokých prasat a celé řady menších savců a ještěrů.
Voda v jezeře Bajkal je extrémně čistá a když v zimě zamrzne, dosahuje viditelnost úrovně až 40 metrů pod hladinu. Samotný led může být silný i metr a půl a je nesmírně fotogenický. Jezero obvykle zamrzá od ledna do května a led naprosto bezpečně udrží i velká nákladní vozidla. Vzhledem k ledovému větru na jeho povrchu je ale třeba být na pozoru: při teplotě -20 °C stačí vítr o rychlosti 60 km/h, aby pocitová teplota klesla pod -40 °C. Při nevhodném oblečení člověk ztratí v takové zimě vědomí během několika minut.
Jezero zamrzá do hloubky i více než 1 metru a tvoří jedno obrovské kluziště, které unese i těžká nákladní vozidla.
Za určitých podmínek vznikají v ledu tyhle fascinující kreace. Jejich fotogeničnost trhá rekordy.
Cenné přírodní bohatství
Jezero vytváří jedinečný ekosystém, který je domovem tisíců druhů rostlin i živočichů. Více než polovina z nich – asi 2000 – se přitom nevyskytuje nikde jinde na světě. Příkladem je třeba tuleň bajkalský (pusa sibirica), jediný sladkovodní druh tuleně na Zemi. Do Bajkalu se patrně dostal před mnoha miliony let, v době, kdy byl propojen s mořem. Není to nijak vzácný druh: žije jich tu možná až 100 tisíc, tedy maximum, co dokáže jezero uživit.
V případě tuleně by se nabízela ještě druhá možnost. Totiž že jeho předchůdci přicestovali přes řeku Jenisej a její přítok Angaru 5539 kilometrů ze Severního ledového oceánu. Nasvědčovala by tomu i vědecky dokázaná příbuznost s arktickými tuleni. Jenže tuleni nejsou dobří plavci proti proudu silných řek ani nedokáží efektivně překonávat vodopády. Jejich metabolismus je navíc stavěný na slanou vodu. Pravděpodobnější tedy je dávné propojení s mořem a postupná adaptace na sladkou vodu, když se složení jezera kvůli izolaci proměnilo.
Bajkalský tuleň je jediným sladkovodním tuleněm na Zemi. Jak se sem dostal, je trochu záhadou.
V kilometrových hlubinách jezera žije i golomjanka, známá ryba bez šupin. Je důležitou potravou právě pro tuleně, jejichž populace je na té její silně závislá. Více než třetinu jejího těla tvoří tuk, který jí pomáhá s tepelnou izolací. Také rodí živá mláďata, což je u ryb extrémně vzácné.
Úplný základ ekosystému však tvoří planktonní korýš epishura baikalensis představující až 90 % veškeré biomasy planktonu v jezeře. Živí se jím ryby, na kterých jsou závislí další savci. Vyskytují se tu stovky druhů korýšů, které pomáhají s rozkladem organických zbytků a čistí tak dno a břehy jezera. Podobnou funkci plní i bajkalští plži, nenápadní, ale důležití tvorové přispívající k neskutečné čistotě zdejších vod.
Obrovská vodní plocha je také rájem racků, kterých se tu vyskytuje hned několik druhů. Většinou endemických.
Kulturní symbol
Bajkal hraje odnepaměti důležitou roli pro národ Burjatů. Tenhle asi půlmilionový národ, úzce příbuzný s Mongoly, obývá oblast kolem jezera už tisíce let. Jeho šamani považují Bajkal za ducha v podobě moře. Na ostrovech a strmých březích jezera dodnes provádějí své obřady s modlitbami, oběťmi a uvazováním stuh kolem stromů.
Burjati tradičně žili v jurtách, stejně jako národy v dnešním Mongolsku, a chovali především ovce a koně. Jezero jim poskytovalo dostatek ryb, ledu a rákosu, tedy většinu toho, co k životu potřebovali. Mnoho Burjatů stále žije tímto rybářským a pasteveckým způsobem života. V jejich hlavním městě Ulan-Ude najdeme řadu buddhistických chrámů, protože Burjati v 18. století částečně přijali vedle šamanství i tibetský buddhismus. Kuriozitou je největší busta Lenina na světě, která má na výšku 14 metrů.
Šamané národa Burjatů staví své totemy a zdobené stromy na stráních kolem jezera. Totemy se obíhají třikrát dokola a poté se dávají oběti vodnímu božstvu.
Jezero Bajkal se objevuje v jejich folklóru nejen jako mořský duch, ale také jako živá voda. Koneckonců se svým jezerem spojují odpradávna svou existenci. Šamani přinášejí jezeru oběti v podobě mléka, vodky či textilu a modlí se za ochranu, zachování zdraví a dobrou úrodu. Jedna jejich legenda praví, že řeka Angara je neposlušná dcera Bajkalu, která utekla ke svému milému Jeniseji. Bajkal po ní ze vzteku hodil obrovský kámen, který v podobě velkého balvanu u výtoku Angary z Bajkalu stále leží.
Po břehu jezera Bajkal vede v délce 200 km i trasa Transsibiřské magistrály. Její výstavba v této oblasti byla předmětem sporů, protože narušila některá posvátná místa Burjatů. Nakonec, jak už to tak v asijském prostředí bývá, se prosadil národní zájem. Z pohledu turisty je výhodné, že z vlaku může sledovat krásné výhledy na jezero.
Bajkal hraje všemi barvami. Jestliže na jaře a v létě převažuje sytě modrá a zelená a v zimě bílá a světle modrá, na podzim to jsou hluboké odstíny černé, prosvícené barevnými stromy.
Geografická poloha a bláznivé teorie
Bajkal leží v jihovýchodní části Sibiře, v takzvané Bajkalské riftové soustavě. Je to oblast, kde se zemská kůra rozestupuje; právě proto je jezero tak moc hluboké a geologicky aktivní.
Do jezera přitéká více než 300 řek, z nichž největší je Selenga, pramenící daleko na jihu, v Mongolsku. Na jednom z jejích přítoků leží i hlavní město Ulánbátar. Překvapivé je, že naopak vytéká jen jedna jediná řeka – už zmíněná Angara, největší pravostranný přítok Jeniseje, jednoho ze sibiřských veletoků.
Do jezera Bajkal ústí stovky řek z přilehlých oblastí Mongolska a Burjatska. Přes Angaru pak jezero zásobuje Jenisej, pátou nejdelší řeku světa, která odvádí jeho vody do Severního ledového oceánu.
Vzhledem k výrazné seismické aktivitě jsou v oblasti častá menší zemětřesení. Ta sice nedokážou napáchat větší škody, nicméně jsou důvodem, proč se jezero neustále mírně prohlubuje a rozšiřuje. Postupem času tedy objem vody, kterou dokáže pojmout, narůstá.
Když se v minulém století množily zprávy o zaručených pozorováních lochneské příšery, byla řada lidí skeptická. Nejspíš právem. Je ovšem neoddiskutovatelný fakt, že v hlubokých jezerech mohly přežít druhy, jichž se klimatické změny na povrchu moc nedotkly. Asi to nebude plesiosaurus, kterému se lochneská příšera ze všeho nejvíc podobá (ostatně ten vyhynul 36 milionů let před vznikem jezera), ale už existence bajkalského tuleně naznačuje, že tady je možné leccos. A jestli někde mohly přežít pravěké organismy, bude to jistě v nejhlubším jezeře na Zemi.
Obecně to ale neplatí – naprostá většina jezer zaniká po pár stovkách tisíc let. Bajkal už existuje přinejmenším 25 milionů let, což je na sladkovodní jezero nepředstavitelná doba. Rozhodně je v něm stále co objevovat. Nebudou to ale dinosauři. Burjatská mytologie ovšem hovoří o vodním drakovi zvaném Lusud-Khan, který se v podobě obrovského hada občas vynoří z jezera a přináší buď radost, nebo utrpení. Podle toho, jak se k jezeru chováte.
Některé části Bajkalu připomínají barvami i aktivitou plachetnic Jadran.
Soumrak na jezeře může mít všechny barvy, nejčastěji je v magických odstínech červené.
Jak se tam dostat?
Teď nijak. Válka Ruska s Ukrajinou blokuje mnoho příležitostí a cestovní ruch je bohužel jednou z nich. Jinak se běžně létá z Moskvy do měst Irkutsk nebo Ulan-Ude, což je asi na 6 hodin, plus tak dvě hodiny na cestu pozemní dopravou k jezeru. Na rozdíl od většiny Ruska je tu celkem solidní infrastruktura a dbá se i na ochranu přírody – východní břehy jezera jsou součástí Zabajkalského národního parku.
Zajímavou možností bývala i doprava Transsibiřskou magistrálou. Ačkoli chápu, že zdlouhavá jízda vlakem, natož ruským, není pro každého, rozhodně to je zážitek, na který člověk dlouho vzpomíná. Když nastoupíte v Moskvě, jste u jezera za necelé čtyři dny, což je s ohledem na obrovskou vzdálenost dost efektivní. A po cestě uvidíte neskutečné výjevy.
Transsibiřská magistrála je jednou z cest, jak se dostat z Evropy na Bajkal. Pravda, jsou to čtyři dny ve vlaku proti šesti hodinám v letadle. Ovšem za ty čtyři dny zažijete nemyslitelné.
Já osobně doufám ve dvě věci: že se Rusko jednou otevře světu a obnoví s ním přátelské styky, a že se tam vybuduje podobná turistická infrastruktura jako v USA. Protože skutečnost, že všechny tyhle přírodní skvosty unikají možnostem běžných turistů, je velká škoda.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
