Když byla čeština středověkou angličtinou: Jak jsme učili Poláky mluvit

Pro běžného českého turistu je dnešní setkání s polštinou spíše zdrojem humoru. Jazyk našich severních sousedů vnímáme přes záplavu „šišlavých“ hlásek a opticky nepřehledných spřežek jako cz, sz nebo rz. Máme pocit, že polština je jakýsi vzdálený příbuzný, kterému sice tu a tam rozumíme, ale jehož zápis je zbytečně komplikovaný.

Kdybychom se ale přenesli strojem času do 10. až 16. století, zažili bychom pořádný kulturní šok. V té době byla geopolitická i lingvistická situace ve střední Evropě zcela převrácená.

Čeština byla jakousi středověkou angličtinou, tedy jazykem diplomacie, vysoké kultury, vědy a náboženství. Polská elita vzhlížela k Praze jako k intelektuálnímu centru. Znalost češtiny byla v Polsku známkou nejvyššího společenského statusu a tamní dvůr, duchovenstvo i šlechta náš jazyk masivně a především zcela dobrovolně přejímali.

Abychom pochopili, proč dnes píšeme elegantně pomocí háčků a čárek, zatímco Poláci zůstali u těžkopádných spřežek, musíme si prohlédnout historický milník, který předběhl dobu. Kolem roku 1406 spatřil světlo světa latinsky psaný spis Orthographia Bohemica (O českém pravopise), jehož autorství je tradičně připisováno církevnímu reformátorovi Janu Husovi.

Hus si uvědomoval, že standardní latinská abeceda je pro specifické slovanské hlásky nedostatečná. Tehdejší písaři to řešili právě spřežkami – psali cz místo č, rz místo ř či ſſ místo š. Hus přišel s revolučním konceptem diakritiky: zavedl takzvané punctus rotundus (tečku nad písmenem pro měkkost) a gracilis virgula (čárku pro délku samohlásky). Efektivnější zápis vytvořil podle jednoduchého pravidla: jedna hláska rovná se jedno písmeno.

Vtip byl v tom, že reforma proběhla v éře ručního psaní knih. Pro středověkého mnicha či písaře bylo nesmírně snadné přidat nad písmeno tečku nebo čárku. Když pak o necelé půlstoletí později Johannes Gutenberg vynalezl knihtisk, čeština už měla tento úsporný systém plně stabilizovaný.

Jakmile se v Čechách začaly tisknout první knihy, tiskaři sice museli odlít nové kovové litery s háčky, ale investice se jim rychle vrátila. Tisknout jeden znak bylo zkrátka ekonomicky výhodnější než skládat složité kombinace písmen, v té době už zastaralé.

Díky ideálnímu načasování tak čeština tak získala obrovský náskok. Dnes bychom řekli, že její softwarový upgrade dokonale předběhl hardwarovou revoluci.

Proč polští učenci elegantní český vzor nenapodobili? Pokusy zde samozřejmě byly. V 16. století, během polského „zlatého věku“, navrhovali tamní lingvisté (například Stanisław Zaborowski) zavedení diakritických znamének po vzoru sousedních Čechů. Narazili však na tvrdou ekonomickou realitu tehdejšího tiskařského byznysu.

Polský knihtisk se rozjel masivně a bleskově. Tiskařské lisy v Krakově se dovážely převážně z Německa a Itálie. Jejich základní sady kovových liter ovšem obsahovaly pouze standardní latinku. Když polští učenci požadovali zavedení diakritiky, majitelé tiskáren se vzbouřili. Zavádění nových znaků a výroba zcela nových sad by stála spoustu peněz.

Z čistě pragmatických a finančních důvodů tiskaři raději zvolili cestu nejmenšího odporu: skládali vedle sebe dvě běžná německá písmena, která v sazbě již měli. Pro vyjádření polského č jednoduše dali k sobě c + z, pro š zase s + z. Původní pravopis neupřednostnili, protože by byl logičtější, ale protože zvítězily finanční zájmy tiskařů nad lingvistickou čistotou.

Tím se mezi našimi jazyky vytvořila optická hradba, která trvá dodnes.

Kdybychom však polská slova zapsali naší ekonomickou diakritikou, zjistíme, že polština nám vůbec nemusí znít cizokrajně. Následující příklady, uváděné podle vzoru „polské označení [český fonetický přepis], český význam“ mluví za vše:

Vliv českého prostředí na Polsko nebyl pouze technický či pravopisný. Byl především hluboce kulturní. V Polsku probíhal ve třech velkých historických vlnách.

První přišla již v roce 966, kdy polský kníže Měšek I. přijal křesťanství. Civilizační impuls a křesťanská mise nepřišly přímo z Říma ani z Německa, ale skrze svatbu s českou kněžnou Doubravkou z rodu Přemyslovců.

Stará čeština již tehdy disponovala rozvinutou náboženskou terminologií, kterou Poláci jednoduše zkopírovali. Podle jazykovědných výzkumů pochází neuvěřitelných 77 % polské historické náboženské terminologie právě z češtiny.

Když dnes Polák mluví o své hluboké víře, používá k tomu slova, která mu nevědomky darovali středověcí Češi:

Další vlna přišla v období renesance, kdy se česká slovní zásoba stala základem pro polskou státní správu, armádu a společenský život. Slova jako szlachta (šlechta), brama (brána), władza (vláda), obywatel (obyvatel) nebo wesele (svatba, veselka) převzala tehdejší polská elita jako projev vznešeného dvorského stylu. Čeština byla pořád trendy.

Historie je však plná ironie a v průběhu staletí se kolo dějin otočilo. Zatímco v raném středověku čeština formovala polštinu, v moderní éře začala polština (společně s němčinou) vracet úder, hlavně v Moravskoslezském kraji.

V průmyslovém pohraničí, na Těšínsku, Karvinsku a Hlučínsku, docházelo po staletí k intenzivnímu mísení obyvatelstva. Vznikla zde unikátní přechodná nářečí (např. po našemu/našymu).

Když lidé v regionu po vzniku Československa postupně přecházeli pod vlivem školství a úřadů na standardní češtinu, stala se zvláštní věc. Přijali českou slovní zásobu, ale nasadili ji na polskou gramatickou kostru.

Právě proto dodnes v Moravskoslezském kraji uslyšíte specifické vazby, které lidem z jiných regionů doslova trhají uši. Příkladem je používání 1. pádu po předložce za ve větách typu: „Co je to za šašek?“

Spisovná čeština striktně vyžaduje 4. pád (za šašek), ovšem polština v takové hodnotící struktuře standardně používá nominativ a vynechává sloveso („Co to za człowiek?“). Mluvčí v Moravskoslezském kraji tak vytvořili gramatický hybrid: v české větě nechali koncovku polskou.

Stejný původ má i v regionu hluboce zakořeněná vazba „kvůli tebe / kvůli čeho“ namísto spisovného 3. pádu (kvůli tobě / kvůli čemu). Polština totiž pro vyjádření příčiny používá předložku przez spojenou s genitivem, tedy 2. pádem (przez ciebie). Slezané a severní Moravané sice převzali české slovo kvůli, ale pádové řízení si podvědomě podrželi ze svého historického polsko-slezského substrátu.

Sluší se podotknout, že v případě použití předložek skrz nebo přes tahle struktura s odřenýma ušima funguje i v češtině.

Příběh o tom, jak český pravopis díky Janu Husovi předběhl tiskařskou revoluci a jak naše slova dodnes žijí v polských chrámech, ukazuje jednu zásadní věc: jazyk není neměnné učebnicové dogma. Je to živý, dýchající organismus s fascinujícím vývojem.

Až příště uslyšíte polštinu nebo specifické nářeční obraty z Ostravska a Těšínska, netřeba se jim smát či je považovat za gramatické chyby. Jsou to jen hluboké stopy minulosti, kdy se ve střední Evropě psaly dějiny tiskem, penězi a velkým mísením sousedících národů.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

https://www.czechency.org/slovnik/BOHEMISMY%20V%20POL%C5%A0TIN%C4%9A

https://ruj.uj.edu.pl/entities/publication/091d54f8-792d-4be2-9e70-2df2bfefb4fb

MAREŠ, František Václav. Emauzské prameny českého diakritického pravopisu, in: Z tradic slovanské kultury v Čechách, Praha 1975, str. 169-172.

VIDMANOVÁ, Anežka. Ke spisku Orthographia Bohemica, in: Listy filologické, 1982, str. 75-89.